ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5337.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5337/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce D. H. , zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody a odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 129/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j. 54 Co 372/2013-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 1. 2013, č. j. 14 C 129/2012-40, v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce (dále jen „dovolatel“), zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), předsedou senátu (§243f odst. 2 o. s. ř.) odmítl pro jeho vadu spočívající v absenci náležitého vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jež nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) a pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 (právě jen podle tohoto zákonného ustanovení připadá do úvahy přípustnost dovolání v dané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam čtyř alternativně stanovených hledisek považuje za splněné; z ustálené judikatury dovolacího soudu přitom plyne, že ke splnění této povinnosti a tudíž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. či citace jeho textu nebo části jeho textu (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, či usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ) .
Tomuto požadavku dovolatel – který k otázce přípustnosti dovolání toliko odkazuje (nadto nepřesně) na §237 o. s. ř. a dovolává se odchýlení napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe „odvolacího soudu“ – nedostál a způsobilé vymezení přípustnosti nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání.
Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem (zde nadto více než strohá) přípustnost dovolání, jak bylo vyloženo, založit nemůže [k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde Ústavní soud vysvětlil, že: „… novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody…’ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. 11. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu