ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.519.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 519/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 1516, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 188/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, č. j. 17 Co 90/2013-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 11. 2012, č. j. 26 C 188/2011-82, ve výroku I uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 455.000,- Kč, ve výroku II zamítl žalobu o zaplacení částky 545.000,- Kč a ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení uvedených částek na odškodnění nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání jeho osoby ve věci vedené posléze před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 36 T 3/2010, jehož rozsudkem ze dne 25. 6. 2010 byl zproštěn obžaloby. V rámci trestního stíhání byl žalobce od 9. 5. 2004 do 24. 8. 2004 omezen na osobní svobodě vazbou. Trestní stíhání trvalo dle žalobce nepřiměřeně dlouhou dobu (od 7. 5. 2004 do 24. 1. 2011, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek). Na odškodnění nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o vazbě se žalobce podanou žalobou domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč (posléze, po plnění žalované částkou 55.000,- Kč a částečném zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu, částky 145.000,- Kč). Na odškodnění nemajetkové újmy způsobené tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení se žalobce domáhal taktéž zaplacení částky 200.000,- Kč. Na částku 600.000,- Kč vyčíslil žalobce odškodnění nemajetkové újmy vzniklé následkem zahájení a vedení trestního stíhání samého.
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 55.000,- Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil, výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu ohledně částky 455.000,- Kč zamítl, výrokem III potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 490.000,- Kč a výrokem IV nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřené délce trestního stíhání, na jehož podkladě přiznal soud prvního stupně žalobci na odškodnění z tohoto důvodu částku 100.000,- Kč, dospěl k závěru opačnému, pročež vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do této částky zamítl a co do částky 100.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku potvrdil. Dostatečným odškodněním nemajetkové újmy způsobené žalobci rozhodnutím o vazbě shledal odvolací soud částku 55.000,-Kč (tj. 500,- Kč za den vazby) poskytnutou žalobci žalovanou dobrovolně (oproti soudu prvního stupně, který odškodnění za vazbu vyčíslil částkou 110.000,- Kč, tj. 1.000,- Kč za den vazby), pročež na zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 55.000,- Kč reagoval ve výroku I zastavením řízení a zrušením zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu, ve zbytku (tj. co do částky 145.000,- Kč) změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 55.000,- Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, co do zbývající částky (90.000,- Kč) potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Konečně nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené vlastním trestním stíháním shledal odvolací soud neprokázaným v intenzitě, „která by odůvodňovala jeho odškodnění“, pročež změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 300.000,- Kč, kterou soud prvního stupně žalobci z tohoto titulu přiznal, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a co do zbývající částky na tomto nároku požadované (300.000,- Kč) potvrdil jeho výrok zamítavý.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích II a III napadl žalobce dovoláním (posuzováno dle jeho obsahu, neboť výslovné vymezení výroků rozsudku odvolacího soudu, vůči nimž dovolání směřuje, v případě napadení rozhodnutí o více výrocích jistě kýžené, absentuje). Přípustnost dovolání dovozuje žalobce s poukazem na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“) z toho, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva, na níž závisí jeho rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel se žalobou domáhal tří nároků se samostatným skutkovým základem. Dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud rozhodl zčásti potvrzujícím a zčásti měnícím rozsudkem o všech třech těchto nárocích. Bylo tak na dovolateli, aby vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a důvodu dovolání provedl ve vztahu ke všem zažalovaným (a současně dovoláním dotčeným) nárokům.
Pokud se jedná o nárok na odškodnění nemajetkové újmy za omezení osobní svobody vazbou, dle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a to vyřešením otázky hmotného práva spočívajícím v nenavýšení zadostiučinění z důvodu nevratného poškození dovolatelova psychického a fyzického zdraví, k němuž mělo pobytem ve vazbě dojít. Odvolací soud dle dovolatele při stanovení výše peněžitého odškodnění nezohlednil relevantní kritéria pro posouzení závažnosti vzniklé újmy a okolnosti, za nichž ke vzniku újmy došlo – jediným kritériem dovolatelem v této souvislosti namítaným je nicméně právě poškození jeho zdraví. Částka denního odškodného ve výši 500,- Kč, nacházející se na samé spodní hranici v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu stanoveného rozmezí, se tak dovolateli jeví být nepřiměřeně nízká. Za odpovídající odškodnění považuje dovolatel částku 1.300,- Kč za den vazby.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše (formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou (či formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz).
V dovolatelem namítané otázce nezohlednění tvrzených zdravotních následků vazby nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo – k tomu lze poukázat právě již na dovolatelem citovaný rozsudek ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 [„ Samostatným a odlišným nárokem zůstává případná újma na zdraví způsobená protiprávní vazbou. Důvodnost takto vzneseného nároku a výše odškodnění by měla být v souladu s §20 zákona č. 58/1969 Sb. (po 15. 5. 1998 podle §26 zákona č. 82/1998 Sb.) posuzována podle obecných občanskoprávních předpisů vztahujících se k náhradě škody na zdraví.“], či na rozsudek ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011. Žádnou jinou otázku spojenou s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk dovolatel v této souvislosti neformuloval.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného rozsudku, kterým odvolací soud rozhodl o nároku na odškodnění nemajetkové újmy za vazbu, proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Pokud se jedná o nároky na odškodnění nemajetkové újmy za zahájení a vedení trestního stíhání samého a za jeho tvrzenou nepřiměřenou délku, zde je dovolateli nutno připomenout, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (tak jako v dané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem ani odkaz na §237 o. s. ř . či citace ( č ásti) jeho textu v tomto směru neposta č ují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatel na úvod dovolání (v prvním odstavci jeho druhé strany) sice ohlašuje, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve vztahu k posléze uvedeným nárokům však v dalším textu dovolání žádnou takto ohlášenou právní otázku, na jejímž řešení má záviset napadené rozhodnutí, ani ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž má být toto řešení v rozporu, nekonkretizuje. Dovolatelem v souvislosti s nárokem na odškodnění nemajetkové újmy za délku trestního stíhání citovaná právní věta usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 579/2013 („Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Nejde tedy o výsledek řízení ve smyslu úspěchu či neúspěchu, ale o stav nejistoty po dobu, než řízení k nějakému výsledku dospěje.“), pak s důvody, jež odvolací soud vedly k závěru o přiměřenosti doby řízení, nikterak nesouvisí.
Obsahem dovolání ve vztahu k nárokům na odškodnění za délku řízení a trestní stíhání je tak pouhá polemika s právními závěry a skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jež však, pokud se jedná o právní závěry, bez dalšího přípustnost dovolání nezakládá (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14); pokud se pak jedná o odvolacím soudem zjištěný skutkový stav věci, ten v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnitelný není. Dovolání tak v tomto směru trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě dle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněna. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu dle §243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl.
Námitky dovolatele vytýkající odvolacímu soudu vady řízení (postup při dokazování a z něj vyplývající překvapivost jeho rozhodnutí) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu