ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5261.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5261/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce R. C. , zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 3, proti žalované T. Č. , zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, za účasti P. G., vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem shora, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 40 C 134/2010, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 8. října 2014, č. j. 59 Co 191/2014-383, takto:
I. Dovolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. března 2011, č. j. 40 C 134/2010-86, ve spojení s usnesením ze dne 31. března 2011, č. j. 40 C 134/2010-93, výrokem I. určil, že „nemovitosti – budova č. p. na pozemku parc. č. st. 2232/1 a pozemek parc. č. st. 2232/1 – zastavěná plocha a nádvoří, a pozemek parc. č. 980/182 – zahrada se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, na LV 3405, pro katastrální území a obec Z. (dále též „předmětné nemovitosti“) , jsou ve vlastnictví žalobce.“ Výrokem II. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva i vůči tehdy žalovanému P. G., a dále navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci předmětné nemovitosti darovala jeho babička J. N., které bylo (na základě smlouvy o věcném břemeni spoluužívání ze dne 18. července 1997) zřízeno věcné břemeno spoluužívání předmětných nemovitostí. Dne 18. června 2001 uzavřel žalobce s P. G. (nyní vedlejším účastníkem na straně žalované) smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem za účelem zajištění peněžité půjčky ve výši 268.000,- Kč od P. G. Žalobce se s úhradou předmětného dluhu P. G. dostal do prodlení a podle smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva se P. G. měl stát vlastníkem těchto nemovitostí. Dne 17. června 2009 P. G. kupní smlouvou převedl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovanou, a to za kupní cenu ve výši 450.000,- Kč. Soud prvního stupně s odkazem na přijaté závěry v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl uveřejněn pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009 (dále též „R 45/2009“), dospěl k závěru, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem je absolutně neplatná (neboť podle ní prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky mělo přivodit ten následek, že věřitel P. G. se stane trvalým vlastníkem předmětných nemovitostí, což vykazuje znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě), přičemž právní závěry (stran poskytnutí ochrany dobré víře nabyvatele) vyplývající z žalovanou odkazované judikatury Ústavního soudu nebylo možné aplikovat na tuto věc, neboť zde nešlo o případ odstoupení od smlouvy.
K odvolání žalované T. Č. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 13. července 2011, č. j. 59 Co 187/2011-139, rozsudek soudu prvního v napadeném meritorním výroku I. (o určení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Kromě toho shledal smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva za absolutně neplatnou i pro její neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí. K odvolací námitce žalované, poukazující na v mezidobí vydaný nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11 (týkající se poskytnutí soudní ochrany nabyvateli nemovitosti jednajícímu v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí), odvolací soud mj. uvedl, že ochrana dobré víry žalované nemůže založit její vlastnické právo, které nabyla od nevlastníka (původně žalovaného 1/ P. G.).
Proti rozhodnutím obou soudů podala žalovaná ústavní stížnost, kterou Ústavní soud shledal důvodnou; proto nálezem ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, zrušil meritorní výroky shora cit. rozsudků obou soudů týkajících se určení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem, jakož i na nich závislé výroky. Ústavní soud vytkl oběma soudům (ve stručnosti shrnuto), že se nezabývaly důsledně otázkou dobré víry žalované při nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Odkázal přitom především na svůj nález ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a na v tomto nálezu dále citovanou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázce nabytí vlastnického práva od nevlastníka. V daném případě obecné soudy vůbec nevážily působení dobré víry, ačkoliv z důkazního řízení a rovněž z námitek žalované (v řízení před Ústavním soudem vystupující v procesním postavení stěžovatelky) vyplývá celá řada indicií nasvědčujících jejímu naplnění. Pečlivé přezkoumání dobré víry žalované při uzavírání kupní smlouvy s P. G. ovšem v rozhodnutích obou soudů zcela absentuje. Ústavní soud proto zavázal obecné soudy, aby se vypořádaly jak s předmětnými tvrzeními žalované (že při uzavírání kupní smlouvy byla v dobré víře), tak i s námitkami, které vůči dobré víře žalované adresoval žalobce. Ústavní soud zdůraznil, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet, avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení; proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry žalované. Podstatné pro posouzení dané věci bude, jak obecné soudy posoudí důkazy umožňující odpověď na otázku, zda lze na dobrou víru žalované při nabytí předmětných nemovitostí usuzovat. Pokud by žalovaná nebyla v dobré víře, nebylo by možné jejímu vlastnickému právu poskytovat ochranu.
Soud prvního stupně – vázán právním názorem Ústavního soudu – poté rozsudkem ze dne 11. března 2014, č. j. 40 C 134/2010-319, určil, že „nemovité věci, a to pozemek parc. č. st. 2232/1, zastavěná plocha a nádvoří společně se stavbou č.p., rodinný dům a pozemek parc. č. 980/182, zahrada se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsané v Katastru nemovitostí pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, zapsané na LV č. 3405 pro katastrální území a obec Zlín (dále již „předmětné nemovitosti“) , jsou ve vlastnictví žalobce“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně opět shledal absolutně neplatnou předmětnou smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, neboť ujednání v jejím článku X. bod 10.3 má charakter tzv. propadné zástavy, přičemž shodně s právní teorií tak rozhodoval Nejvyšší soud i ve svých rozhodnutích před přijetím R 45/2009. Vázán právním názorem Ústavního soudu zabýval se též otázkou dobré víry žalované, přičemž po provedeném dokazování uzavřel, že „má-li být dobrá víra vykládána jako synonymum pro poctivost, čestnost, důvěryhodnost, pak v daném případě jednání žalované žádný z těchto objektivních a pak ani subjektivních rysů nenaplňuje.“ K tomu závěru dospěl soud prvního stupně na základě hodnocení (v odůvodnění svého rozhodnutí specifikovaných) důkazů týkajících se (v posloupnosti a stručně uvedeno) 1. okolností, za kterých si chtěla žalovaná pořídit vlastní bydlení, 2. půjčení peněz (její matkou) žalované, 3. jednání žalované při koupi nemovitosti, kdy žalovaná neprojevila zájem prohlédnout si nemovitosti zevnitř, a to i s ohledem na zatížení nemovitostí předmětným věcným břemenem doživotního bydlení ve prospěch oprávněné – J. N. (babičky žalobce), 4. absence setkání žalované s oprávněnou. Při posuzování věrohodnosti výpovědi žalované soud prvního stupně zohlednil i okolnost, že žalovaná až po skončení výslechu při jednání dne 16. prosince 2013 (a k výslovnému dotazu právního zástupce žalobce) uvedla, že vedlejší účastník je jejím tchánem. K tomu poznamenal, že žalovaná „v průběhu celého řízení neuveřejnila rodinný vztah mezi vedlejším účastníkem a jeho synem, stalo se tak až po 5 letech od podání žaloby. V celém kontextu důkazů se pak jeví poměrně nevěrohodným, že žalovaná neznala P. G. v době uzavření kupní smlouvy, a že posléze navázala známost s jeho synem D. G., když už samotné tvrzení, že až po podání žaloby tato známost začala být vážná, se jeví zcela účelovým.“ Stran hodnocení důkazů pak soud prvního stupně závěrem sumarizoval, že „Má-li být věc posouzena z hlediska spravedlnosti, a to jako základního korektivu interpretace aplikace právních norem, pak nelze než konstatovat, že nemůže být považováno za spravedlivé, aby neuhrazením částky 270.448 Kč nabyl vedlejší účastník majetek žalobce v tržní ceně převyšující 1.000.000 Kč, který převed následně na třetí osobu hájící se dobrou vírou. Takovému jednání nemůže mýt poskytnuta ochrana a to s odkazem právě na ústavní principy a přirozeně právní hodnocení celého skutkového případu.“
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 8. října 2014, č. j. 39 Co 191/2014-383, potvrdil (jako věcné správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Předmětnou smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva shledal absolutně neplatnou podle §39 obč. zák., neboť ani před přijetím R 45/2009 právní teorie a judikatura nepřipouštěly, aby následkem zajišťovacího převodu byl převod ve své podstatě trvalý a zajištěný věřitel uspokojil svoji pohledávku tím, že si ponechá předmět zajištění, resp. tento mu propadne, neboť právem věřitele bylo jen dosáhnout uspokojení z převedeného práva.
Dále se odvolací soud – s ohledem na právní názor Ústavního soudu shora a odvolací námitky učiněné žalovanou - zabýval přezkumem prvoinstančního rozhodnutí z hlediska posouzení dobré víry žalované při uzavření předmětné kupní smlouvy s vedlejším účastníkem, avšak ani v tomto směru nezaznamenal žádné pochybení nalézacího soudu. Uzavřel, že „Soud I. stupně ve svém souhrnu přijal logický závěr o nepřípustnosti, že se události udály tak, jak o nich provedené důkazy podaly zprávu. Je třeba uvést, že závěr o nevěrohodnosti výpovědi žalované, svědků J. Č. a D. G. a vedlejšího účastníka soud I. stupně nezaložil na tom, že mezi žalovanou a vedlejším účastníkem je příbuzenský poměr, jak se snaží odvolatelé prezentovat, ale na hodnocení všech skutečností zjištěných z jednotlivých důkazů v jejich jednotlivosti a zvláště pak v jejich vzájemném kontextu, i toho, co z řízení vyplynulo. Žalovaná sice uvedla svůj vztah k vedlejšímu účastníkovi, avšak soud I. stupně v rámci volného hodnocení důkazů opodstatněně přihlédl k tomu, že tento přiznala až na výslovný dotaz zástupce žalobce, žalovaná ničeho o příbuzenském vztahu nezmínila nejen v prvním řízení před soudem prvního stupně, ale ani v dalším prvostupňovém řízení ve svých písemných podáních, v nichž vylíčila okolnosti uzavření kupní smlouvy...Vycházeje ze skutečnosti, že okolnosti uzavření kupní smlouvy vylíčené žalovanou se na základě provedeného dokazování ukázaly být nevěrohodnými z hlediska jejich pravdivosti, soud I. stupně nepochybil ve svém závěru, že dobrou víru představující synonymum pro poctivost, čestnost, důvěryhodnost jednání žalované z objektivní ani subjektivní stránky nenaplňuje.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná, jakož i vedlejší účastník na straně žalované (oba zastoupeni advokátem) včasná dovolání.
Vedlejší účastník sice dovoláním formálně napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak z obsahu jeho dovolání je zřejmé, že dovolací argumentaci upíná výhradně proti meritornímu rozhodnutí. Neboť k podání dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn - subjektivně legitimován (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod čís. 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a protože v daném případě vedlejší účastník ve svém dovolání nijak nebrojil proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti uhradit společně a nerozdílně s žalovanou specifikované náklady odvolacího řízení žalobci, Nejvyšší soud dovolání tohoto vedlejšího účastníka podle §243b, §218 písm. b) a §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o dovolání žalované, pak Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že toto dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Protože dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek), je z toho zřejmé, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, a nelze ani přezkoumávat hodnocení důkazů, jež bylo učiněno soudem prvního či druhého stupně, ledaže by takové hodnocení bylo v rozporu s pravidly logického myšlení. Proto k té části dovolací argumentace, v níž žalovaná polemizuje se skutkovými zjištěními či s hodnocením důkazů, jež nebylo zatíženo nelogičností, a na jehož podkladě soud prvního stupně (odvolací soud) zjistil skutkový stav věc, jenž podrobil právnímu posouzení, nemohl dovolací soud z hlediska posuzování přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. přihlédnout.
Žalovaná v dovolání uvádí, že doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka týkající se aplikace §7 o. z. ve spojení s §3030 o. z., která zakládá domněnku poctivosti nabytí respektive určitosti jednání a dobré víry. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje §7 o. z., jenž stanoví, že má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře, avšak jeho rozhodnutí není postaveno na aplikaci tohoto ustanovení, nýbrž vychází z posouzení právně rozhodných okolností, jak byly zdůrazněny v závazném právním názoru obsaženém v předmětném kasačním nálezu Ústavního soudu. I kdyby však odvolací soud své rozhodnutí založil na tom, že žalovaná ve smyslu §7 o. z. – užitého na základě §3030 o. z. - nejednala poctivě a v dobré víře, nejednalo by o nic jiného, než o vyjádření v zásadě týchž principů či zásad, jež protínaly předchozí občanskoprávní úpravu. Nelze tak kupř. nepostřehnout, že v §130 odst. 1 předchozího obč. zák. bylo stanoveno, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným, když v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, anebo, že v §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, bylo upraveno, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti. V tomto případě je ovšem zapotřebí zdůraznit, že podle závěru Ústavního soudu i za předchozí právní úpravy zde existoval právní institut nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí, a to s přihlédnutím k dalším okolnostem daného případu, kteroužto situaci je zapotřebí oddělovat od posouzení dobré víry oprávněného držitele ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k posouzení podmínek originárního nabytí nemovitosti vydržením podle §134 obč. zák. I pozdější judikatura Ústavního soudu otázku dobré víry oprávněného nabyvatele neztotožňuje s právním postavením oprávněného držitele ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák., u nějž se v pochybnostech oprávněná držba, a tedy i dobrá víra osoby, v jejíž prospěch byl příslušným katastrálním úřadem povolen vklad vlastnického práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí, presumuje. Tak např. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, zdůraznil, že „Je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra.“ V daném případě proto odvolací soud správně důsledně vycházel z kasačního (a v něm obsaženého závazného právního názoru) nálezu Ústavního soudu, jenž vytyčil základní kritéria, která je třeba v daném případě zkoumat z hlediska posouzení, zda žalovaná předmětné nemovitosti nabyla do svého vlastnictví či nikoliv na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí (srov. body 40 a násl. cit. nálezu).
Odvolací soud se zcela ztotožnil s hodnocením důkazů (jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, to vše s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo) soudem prvního stupně, přičemž shodně konstatoval, že zjištěné skutečnosti nedávají podkladu pro závěr svědčící dobré víře žalované při nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Odvolací soud své učiněné závěry týkající se hodnocení důkazů, skutkových zjištění a právního posouzení věci podrobně a zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku, přičemž dovolací soud v těchto jeho úvahách neshledal žádné protimluvy, nelogičnosti či snad extrémní rozpor s obsahem spisu. Jednotlivé okolnosti týkající se stimulu žalované k uzavření převodní smlouvy, otázka půjčení peněz od její matky, či teprve po pěti letech sporu zjištěná skutečnost, že vedlejší účastník je tchánem žalované, sice samy o sobě nevedou k závěru o absenci dobré víry žalované při nabytí předmětných nemovitostí do jejího vlastnictví, avšak – jak správně poznamenaly oba soudy – v jejich souhrnu, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, tuto dobrou víru žalované relevantně zpochybňují.
I když níže uvedené okolnosti nebyly v rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) argumentačně zdůrazněny, přesto se jimi oba soudy zabývaly a tak nelze od nich odhlížet v tom směru, že žalovaná uzavírala předmětnou kupní smlouvu s vedlejším účastníkem se zkušenostmi pracovníka Modré pyramidy stavební spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 2, tj. subjektu, jenž mj. poskytoval také hypoteční úvěry. I když přímo žalovaná nezajišťovala hypoteční úvěry (dle údajů ČNB byla v pozici podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele pro pojišťovací agendy - https://apl.cnb.cz/apljerrsdad/JERRS.WEB10.VIZITKA?p_lang=cz&p_SEQ_ID=784066&p_VER_ID=1000&p_DATUM=07.01.2012&p_ROL_KOD=82 ), nelze odhlédnout od notoriety, že společnosti poskytující hypoteční úvěry si byly vědomy faktu, že princip materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí není upraven do té míry, aby bylo možné spoléhat výhradně na zápisy v katastru nemovitostí s tím, že mají vždy přednost před právním stavem (tzv. právní realitou). Znamenalo to, že uvedené bankovní a jiné právní subjekty při poskytování hypotečních úvěrů standardně posuzovaly předchozí nabývací tituly, aby eliminovaly příp. negativní zjištění, že tzv. katastrální vlastník de iure vlastníkem (např. pro zjevně vykazující absolutní neplatnost převodní smlouvy) není [na zažitou dosavadní praxi prověřování tzv. nabývacích titulů dokonce poukazuje i důvodová zpráva k zákonu č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), jenž byl přijat v souvislosti s rekodifikací nového občanského zákoníku]. Uvedené informace byly obecně známé všem zaměstnancům a jiným spolupracujícím osobám, jež participovaly při poskytování tzv. úvěrových či s tím spojených produktů, stejně jako právem předvídané formy tzv. nabývacích titulů.
Nahlíženo i touto optikou proto žalovaná měla a mohla také postřehnout, že v kupní smlouvě, kterou uzavírala s vedlejším účastníkem, je výslovně zmíněno, že vedlejší účastník „je vlastníkem nemovitostí....na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 18. 06. 2001...“ , a z toho pak vyvodit další konsekvence (ostatně již soud prvního stupně z výpovědi žalované vzal za mj. za zjištěné, že „Pan G. jí řekl, že přišel k nemovitosti tak, že půjčil nějaké peníze, byl tam dluh a nemovitost propadla. Věděla, že je zapsán jako vlastník nemovitosti na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva.“ ). Přitom zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti byl i v době, kdy žalovaná uzavírala s vedlejším účastníkem kupní smlouvu, (pochopitelně) považován za pouze zajišťovací právní institut, nikoliv za tzv. nabývací titul k nemovitosti, jakkoliv na základě povoleného vkladu do katastru nemovitostí podle takto uzavřené smlouvy byl předmětný věřitel v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník těchto nemovitostí. Jinými slovy řečeno (jak zdůraznil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014, který je, stejně jako další zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), jestliže je zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí zajišťovacím právním institutem (pro zajištění a uspokojení peněžitého závazku), pak nemůže současně plnit roli nabytí vlastnického práva coby primárního účelu, proč účastníci k uzavření takové věcné smlouvy přistupovali. Odtud pak plyne presumování, že poctivý nabyvatel, zjistí-li výše uvedenou informaci, by se měl zajímat o okolnosti nabytí nemovitostí předchozím vlastníkem, stejně jako by se takový postup presumoval v případě, pokud by prodávající odvozoval své vlastnické právo kupř. na základě zástavní smlouvy. Takový verifikační postup žalovaná ovšem nezvolila, takže s přihlédnutím k výše již zreferovaným okolnostem, jimiž se zabýval odvolací soud, závěr o absenci její dobré víry je zcela namístě. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom není ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 792/2013, jak zdůrazňuje žalovaná ve svém dovolání s vyvozenou právní větou z cit. rozhodnutí, že žádným právním předpisem totiž není kupujícímu uložena povinnost zabývat se okolnostmi v souvislosti s předchozími tzv. nabývacími tituly a zkoumat, zda předchozí majetkové transakce, týkající se téhož nemovitého majetku, byly standardní či nějak neobvyklé, neboť v tomto případě okolnosti zpochybňující existenci právního stavu vlastnictví k předmětným nemovitostem pro žalovanou zjevně vyvstaly a žalovaná je tudíž mohla a také měla prověřovat.
Posledně uvedené souvisí s další dovolací námitkou žalované, že „s ohledem na kasační nález Ústavního soudu....který byl vydán v této věci, by měla být dovolacím soudem vyřešena otázka týkající se náležitostí smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem uzavřené dne 18. června 2001 jinak, než byla vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2003, a to jednak s ohledem na datum uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem (zde 18. června 2001) a tehdy dostupnou právní nauku, a jednal s ohledem na dobu uplynuvší mezi uzavřením smlouvy a podáním žaloby (zde téměř devět let).“ Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014, zaujal právní názor, že při rozhodování o platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti uzavřené před R 45/2009, je třeba též přihlédnout k relevantní judikatuře a stavu právní nauky z období uzavření smlouvy. Současně také vyložil, že v postavení oprávněného držitele se ovšem podle tehdejší občanskoprávní úpravy (roz. před R 45/2009) věřitel nemohl ocitnout ani v okamžiku prodlení svého dlužníka, jenž na něj v rámci zajištění svého (peněžitého) závazku převedl své vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, a to ani za existence smluvního ujednání, že v takovém případě k přechodu vlastnického práva k nemovitosti zpět na dlužníka nedojde, a že ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane převod trvalý, kdy věřitel je poté oprávněn s předmětnou nemovitostí disponovat. Je tomu tak z toho důvodu, že takové (či jemu podobné) ujednání vykazuje charakter zákonem nepřípustné tzv. propadné zástavy ve smyslu tehdy platného a účinného §169 písm. e) obč. zák., neboť smyslem a účelem právního institutu zajištění závazku převodem vlastnického práva ani v době uzavření předmětné smlouvy (před R 45/2009) nebylo „propadnutí“ majetku dlužníka ve prospěch věřitele, nýbrž zajištění závazku za účelem vytvoření lepší právní pozice při jeho následném uspokojení, přičemž uspokojení závazku ani tehdejší judikatura neztotožňovala s jeho (bez dalšího) propadnutím zajištěného majetku dlužníka.
Je zřejmé, že závěry odvolacího soudu v napadeném rozsudku souzní s připomenutou judikaturou Nejvyššího soudu a nijak nekolidují s obsahem kasačního nálezu Ústavního soudu, jenž uložil oběma soudům „zhodnotit naplnění dobré víry stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti případu“ s tím, že „obecné soudy se proto budou muset vypořádat jak s výše uváděnými tvrzeními stěžovatelky, tak s námitkami, které vůči dobré víře stěžovatelky adresoval žalobce...Podstatné pro posouzení dané věci však bude, jak obecné soudy posoudí důkazy umožňující odpověď na otázku, zda lze na dobrou víru stěžovatelky při nabytí předmětných nemovitostí usuzovat. Pokud by stěžovatelka nebyla v dobré víře, nebylo by možné jejímu vlastnickému právu poskytovat ochranu.“
I když velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém aktuálním rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, přijal závěr (s nímž se posléze ztotožnilo celé občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu), že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz §3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka, plyne v této věci i pro Nejvyšší soud (s ohledem na kasační účinky nálezu Ústavního soudu) povinnost plně respektovat (shora již vyložený) závazný právní názor Ústavního soudu. Ten se odvíjí od závěru, že i v poměrech předchozí právní úpravy mohl „dobrověrný nabyvatel“ nabýt vlastnické právo k nemovitosti na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Ústavním soudem vyžadované důsledné posouzení zjištěných skutkových okolností daného případu, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, odvolací soud učinil a své hodnotící úvahy také zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Z tohoto pohledu proto Nejvyšší soud neshledává, že by odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu, anebo že by se při posuzování právně významných okolností odklonil od jeho judikatury vztahující se k řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka. Přitom sama skutečnost, že žalovaná s hodnocením těchto důkazů odvolacím soudem a s jeho právním posouzením věci nesouhlasí, a že v dovolání předkládá svou skutkovou verzi právně rozhodných okolností a svůj právně kvalifikační závěr plynoucí z užití jiné optiky pohledu na věc, přirozeně přípustnost jejího dovolání ještě nezakládá.
Žalovaná v obšírně koncipovaném dovolání sice odkazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, resp. cituje z nich povětšinou v odborném tisku publikované právní věty, leč žádné takové rozhodnutí – s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem dané věci – neobsahuje právní závěr, jenž by vytěsňoval správnost odvolacím soudem učiněného právního posouzení věci. Nedůvodná je pak výtka žalované, že odvolací soud, resp. oba soudy „zcela pominuly tu skutečnost, že i současná právní úprava závazkového práva stojí na staré římské zásadě ‚pacta sunt servanda‘, což znamená, že smlouvy se mají dodržovat, a to i takové, které jsou případně pro jednu smluvní stranu ‚nevýhodné‘“. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, vyslovil právní názor (od nějž dovolací soud nemá důvod se ani v této věci jakkoliv odchylovat), že autonomie vůle, specificky ztělesněná autonomií smluvní, představuje též volnost uzavírání smluv a spočívá zejména ve volnosti výběru typu smluv, smluvního partnera, utváření obsahu smluv, ve volnosti formy i v možnosti svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu včetně následků nesplnění povinností ze smlouvy vyplývajících. Taková smluvní volnost má však v občanském právu své limity. Ty vymezuje mimo jiné ustanovení §39 obč. zák., podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Přitom již shora bylo (s odkazem na relevantní judikaturu) vyloženo, že se žalované v této věci nepodařilo zpochybnit správný závěr odvolacího soudu, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák.; proto dovolací argumentace žalované poukazující na údajné porušení zásady „pacta sunt servanda“ ze strany odvolacího soudu, resp. obou soudů nebyla shledána důvodnou a nemohla tudíž založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Odvolací soud se zabýval i postojem, resp. okolnostmi na straně žalobce, který podal žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem až po devíti letech od uzavření předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva s vedlejším účastníkem na straně žalované. Ani v řešení této otázky, jak je odvolacím soudem vyložena na str. 19 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, nelze spatřovat pochybení v tom směru, že by odvolacím soudem učiněný právní závěr měl snad kolidovat s judikovaným závěrem Nejvyššího soudu, který např. v rozsudku ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, či v usnesení ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 2486/2008, vyložil, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Krom toho z obsahu spisu nelze ani dovodit, že by v uvedeném směru bylo jednání žalobce účelové, resp. vůči žalované zjevně šikanózní. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že při důsledném posouzení skutkových okolností daného případu jeví se spravedlivým poskytnout soudní ochranu vlastnického práva žalobci, který nemohl v důsledku tzv. propadnutí zástavy platně pozbýt své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, přičemž na straně žalované zde nebylo shledáno žádného důvodu, aby jejímu tvrzenému právu byla poskytnuta ochrana, neboť (ve stručnosti shrnuto z rozhodnutí odvolacího soudu) po pečlivé důkazní verifikaci nebylo možné její tvrzení o tom, že nemovitosti nabyla v dobré víře, přisvědčit, pak dovolací soud ani v tomto směru neshledává přípustnost dovolání žalované, která brojí proti těmto učiněným závěrům.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání není přípustné, nebylo možné přihlédnout ani k příp. (jiným) vadám řízení podle §242 odst. 3, či k vadám řízení, na které poukazovala v dovolání žalovaná, jež však nemohly založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu