ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4693.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4693/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně UNIM spol. s r. o. , identifikační číslo osoby 47545887, se sídlem ve Veltrusech, Všestudy 18, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 233/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, č. j. 13 Co 262/2014-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 3. 2014, č. j. 10 C 233/2012-81, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení 200.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 10. 2012 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 8. 2014, č. j. 13 Co 262/2014-114, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil jen tak, že se konstatuje porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc 6554/2007, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení 200.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 10. 2012 do zaplacení jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedených u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 21 Ro 177/2007 a 13 Nc 6554/2007 a u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 K 27/2007. Žalobkyně tvrdila, že dne 19. 2. 2007 podala u Okresního soudu Praha-západ žalobu proti společnosti BOHEMIAN ARTISAN, s. r. o., o zaplacení 78.510,- Kč. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 21 Ro 177/2007 a dne 29. 5. 2007 byl žalobkyni doručen platební rozkaz. Dne 12. 7. 2007 žalobkyně podala návrh na nařízení exekuce a řízení bylo vedeno pod sp. zn. 13 Nc 6554/2007. Za nesprávný úřední postup v uvedených řízeních požaduje žalobkyně 40.000,- Kč. Dne 27. 11. 2007 byl Krajským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 37 K 27/2007 prohlášen konkurs na majetek společnosti BOHEMIAN ARTISAN, s. r. o. Žalobkyně do řízení přihlásila svou pohledávku; řízení však nebylo skončeno, neboť v něm dochází k průtahům a k pochybením soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí jsou odvolacím soudem rušena. Za nemajetkovou újmu způsobenou tímto řízením žalobkyně požaduje odškodnění 160.000,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, který provedl dokazování ze spisů Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 21 Ro 177/2007 a 13 Nc 6554/2007 a spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 37 K 27/2007. Žalobkyně podala dne 20. 2. 2007 žalobu proti BOHEMIAN ARTISAN, s. r. o. o zaplacení 78.510,- Kč s příslušenstvím a ve věci bylo rozhodnuto platebním rozkazem ze dne 21. 5. 2007, který nabyl právní moci dne 20. 6. 2007. Dne 13. 7. 2007 podala žalobkyně návrh na nařízení exekuce proti povinné BOHEMIAN ARTISAN, s. r. o. a Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 20. 7. 2007 nařídil exekuci a jejím provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Ivetu Glogrovou. Ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 37 K 27/2007 bylo zjištěno, že dne 18. 6. 2007 podala Československá obchodní banka, a. s. návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice BOHEMIAN ARTISAN, s. r. o. Usnesením ze dne 27. 11. 2007, které nabylo právní moci dne 15. 12. 2007, byl na dlužnici prohlášen konkurs. Žalobkyně přihlásila svou pohledávku ve výši 106.937,- Kč do konkursního řízení dne 12. 12. 2007. V průběhu uvedeného řízení Vrchní soud v Praze dvakrát zrušil usnesení Krajského soudu v Praze o zrušení konkursu pro nedostatek majetku úpadce a dvakrát zrušil usnesení, kterým byla schválena konečná zpráva a vyúčtování odměny správce konkursní podstaty. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2013, které nabylo právní moci dne 12. 9. 2013, soud schválil konečnou zprávu a vyúčtování správce konkursní podstaty. V měsíci září 2013 správce konkursní podstaty předložil soudu návrh rozvrhového usnesení, o kterém soud rozhodl dne 2. 10. 2013 a rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 10. 2013. Žalobkyni měla být vyplacena částka 2.866,70 Kč. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013 byl konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení a řízení bylo pravomocně skončeno dne 24. 12. 2013. Žalobkyně dne 2. 4. 2012 uplatnila u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč. Žalovaná konstatovala porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom ohledu, že v konkursním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a že tuto délku nelze přičítat žalobkyni, neboť ta ji svým chováním nezapříčinila. Uvedený závěr je třeba promítnout i do závěru o nepřiměřené délce exekučního řízení. Odvolací soud neshledal žádné průtahy ani nepřiměřenou délku v nalézacím řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně určil odpovídající formu zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“). Peněžitá náhrada nemateriální újmy je primárním prostředkem nápravy a odškodnění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době lze poskytnout pouze v případech, kdy je újma způsobená poškozenému natolik zanedbatelná, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného. Správným byl shledán závěr soudu prvního stupně, že s ohledem na průběh konkursního řízení muselo být žalobkyni od počátku řízení zřejmé, že její pohledávka bude uspokojena (bude-li vůbec uspokojena) jen v poměrně nepatrné části. Žalobkyně tak nemohla být v nejistotě, která by ji negativně ovlivnila. Uvedené je potřeba vztáhnout i na exekuční řízení, kdy čtyři měsíce po jeho zahájení došlo k prohlášení konkursu, tedy i v tomto řízení téměř od jeho počátku byla žalobkyni známa finanční situace dlužnice. Žalobkyně tak nemohla být v nejistotě, zda vymáhanou pohledávku vydobude, naopak jí muselo být zřejmé, že její pohledávka s nejvyšší pravděpodobností uspokojena nebude. Pokud jde o odškodnění nepřiměřeně dlouhého konkursního řízení, odpovídající satisfakci již žalovaná žalobkyni poskytla v rámci předběžného projednání nároku. Žalovaná ovšem dosud neodškodnila žalobkyni za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou exekučního řízení, neboť v rámci předběžného projednání nároku dospěla k závěru, že v exekučním řízení k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba konstatovat porušení práva žalobkyně na projednání exekuční věci v přiměřené době, je potřeba tento závěr promítnout do výroku soudního rozhodnutí. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil výše uvedeným způsobem. O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle §224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně i žalovaná byly úspěšné každá ohledně jednoho nároku na náhradu nemajetkové újmy, proto odvolací soud žádné z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž z obsahu lze dovodit, že dovolání je podáno proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolatelka shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se Městský soud v Praze odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň by měla být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka, po rozsáhlé rekapitulaci předchozího řízení a závěrů učiněných soudy, poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2036/2012. Z uvedených rozhodnutí dovolatelka citovala závěry ohledně možnosti odškodnění nemajetkové újmy konstatováním porušení práva jen ve výjimečných případech a za situace, lze-li poškozeným utrpěnou újmu považovat za nepatrnou. Dovolatelka poukázala na konkrétní okolnosti konkursního řízení, zejména na skutečnost, že nesprávný úřední postup ovlivnil dvě řízení, a projevila nesouhlas se závěrem, že utrpěná újma byla posouzena jako nepatrná. Dovolatelka nepřispěla k průtahům v řízení a není ani důvod krátit výši základního odškodnění proto, že dosud proti délce řízení a postupu konkursního řízení nebrojila. Vzhledem ke skutečnosti, že Městským soudem v Praze byl konstatován nesprávný úřední postup, měla být žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení. Dovolatelka k tomuto citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání pouze projevila souhlas se závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí.
Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V první řadě dovolací soud shledal k odmítnutí dovolání v části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedených u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 21 Ro 177/2007 a 13 Nc 6554/2007. Jako náhradu nemajetkové újmy způsobené v těchto řízeních dovolatelka požadovala částku 40.000,- Kč a dovolání je tedy v této části nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Ze stejného důvodu (tj. podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.) dovolací soud odmítl dovolání též v části směřující proti výroku, kterým odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely. Dovolatelka ve svém dovolání neuvedla, jaká částka jí měla být rozhodnutím odvolacího soudu na náhradě nákladů řízení odepřena. V daném případě by přicházela v úvahu náhrada spočívající ve vynaložených nákladech na odměnu advokáta za zastupování ve smyslu §137 odst. 2 o. s. ř., na jeho hotové výdaje a na daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést. Zvláštním právním předpisem upravujícím náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování je vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen „advokátní tarif“). Podle judikatury Nejvyššího soudu je na případy, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, při stanovení tarifní hodnoty přiléhavé aplikovat §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, resp. ve znění účinném do 31. 12. 2012 ustanovení §9 odst. 4 advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 374/2014).
Tarifní hodnota sporu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu činila 50.000,- Kč, a za jeden úkon právní služby by tak náležela odměna ve výši 3.100,- Kč. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náleží zástupci paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč na jeden úkon právní služby. Po zohlednění 21% daně z přidané hodnoty lze jednoduchou početní operací dospět k závěru, že aby nákladovým výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, musel by zástupce dovolatelky v předchozím řízení učinit více než dvanáct úkonů právní služby, za něž by mu náležela mimosmluvní odměna dle §11 advokátního tarifu. Z obsahu spisu ovšem vyplývá, že uvedený počet úkonů ve věci učiněn nebyl. Zástupce dovolatelky nepochybně převzal a připravil zastoupení, účastnil se jednoho jednání u soudu prvního stupně a jednoho jednání u soudu odvolacího (nepřesahující dvě hodiny), podal žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, žalobu a dvě její doplnění, repliku k vyjádření žalované, blanketní odvolání a jeho doplnění. Nehledě ke skutečnosti, že nikoliv každé z vyjmenovaných písemných podání lze považovat za účelně provedený úkon právní služby, je zjevné, že nákladovým výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka spočívající na názoru, že soudy nesprávně považovaly újmu dovolatelky za nepatrnou. Dovolací soud připomíná, že v rámci dovolacího řízení (jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku) posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Jak je výslovně uvedeno v napadeném rozhodnutí, soudy si byly vědomy, že se primárně nemajetková újma nahrazuje v penězích a že odškodnění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době přichází v úvahu pouze výjimečně, v případech kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná. Závěr, že význam předmětu konkursního řízení byl zanedbatelný, odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu. Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nebylo přehlédnuto, že se na délce řízení podílel orgán veřejné moci (soud), jehož rozhodnutí musela být vícekrát rušena, a celková délka konkursního řízení tak byla posouzena jako nepřiměřená, nikoliv však extrémně dlouhá. Za daných okolností jsou úvahy soudů, jež vedly k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, správné.
Z obsahu dovolání se nepodává dovolacím soudem vyřešená právní otázka, jež by měla být posouzena jinak. Pokud dovolatelka uvádí, že: „nepřispěla k průtahům v řízení a není ani důvodu krátit výši základního odškodnění proto, že dosud proti délce řízení a postupu v konkursním řízení nebrojila“, neshledal dovolací soud v napadeném rozhodnutí ničeho, co by nasvědčovalo tomu, že by soudy v řízení vycházely z názoru rozporného či opačného. Přisvědčit nelze ani argumentu, že dovolatelčina újma byla vážnější, neboť nesprávný úřední postup ovlivnil hned dvě řízení. Je zřejmé, že řízení exekuční a řízení konkursní spolu souvisela tak úzce, že jedno z nich nemohlo být skončeno před tím, než bylo skončeno druhé. Z pohledu dovolatelky pak účast jak v řízení exekučním, tak i v řízení konkursním měla zásadně stejný cíl, tedy uspokojení pohledávky za povinnou (úpadkyní). Průtahy vznikající v jednom z těchto řízení tedy nemohly způsobit dovolatelce další újmu (frustraci) jen z toho důvodu, že se účastnila též řízení druhého. V daných souvislostech dovolací soud nemůže opomenout, že již v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, uvedl, že: „pokud spolu dvě řízení (popř. více řízení) souvisejí natolik úzce, že jedno z nich nemůže být skončeno před tím, než je skončeno druhé, a v důsledku toho daná řízení po určitou dobu probíhají vedle sebe, je třeba je považovat v rozsahu souběžného průběhu z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné.“
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 o.s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu