ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.562.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 562/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. D. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 185/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 54 Co 357/2014-67, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 54 Co 357/2014-67, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 4. 2014, č. j. 18 C 185/2013-33, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) shora uvedeným rozsudkem konstatoval, že nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, „který o návrhu vedeném u něj pod sp. zn. 085 EX 11945/10 nerozhodl v přiměřené lhůtě“, jakož i Obvodního soudu pro Prahu 5, „který o návrhu vedeném u něj pod sp. zn. 33 EXE 3383/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v ust. §44 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, účinného v době podání návrhu“, došlo k porušení práva žalobce (výrok I). Výrokem II rozsudku soud prvního stupně zamítl žalobu na odškodnění nemajetkové újmy z tohoto titulu částkou 150.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku III rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci tam vyčíslené náklady řízení k rukám jeho zástupce.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že se nekonstatuje, že tam popsaným nesprávným úředním postupem bylo porušeno právo žalobce (výrok I), potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud dle odůvodnění svého rozsudku vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež po doplnění dokazování stanoviskem žalované ze dne 24. 6. 2013 k žádosti žalobce o odškodnění právně zhodnotil tak, že k žalobou vytýkanému nesprávnému úřednímu postupu exekučního soudu a soudního exekutora došlo a že postačujícím zadostiučiněním žalobci (jako povinnému v exekučním řízení) vzniklé nemajetkové újmy je konstatování porušení práva (potud se neodchýlil od právního hodnocení věci soudem prvního stupně). Oproti soudu prvního stupně však uzavřel, že se tohoto zadostiučinění žalobci od žalované již dostalo po předběžném projednání jeho nároku žalovanou (a to právě ve zmíněném stanovisku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) v celém jeho rozsahu dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně mj. otázku „formálních nároků na konstatování porušení práva“ daného mu (údajně) žalovanou, čímž je dle dovolatele dán dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“). Nesprávnost právního posouzení této otázky spatřuje dovolatel předně v tom, že odvolací soud vyhodnotil stanovisko žalované jako obsahující konstatování porušení práva, ač v něm výslovně obsaženo není. Dále dovolatel namítl, že kromě nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku („průtahy“) exekučního řízení žádal žalobou odškodnění rovněž za „zlovolné jednání exekutora“, s nímž se však ani stanovisko žalované, ani rozsudek odvolacího soudu nikterak nevypořádávají.
Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatel s poukazem na §237 o. s. ř. z toho, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od řešení přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovoláním nastolené otázky, na níž závisí jeho rozhodnutí, vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které „… ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 18. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Není žádný důvod, proč by tyto požadavky nemělo splňovat i stanovisko příslušného úřadu v rámci předběžného projednání .“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015).
Uvedený požadavek stanovisko žalované ze dne 24. 6. 2013 nesplňuje, a to z obou dovolatelem přiléhavě namítaných důvodů – jednak proto, že v něm není obsažen žádný kompenzační projev (ve smyslu poskytnutí, „dání“ zadostiučinění; sdělení žalované, podle nějž „bylo shledáno, že konstatování porušení práva… je dostačující náhradou“, jako kompenzační projev hodnotit nelze, nebylo-li porušení práva žalovanou současně vskutku konstatováno), jednak proto, že stanovisko obsahově nepostihuje celou šíři posléze uplatněného žalobního požadavku (k tomu viz dále).
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud dle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. nejprve přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami zatíženo bylo.
Z žaloby vyplývá, že dovolatel vytýká předmětnému exekučnímu řízení vícero tvrzených (a skutkově zjevně samostatných) nesprávných úředních postupů, což ostatně (a potud správně) reflektovaly soudy obou stupňů posouzením tvrzené nepřiměřenosti (celkové) délky řízení a namítaného nenařízení exekuce ve lhůtě podle §44 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz třetí odstavec na str. 4 rozsudku soudu prvního stupně, v němž jsou tyto dva nároky vyčteny). S přihlédnutím k formulaci žaloby lze nicméně uvažovat i tvrzení dalšího dílčího pochybení soudního exekutora (tedy třetího nesprávného úředního postupu), spočívajícího dle žalobních tvrzení v tom, že exekutor nepostoupil jemu doručené podání oprávněného ze dne 26. 11. 2010, obsahující mj. zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce, exekučnímu soudu do doby, kdy tento (dne 14. 6. 2011) exekuci nařídil.
Soud prvního stupně tedy pochybil, když nevedl dovolatele (ať už na úvod jím nařízeného jednání či předchozím postupem dle §43 odst. 1 o. s. ř.) ke zcela jednoznačnému (kladnému) skutkovému vymezení všech jednotlivých (tvrzených) pochybení, v nichž spatřuje odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup) a s nimiž spojuje vznik nemajetkové újmy. Jelikož soud odvolací toto jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – dovolatel totiž uplatnil žalobou více nároků se samostatným skutkovým základem (jistě dva, spíše však tři), aniž však uvedl, jaké částky odškodnění na tyto jednotlivé nároky požaduje. O „pluralitě titulů“ (minimálně dvou) přitom soudy nižších stupňů neměly pochybnost.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvod představovaný vadou spočívající v neurčitosti žaloby, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval dovolatele k odstranění shora uvedené vady žaloby. Soud prvního stupně se tak postará o to (neuvede-li dovolatel potřebné dříve sám), aby dovolatel jednoznačně vymezil okruh tvrzených (nesprávných) úředních postupů, v jejichž důsledku mu měla vzniknout nemajetková újma, jakož i v čem takto utrpěná nemajetková újma spočívala. S přihlédnutím k pluralitě odpovědnostních titulů (zjevné již nyní) povede soud prvního stupně dovolatele k rozlišení, jakého odškodnění se na podkladě každého jednotlivého titulu domáhá (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, zapovídající možnost žádat odškodnění nemajetkové újmy v penězích z více skutkově samostatných důvodů jedinou částkou).
Následně soud prvního stupně posoudí důvodnost takto vymezených nároků. Shledá-li v dovolatelem tvrzených pochybeních nesprávný úřední postup [ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“)], nepřehlédne, že vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy se uplatní toliko v případě nesprávného úředního postupu představovaného porušením práva na projednání věci (samé) v přiměřené lhůtě podle §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2018/2014, a tam provedený ucelený výklad této problematiky včetně odkazů na relevantní judikaturu dovolacího soudu, zejm. pak rozsudek ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, usnesení ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2989/2012, a usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013).
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu