ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.502.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 502/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) J. H. , a b) D. H. , zastoupených Ing. Miroslavem Kořenkem, bytem v Olomouci, Na trati 51/15, proti žalované B. S. , zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem se sídlem v Šumperku, nám. Míru 9, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 15/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. dubna 2014, č. j. 69 Co 27/2014-256, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě – pobočce v Olomouci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2013, č. j. 17 C 15/20102-216, tak, že pod rozsudečným výrokem I. určil, že „žalobci a) a b) jsou vlastníky nemovitostí ve společném jmění manželů, a to parcely č. st. 225 o výměře 18 m2 – zastavěná plocha a nádvoří s její součástí budovy bez čísla popisného nebo evidenčního – objektu bydlení stavby na tomto pozemku, parcely č. 267/3 o výměře 400 m2 – zahrada, parcely č. 267/4 o výměře 415 m2 – zahrada, to vše zapsáno na LV č. 441 pro k. ú. K., obec K.-T., okres O., u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc.“ Navazujícími výroky II. a III. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud s odkazem na v odůvodnění svého rozsudku citovanou judikaturu (týkající se absolutní neplatnosti tzv. propadných zástav) vyložil, že závěr soudu prvního stupně o platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřené mezi účastníky neobstojí, protože smlouva v čl. IV. odst. 3, pokud se týká realizační fáze uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva (tj. nenastane-li rozvazovací podmínka), je neplatná pro neurčitost. Účastníci se dohodli, že nesplní-li převádějící řádně a včas své závazky ze smlouvy o půjčce, stane se převod vlastnického práva nepodmíněným a nabyvatel (žalovaná) bude oprávněna nemovitost prodat a z výtěžku uspokojit svou pohledávku. Případný rozdíl mezi výtěžkem prodeje a pohledávkou s jejím příslušenstvím, sankcemi, případnými dalšími pohledávkami a veškerými náklady spojenými s prodejem, vyplatí nabyvatel převádějícím. Takto byla sjednána pouze možnost žalované jako věřitelky nemovitosti zpeněžit – prodat, přičemž využití této možnosti bylo ponecháno zcela na vůli žalované při současné absenci ujednání o tom, jakým způsobem bude prodej realizován a jakým způsobem bude dosaženo adekvátní kupní ceny, co nejvíce se přibližující ceně tržní a na jaký účel mají být použity užitky vzešlé ze zajištění. S ohledem na absolutní neplatnost předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva proto odvolací soud změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a deklaroval věcně právní vztah žalobců k předmětnému nemovitému majetku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud při výkladu posuzování obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze dne 25. října 2010, uzavřené mezi účastníky, formuloval nároky na určitost smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, které „nejsou v právním řádu rozpoznatelné a rámec zákona překračují.“ K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelkou zpochybňování právního názoru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu práva podle ustanovení §39 obč. zák., které je nezbytné na tuto věc aplikovat (srov. §3028 odst. 2 o. z.), neobstojí. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 21. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 784/2011 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), zaujal a odůvodnil právní názor, že dohodly-li se smluvní strany o zajišťovacím převodu práva, že pokud převodce řádně a včas neuhradí nabyvateli převodem zajištěnou pohledávku, ze zajišťovacího převodu práva se stane převod trvalý a nabyvatel je oprávněn s nemovitostí disponovat, jedná se zjevně o nedovolené ujednání o tzv. propadné zástavě, které je neplatné podle ustanovení §39 obč. zák. Na tom nic nemění ve smlouvě sjednaná možnost, respektive oprávnění (nikoliv povinnost) nabyvatele (věřitele) předmětnou nemovitost zpeněžit včetně ujednání o tom, že se (pro takový případ) převodci – dlužníkovi – v případě, že ke zpeněžení dojde ve vymezené lhůtě – dostane hyperochy.
Jestliže tedy s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu odvolací soud zaujal právní názor o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, byť nesprávně v důsledku aplikace §37 odst. 1 obč. zák., namísto §39 obč. zák., jak bylo připomenuto cit. rozhodnutím dovolacího soudu, pak je zřejmé, že v tomto směru dovolací argumentace žalované – z hlediska naplnění takto jí vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. – nemůže obstát.
Nedůvodná je i další námitka dovolatelky, že odvolací soud překlenul meze odvolacího přezkumu, pokud se zabýval posuzováním otázky absolutní neplatnosti předmětné smlouvy z hlediska její (ne)určitosti, když přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, „připadá v úvahu jen výjimečně z důvodů zvláštního zřetele hodných, neboť odvolací soud takto chrání práva odvolatele, který se on sám nedomáhal a v rozporu se zásadou rovnosti účastníka tak nahrazuje pasivitu jednoho z účastníků.“
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 20. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 222/2013, vyložil, že je výrazem konstantní judikatury, že k absolutní neplatnosti právního úkonu (smlouvy) soud přihlíží i bez námitky vznesené žalobcem (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. II. ÚS 410/01, ze dne 26. února 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07). Správně přitom např. Krajský soud v Brně (ve svém usnesení ze dne 9. září 1997, sp. zn. 16 Co 98/96, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 2/1999, případně v automatizovaném systému právních informací - ASPI) vyložil, že k absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo, že účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, že soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti, pokud sám takovou neplatnost dovodí, anebo je-li neplatnost úkonu tvrzena, a že je zapotřebí rozlišovat důvody neplatnosti, které musejí být tvrzeny a mezi něž je možno zařadit ty, které leží na straně subjektu neplatnosti se dovolávajícího (nedostatek svobody, rozpor s dobrými mravy, popř. omyl), a ostatní, ke kterým je nutno přihlížet z úřední povinnosti (nedostatek formy, neurčitost, nezpůsobilost subjektu smlouvu uzavřít, rozpor se zákonem). Jinými slovy řečeno, soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud pro takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007).
V posuzovaném případě již z obsahu inkriminované věcné smlouvy vyplývaly skutečnosti, které důvodně zakládaly úvahy o absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu, takže ve smyslu shora připomenuté judikatury lze stěží odvolacímu soudu vytýkat, pokud se zabýval platností této smlouvy. Kromě toho odvolací soud procesně korektním způsobem signalizoval účastníkům (odvolacího) řízení, že „se bude znovu zabývat otázkou platnosti uzavřené smlouvy o zajišťovacím převodu práva z hlediska ujednání o způsobu vypořádání účastníků pro případ, že rozvazovací podmínka nenastane a určitosti splatnosti sjednané doby půjčky. Přítomní poučeni podle ustanovení §205a o. s. ř. o možnosti tvrdit nové skutečnosti a označovat nové důkazy jen s omezením vyplývajícím z tohoto zákonného ustanovení.“ (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 3. dubna 2014 na č. l. 245 a násl. procesního spisu).
Je tedy zřejmé, že i na podkladě toho vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nebylo možné dovodit, že by odvolací soud postupoval odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Argumentuje-li dovolatelka, že odvolací soud měl při výkladu posuzované smlouvy přihlédnout i k tomu, jak řeší tento institut nový občanský zákoník, pak je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nespočívá, neboť odvolací soud správně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, byť s nesprávným použitím §37 odst. 1 obč. zák. namísto §39 obč. zák.; tato okolnost ovšem není důvodem ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, jestliže otázka neplatnosti právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. zde není relevantní, pak dovolací argumentace brojící proti tomuto právně kvalifikačnímu závěru je zcela bezcenná.
Dovolatelka v závěru svého dovolání „v návaznosti na předchozí argumentaci dává...na zváženou, zda není namístě určitá korekce výkladového stanoviska obsaženého v rozsudku sp. zn. 31 Odo 495/2006, a to zejména z toho pohledu, že zákonodárce ani poté, co bylo dodatečně známo, že úprava v §553 (starého) OZ je nedostatečná, nepřistoupil k tak detailní úpravě smluvního typu smlouvy o zajišťovacím převodu práva, jak by se mohlo podávat práva z rozsudku ve věci sp. zn. 31 Co 495/2006.“ Dovolací soud v této věci nedospěl k závěru, že by předmětná právní otázka, již vyřešená dovolacím soudem, měla být posouzena jinak, než jak judikoval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Cdo 495/2006, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 45/96, jehož závěry reflektoval i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. května 2010, sp. zn. I. ÚS 2725/09, nebo ze dne 19. května 2011, sp. zn. III. ÚS 946/11, které jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
I když výrok o náhradě nákladů řízení v tomto případě nemusí obsahovat odůvodnění (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolací soud pouze ve stručnosti uvádí, že žalobcům přiznaná částka 300,- Kč na nákladech tohoto dovolacího řízení představuje paušální náhradu coby náhradu hotových výdajů žalobců v tomto řízení (k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu