ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5148.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5148/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 702 00, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 376.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 112/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2013, č. j. 51 Co 2/2013–62, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2014, č. j. 51 Co 2/2013-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 5. 4. 2013, č. j. 51Co 2/2013-62, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2014, č. j. 51 Co 2/2013-85, potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 20. 9. 2012, č. j. 15 C 112/2012-30, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 376.000,- Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 15. 4. 2012 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo rovněž žádnému z účastníků přiznáno.
Ve věci se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, jež byla způsobena nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 29/2002 (dále též jako „původní řízení“). Žalobce u úřadu, Ministerstva spravedlnosti, uplatnil nárok na zaplacení 460.000,- Kč, z čehož mu bylo přiznáno 54.000,- Kč. Žalobci byla též dne 9. 1. 2008 ve věci 19 C 340/2006 přiznána částka 30.000,- Kč, a nyní se tedy domáhá zaplacení zbylé částky 376.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce uvedl, že původní řízení pro něj má značný význam, protože jeho vykonatelné pohledávky k 31. 7. 2001 činily více než 18.000.000,- Kč; žalobce se sám na průtazích nepodílel; šlo o čtyři sloučená řízení; celková délka řízení žalobce zatěžuje stresem, pocitem nejistoty a bezvýchodnosti. Závažnost dané věci je o to větší, že skupina tunelující původního dlužníka OSTRAMO se spojila s orgány činnými v trestním řízení a zinscenovala trestní stíhání žalobce v letech 2001 až 2003.
Žalovaná učinila nesporným, že žalobce nárok uplatnil u úřadu, přičemž mu byla přiznána částka 54.000,- Kč. Je třeba zohlednit též částku 30.000,- Kč, kterou již žalobci přiznal Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 340/2006 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze (vedeno pod sp. zn. 20 Co 186/2008). Žalovaná popsala průběh původního řízení, které trvalo 10 let a 4 měsíce, a uvedla, že při stanovení konkrétní výše zadostiučinění vycházela ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010. Ze spisového přehledu je zřejmé, že soud činil v původním řízení řadu úkonů. Stěžejním bylo, že se soud opakovaně pokusil v původním řízení nařídit jednání, neboť bylo třeba provést další dokazování, avšak jednání byla odročována z důvodu žádostí žalobce. Jednalo se o řízení složité právně i skutkově, neboť v rámci původního řízení byla posuzována 4 jednotlivá řízení. Žalovaná též uvedla, že význam řízení pro žalobce nelze hodnotit za zvýšený, neboť se nejedná o typ sporu, jemuž Evropský soud pro lidská práva přikládá vyšší důležitost. Žalobce vede značný počet soudních sporů, svou nadměrnou procesní aktivitou zatěžuje soudy i žalovanou a jeho jednání žalovaná považuje za obstrukční, sudičské a příčící se dobrým mravům.
Soudy učinily skutková zjištění ze spisu Krajského soudu v Ostravě vedeného pod sp. zn. 12 Cm 29/2002. V původním řízení se jednalo o návrzích na popření řady pohledávek uplatněných (mimo jiné též žalobcem) v konkurzu, přičemž v průběhu řízení došlo opakovaně ke spojení věcí s dalšími projednávanými spory a k vyloučení některých sporů k samostatnému projednání. Bylo prováděno též rozsáhlé dokazování, k němuž bylo třeba vyžádat množství důkazního materiálu (spisů a listin). Opakovaně rozhodoval soud prvního stupně a soud odvolací. S ohledem na skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 2 ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 340/2006 již rozhodoval o nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy způsobené v původním řízení v období od počátku řízení do svého rozhodnutí, přičemž žalobci přiznal částku 30.000,- Kč, zabývaly se soudy průběhem původního řízení v období od srpna roku 2008. Dne 21. 8. 2008 Vrchní soud v Olomouci částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2007. V období roku 2010 a 2011 bylo soudem nařízeno několik jednání, jež se nekonala z důvodů na straně žalobce. Dne 23. 6. 2011 bylo Krajským soudem v Ostravě rozhodnuto. K podanému odvolání proti některým výrokům rozsudku byla věc předložena odvolacímu soudu, a to dne 18. 5. 2012. Vrchní soud v Olomouci rozhodl o podaném odvolání usnesením ze dne 31. 5. 2012, přičemž toto konečné rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 7. 2012.
Odvolací soud k odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle závěru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně nutné dokazování a na základě něj učinil též správná a postačující skutková zjištění. Právní hodnocení bylo též správné, když byl aplikován zákon č. 82/1998 Sb., konkrétně ust. §13 odst. 1 a ust. §31a odst. 1. Původní řízení trvalo celkově 10 let a 6 měsíců, což vedlo soudy k výpočtu přiměřeného zadostiučinění, jež by žalobci náleželo. Odvolací soud považoval základní částku 140.000,- Kč, k níž dospěl soud prvního stupně za odpovídající, a v zásadě se též ztotožnil s modifikací základní částky celkově o 40 % za složitost řízení. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že by žalobci přiznal zadostiučinění ve výši 84.000,- Kč, což odpovídá částce již žalobci vyplacené. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle dovolatele by napadené rozhodnutí mělo zrušeno již z důvodu, že v záhlaví tohoto rozhodnutí je uvedeno jméno Ing. J. M., nikoliv L. M. Dovolatel za právně zásadně významné pokládá, že původní řízení je jediným řízením až od roku 2005. V letech 2002 až 2005 se jednalo o 4 samostatně vedená incidenční řízení, v nichž byl nárok, který žalobce uplatnil v konkurzním řízení, vystaven 3 excindačním žalobám konkurzního správce a konkurzního věřitele B. Dále dovolatel namítá, že odvolacím soudem bylo pominuto kritérium postupu orgánu státní moci. V době 2002 až 2005 bylo Okresním soudem v Ostravě rozhodnuto o 4 řízeních zmatečně a zcela nepřezkoumatelně. Po zrušení uvedených rozhodnutí a po výměně soudce Okresní soud v Ostravě rozhodoval až dne 6. 9. 2007. Uvedené rozhodnutí bylo následně rovněž zrušeno Vrchním soudem v Olomouci. Okresní soud v Ostravě vydal další rozhodnutí až po dalších třech letech, kdy bylo rozhodnuto tak, že žalobce má pohledávky za úpadcem ve výši více než 2.000.000,- Kč a zbytek žaloby byl zamítnut. Správným není ani výpočet základní částky, neboť původní řízení probíhalo od 9. 1. 2002 do 20. 9. 2012, což je 10 let 8 měsíců a 11 dnů. Krajský soud v Ostravě sice v původním řízení rozhodl 4. rozsudkem ze dne 23. 6. 2011, ale proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání. Soud řízení dále zastavil pro neuhrazení soudního poplatku, kdy ovšem žalobce soudní poplatek zaplatil. Proti posledně uvedenému rozhodnutí byla podána žaloba pro zmatečnost a řízení pokračuje. Dovolatel dále namítá, že částka 15.000,- Kč za rok řízení, z níž vycházely soudy při svých výpočtech, řadí Českou republiku mezi zaostalé evropské státy. Dovolatel zopakoval, že v letech 2002 až 2005 probíhala 4 incidenční řízení, která byla až následně spojena do řízení 12 Cm 29/2012. Výpočty zadostiučinění měly vycházet ze čtyřnásobné základní částky. Soudy rovněž pochybily, neboť zohlednily pouze složitost řízení, tedy jediné z pěti zákonných kritérií, v důsledku kterých je modifikována základní částka. Základní částka neměla být snižována o 20 % v důsledku četnosti soudních soustav, neboť toto kritérium neexistuje a je již obsaženo v kritériu složitosti řízení. V tomto ohledu dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 30 Cdo 675/2013, od nějž se má napadené rozhodnutí odchylovat. Jelikož se v původním řízení jednalo fakticky o 4 řízení, mělo dojít také ke zvýšení základní částky o 100 %. Rovněž soudy měly zohlednit i to, že předmětem incidenčních sporů byly pohledávky za 18.000.000,- Kč. Základní částka měla být zvyšována pro průtahy, k nimž v původním řízení docházelo. V letech 2002 až 2007 „spisy ležely bez hnutí“, ve věci nebyla prováděna většina důkazů a docházelo k vydávání nesprávných a nepřezkoumatelných rozhodnutí. Závažnost dané věci je o to větší, že skupina tunelující původního dlužníka OSTRAMO se spojila s orgány činnými v trestním řízení a zinscenovala trestní stíhání žalobce v letech 2001 až 2003. Skupině tunelující úpadce se daří bránit uznání 10 let vykonatelných pohledávek. Obecné soudy průtahy v rámci původního řízení způsobily porušení ústavního práva žalobce zakotveného v čl. 36 – 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy, aby jeho věc byla rozhodnuta nestranně, předvídatelně a v přiměřené době. Napadené rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházející je založeno na neúplných skutkových zjištěních a právní hodnocení je v rozporu s hmotným právem, judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolací soud dle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Výše uvedeným požadavkům napadené rozhodnutí vyhovuje jen částečně. Dovolatel, ač namítá celou řadu pochybení, k nimž mělo v průběhu řízení dojít, konkretizuje pouze jedinou otázku způsobem výše uvedeným; ostatní v dovolání nastíněné námitky představují pak pouhou polemiku ohledně správnosti rozhodování soudů ve věci.
Dle dovolatele se měly soudy dopustit dvojího snížení základní částky o 20 % z jediného důvodu, neboť kritérium složitosti řízení již v sobě obsahuje též kritérium počtu instancí, v nichž byla věc řešena. V uvedeném dovolatel spatřuje rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 30 Cdo 675/2013.
Výše uvedená otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 30 Cdo 675/2013, a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ve jmenovaném rozhodnutí dovolací soud uvedl: „Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jenž je citovaný ve Stanovisku). Soudy by proto při posuzování kriteria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhá na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Není rozhodné, zda soudy formálně zařadí hodnocení „více instancí“ do kritéria složitosti řízení, nebo zda je uvedou zcela samostatně, v obou případech se po obsahové stránce jedná o hodnocení složitosti řízení.“ V projednávané věci soudy zcela odůvodnily, že předmětem původního řízení bylo popření řady pohledávek, přičemž bylo třeba vyřešit řadu sporných otázek a provést k nim obsáhlé dokazování. Původní řízení proběhlo též na dvou stupních soudní soustavy. Zřejmé tedy je, že k dvojímu započítání kritéria více instancí nedošlo. Jak vyplývá z výše citované části rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 30 Cdo 675/2013, formální zařazení hodnocení kritéria více instancí není rozhodné. Správně tedy postupoval jak soud prvního stupně, který pro popsanou právní a skutkovou složitost řízení základní částku snížil o 20 % a k dalšímu 20% snížení dospěl pro kritérium více instancí, tak i soud odvolací, jenž všechny uvedená hlediska složitosti řízení sečetl, formálně zařadil pod složitost řízení jako takovou, a pro toto kritérium základní částku snížil o 40 %.
V této souvislosti patří doplnit, že cituje-li dovolatel dále v dovolání též část rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 30 Cdo 675/2013, týkající se procesních břemen ohledně nižšího významu řízení pro poškozeného, není vůbec zřejmé, k jaké dovolatelově námitce by tento citát měl náležet. Soudy ve věci nepřistoupily k jakémukoliv snižování částky pro nižší význam řízení pro poškozeného, a citace uvedená v dovolání tak zjevně nemůže být přiléhavá.
Dovolatelem označená vada, jež spočívá v chybném uvedení jména v záhlaví napadeného rozsudku, byla odstraněna opravným usnesením ze dne 10. 11. 2014, č. j. 51 Co 2/2013-85.
K tvrzení dovolatele, že průtahy v rámci původního řízení způsobily porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, lze dodat pouze tolik, že tato skutečnost v řízení nebyla vůbec zpochybňována, a z odůvodnění napadeného rozsudku též plyne, že dovolatel od žalované obdržel 54.000,- Kč v rámci mimosoudního projednání žádosti a dalších 30.000,- Kč v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 340/2006 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze (vedeno pod sp. zn. 20 Co 186/2008).
V této souvislosti (a v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud pouze jako tzv. „obiter dictum“ podotýká, že soudy obecně v případech, kdy zjistí, že se poškozený již dříve domáhal soudní cestou náhrady nemajetkové újmy za některý časový úsek stejného původního řízení, by měly důsledně zjišťovat existenci překážky litispendence a věci rozsouzené a na případná zjištění též adekvátně procesně reagovat.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 o.s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu