ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.489.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 489/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, v právní věci žalobce JUDr. Ing. P. M., zastoupeného JUDr. Michalem Kloudou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 36.694.253,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 122/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, č. j. 58 Co 321/2012-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 3. 2012, č. j. 14 C 122/2010 - 86, ve výroku I žalobu na zaplacení částky 13.212.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku II řízení co do částky 23.482.253,83 Kč zastavil a ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se domáhal uvedené částky z titulu náhrady škody (původně byl nárok uplatněn ve výši 36.694.253,- Kč s příslušenstvím, po částečném zpětvzetí žaloby zůstala předmětem řízení částka 13.212.000,- Kč s příslušenstvím), jež měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání, které bylo shledáno nedůvodným a žalobce byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 12/2007 ze dne 18. 4. 2007 zproštěn obžaloby. Škoda měla žalobci vzniknout jako jedinému společníkovi a současně jednateli společnosti M&AGency s. r. o., která byla vydavatelem časopisu Stadion, když v souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání žalobce a s negativní medializací tohoto trestního řízení nedošlo ze strany zahraničního partnera společnosti M&AGency s. r. o. k podpisu připravené licenční smlouvy o ruské mutaci časopisu s uvedenou společností a společnosti žalobce tak ušel zisk.
Městský soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku (I) a ve výroku o nákladech řízení (III) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Výrok o částečném zastavení řízení zůstal odvoláním nedotčen a samostatně nabyl právní moci.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že škoda měla vzniknout společnosti M&AGency s. r. o., nikoliv žalobci, a žalobce tak není ohledně tohoto nároku aktivně věcně legitimován. Shledal správným závěr, že v důsledku nezákonného trestního stíhání může vzniknout škoda i subjektu odlišnému od osoby trestně stíhané, tento subjekt však žádný nárok vůči státu podle zák. č. 82/1998 Sb. uplatnit nemůže, neboť není osobou oprávněnou ve smyslu tohoto zákona. Částka, kterou žalobce požadoval, nepředstavovala zisk společnosti, který by za určitých okolností mohl představovat rovněž zisk žalobce, ale předpokládané příjmy společnosti. Pokud byly tyto příjmy zmařeny, jednalo se o zásah do majetkové sféry společnosti, nikoliv žalobce. K vytvoření zisku společnosti by došlo až v případě, že by příjem převýšil výdaje společnosti. K tomu však nemohlo dojít, neboť žalobce doznal, že z příjmů chtěl saturovat dluhy, které společnost měla.
Rozsudek odvolacího soudu napadl (dle obsahu dovolání) žalobce v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé, a to pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jakož i proto, že je dle jeho mínění řízení stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní právní význam napadeného rozsudku shledává žalobce ve dvou otázkách, a to zda „lze fyzickou osobu – jediného společníka (zároveň jednatele) společnosti s ručením omezeným – považovat za poškozeného nezákonným rozhodnutím ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., a tedy za osobu aktivně legitimovanou k podání žaloby dle uvedeného zákona, v případě, kdy škoda vznikla v majetkové sféře právnické osoby, ovšem v přímém důsledku nezákonného rozhodnutí týkajícího se oné fyzické osoby (usnesení o zahájení trestního stíhání) a měla na její majetkové poměry bezprostřední dopad“ a dále zda „je závěr o vzniku škody ve formě ušlého příjmu fyzické osoby ze zisku z podnikání jím vlastněné osoby právnické dostačující, že se (v důsledku nezákonného rozhodnutí) snížily příjmy plynoucí obchodní společnosti z její činnosti (tedy mohlo dojít ke snížení zisku, ke vzniku ztráty, nebo k jejímu zvětšení), nebo je nezbytné, aby právnická osoba vykazovala účetní zisk, který mohl být vyplacen společníkům.“
Ohledně první uvedené otázky poukázal žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, z nějž dovozuje, že v určitých případech odpovídá stát za škodu způsobenou nejen osobě trestně stíhané, ale i osobě jí blízké, za kterou je třeba dle dovolatele považovat i společnost, v níž je stíhaná fyzická osoba jednatelem. Ohledně druhé otázky poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1940/2012, a majetkovou propojenost společnosti s ručením omezeným s jejími společníky, když ztrátu společnosti nelze krýt jinak než z majetkové účasti společníka, kterému buď vznikne povinnost k doplnění rezervního fondu, nebo povinnost snížit z pozice jediného společníka základní kapitál společnosti a tím snížit hodnotu svého obchodního podílu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
V otázce aktivní legitimace žalobce k náhradě škody způsobené společnosti s ručením omezeným, ve které byl žalobce jediným společníkem, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Ten v usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněném pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že obchodní společnost jako samostatná právnická osoba má svůj vlastní majetek, odlišný od majetku svých akcionářů, a s tímto svým majetkem podniká a hospodaří (§6 obchodního zákoníku). Definičním znakem právnických osob je totiž mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu (akcií); za závazky kapitálových obchodních společností (akciová společnost a společnost s ručením omezeným) společníci neručí anebo ručí jen omezeně. Vzhledem k tomu společníci nemohou jednak být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, a jednak se sami mohou dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. To platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví – zejména jde-li o majoritní společníky obchodních společností – o tzv. vlastnících těchto společností. Ani ti totiž nejsou vlastníky majetku obchodní společnosti v právním smyslu (Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 266).
Z tohoto závěru, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4423/2013, vyplývá, že žalobce nemůže požadovat náhradu škody vzniklé jinému subjektu, a to ani tehdy, je-li tímto subjektem společnost s ručením omezeným, jejímž je jediným společníkem.
Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, není přiléhavý, neboť se v něm výše uvedená právní otázka vůbec neřešila.
Žalobcem prvně vymezený dovolací důvod proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Vzhledem k tomu, že obstál jeden z důvodů postačujících pro závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku, Nejvyšší soud se pro nadbytečnost další dovolací námitkou žalobce, týkající se způsobu určení vzniku škody, nezabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96 , publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo vydání 2, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012 ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu