ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.722.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 722/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně T. I. Z. , zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 403/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2014, č. j. 18 Co 294/2014-51, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2014, č. j. 18 Co 294/2014-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 30. ledna 2014, č. j. 18 C 403/2013-28, kterým byla výrokem I. zamítnuta žaloba o zaplacení 130.625,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. bylo konstatováno, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 40 P 58/2012, došlo k porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a současně bylo výrokem III. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení výrokem II.
Podanou žalobou se žalobkyně po žalované domáhala přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 130.625,- Kč, za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“), způsobenou jí údajně nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem a následně u Městského soudu v Brně, ve kterém se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu otce s udělením českého státního občanství nezletilému a pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti otce (dále již „namítané řízení“).
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyplývá, že řízení u Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále též „soud“) bylo zahájeno podáním návrhu otce nezletilého J. na úpravu styku s nezletilým. Dne 24. října 2006 byl soudu doručen návrh matky na úpravu výchovy, výživy a styku. V březnu 2007 se otec odstěhoval do Běloruska. Rozsudkem ze dne 17. prosince 2007 byl nezletilý syn svěřen do výchovy matky. Návrhem doručeným soudu dne 23. března 2007 se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu otce s udělením českého státního občanství nezletilému a návrhem doručeným soudu 26. srpna 2009 pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti otce, v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 Nc 233/2006. Usnesením ze dne 29. října 2008 soud rozhodl o přenesení příslušnosti v namítaném řízení k Městskému soudu v Brně, rozhodnutí nabylo právní moci v únoru 2012, v červenci 2012 byl spis postoupen Městskému soudu v Brně a namítané řízení bylo nadále vedeno pod sp. zn. 40 P 58/2012. Usnesením z prosince 2012, které nabylo právní moci v dubnu 2013, Městský soud v Brně namítané řízení zastavil. Celková doba namítaného řízení činila v případě návrhu o nahrazení souhlasu otce s udělením českého státního občanství nezletilému 6 let a 1 měsíc a v případě návrhu o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti otce 3 roky a 9 měsíců.
Odvolací soud dovodil shodně se soudem prvního stupně, že celkovou délku namítaného řízení nelze považovat za přiměřenou, protože je zřejmé, že k rozhodnutí ve věci ani nedošlo a celé namítané řízení skončilo procesním rozhodnutím o zastavení řízení. Na druhou stranu namítané řízení, vyvolané neshodami rodičů o výkonu rodičovských práv a povinnostech k nezletilému, byla mimořádně komplikovaná mezinárodním prvkem, jakož i postojem otce jako účastníka řízení, který v cizině mařil doručování písemností nutných pro řádné vedení řízení. Z hlediska tvrzeného významu řízení pro poškozenou žalobkyni se odvolací soud nezabýval zájmem jejího nezletilého syna na projednání namítaného řízení v přiměřené době, neboť nezletilý syn v namítaném řízení jako účastník nevystupuje. Ve vztahu k žalobkyni, která tvrdila zvýšený význam řízení ve vztahu ke své osobě, a to v podobě zpřetrhání rodinně právních vztahů s rodiči (prarodiči nezletilého) v Bělorusku, odvolací soud zdůraznil, že hlavní bezprostřední příčinou, v důsledku které nemohlo docházet k vycestování žalobkyně jak matky s dítětem do Běloruska a nazpět, nebyl tvrzený liknavý postup soudů České republiky, ale chování otce nezletilého, který – dle samotných tvrzení žalobkyně – se měl chovat protiprávním a šikanózním způsobem poškozujícím matku. Tato bezprostřední a hlavní příčina „obou sporů“ a vzniku tvrzené nemajetkové újmy žalobkyně nemůže být zaměňována s příčinou vedlejší a marginální, tedy s nepřiměřeně dlouhým řízením. Podle názoru odvolacího soudu je z hlediska obsahového méně významné namítané řízení oproti řízení o svěření nezletilého dítěte do péče jednomu z rodičů, jež řeší právní poměry dítěte rodičů pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů. V tomto řízení bylo Okresním soudem v Ústí nad Labem svěřeno nezletilé dítě do výchovy žalobkyně, která se tak stala hlavním vychovatelem a vykonavatelem rodičovských práv jejího nezletilého syna. Odvolací soud uzavřel, že celková délka v obou namítaných řízeních byla sice nepřiměřená, avšak s ohledem na mimořádné mezinárodní okolnosti namítaného řízení je přiměřenou satisfakcí pro žalobkyni (jako poškozenou v předmětných opatrovnických řízeních) konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) dovolání. Dovolatelka jeho přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o. s. ř.), že dovolatelka v dovolání brojí proti nesprávnému posouzení právní otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou nemajetkovou újmou dle §13 odst. 2 OdpŠk, hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a otázky složitosti řízení podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, a to z hlediska stanovení formy odškodnění. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu 21. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Dovolatelka především namítá, že odvolacímu soudu se nepodařilo vyvrátit domněnku, že jí byla nepřiměřenou délkou řízení způsobena nemajetková újma; [v daném případě spočívající ve zpřetrhání rodinně právních vztahů s rodiči (prarodiči nezletilého) v Bělorusku]. Uvedení „zahraničního prvku“, jako hlavního důvodu nepřiměřené délky řízení považuje za účelové, když odvolací soud nevzal v úvahu dlouhé průtahy v namítaném řízení. Žalobkyně navrhla zrušení dovoláním napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího rozsudku bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka uplatnila z hlediska zákonných podmínek přípustnosti (§237 o. s. ř.) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud při stanovení formy zadostiučinění nesprávně posoudil právní otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou nemajetkovou újmou dle §13 odst. 2 OdpŠk, významu řízení pro poškozeného a otázku složitosti řízení v rozporu s ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení §31a OdpŠk.
Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména a) k celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, jakožto nejdůležitějšího kritéria pro stanovení formy a případné výše odškodnění, je třeba přihlédnout ke všemu, co bylo pro účastníka „v sázce“, neboť zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení [srov. část IV. písm. d/ Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen "R 58/2011"), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ].
Nejvyšší soud ve své judikatuře dále vyložil, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené peněžité zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 1 OdpŠk. V tomto ohledu je nutné přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení byl pro poškozeného nepatrný); je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05, a ze dne 28. března 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Z uvedeného je zřejmé, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 , nebo ze dne 4. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a dále rozsudky ESLP ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. února 2001, č. 33079/96, a rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. července 2003, č. 44978/98).
K posouzení právní otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou nemajetkovou újmou odvolací soud dovodil, že pokud bezprostřední příčinou namítaného řízení a vzniku tvrzené nemajetkové újmy žalobkyně bylo protiprávní chování otce poškozující matku, potom nemůže být tato hlavní příčina zaměňována s příčinou vedlejší a marginální, tedy s nepřiměřeně dlouhým řízením.
Takové odůvodnění by vedlo k absurdnímu závěru, že by soudy mohly rezignovat na své ústavně právní poslání chránit porušená práva občanů, neboť odpovědnost za neposkytnutí této ochrany a s tím souvisící škody – v daném případě v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení – by byla zcela „marginální“, když hlavní příčinou vzniku škody by mělo být porušování zákonem chráněných práv. To je zcela v rozporu s cílem a smyslem zákonné úpravy OdpŠk, jak na to správně poukázala dovolatelka.
Pokud jde o právní otázku významu řízení pro dovolatelku, v projednávané věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval nepřiměřenou délku namítaného řízení. Dovolatelka po celou dobu řízení tvrdila zvýšený význam řízení spočívající pro ni v tom, že nemajetková újma jí vznikla v souvislosti s opatrovnickým řízením (namítaným řízením), které mělo být řešeno zejména s ohledem na nezletilé dítě, co nejrychleji. Dovolatelka neměla možnost zajistit souhlas otce k úkonům činěným v zastoupení nezletilého syna, a to především k provedení lékařských úkonů syna (očkování, chirurgický zákrok ORL) a k cestování syna dovolatelky do rodné země. Tímto způsobem pak byla omezována celá její rodina a došlo především k zpřetrhání citové vazby s prarodiči.
Význam namítaného opatrovnického řízení pro žalobkyni a jejího nezletilého syna konstatovala i žalovaná a nikterak jej nezpochybňovala (viz vyjádření žalované ze dne 9. prosince 2013, číslo listu 12 spisu).
Ohledně tvrzeného významu řízení pro poškozenou žalobkyni se odvolací soud nezabýval zájmem jejího nezletilého syna na projednání namítaného řízení v přiměřené době, neboť nezletilý syn v namítaném řízení jako účastník nevystupuje. Podle názoru odvolacího soudu je z hlediska obsahového méně významné namítané řízení oproti řízení o svěření nezletilého dítěte do péče jednomu z rodičů, jež řeší právní poměry dítěte rodičů pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů. V tomto řízení bylo Okresním soudem v Ústí nad Labem svěřeno nezletilé dítě do výchovy žalobkyně, která se tak stala hlavním vychovatelem a vykonavatelem rodičovských práv jejího nezletilého syna.
K tomu judikatura uvádí, že význam řízení pro poškozeného je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat pro jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Mezi ně řadí mimo jiné též rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného). Při této úvaze hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).
Ve světle uvedeného odvolací soud dovodil nižší význam namítaného řízení pro žalobkyni, týkajícího se rodinněprávních vztahů, oproti závěru judikatury, která řadí řízení, jejichž předmětem jsou rodinněprávní vztahy mezi řízení, jejichž význam pro poškozeného je zpravidla vyšší. Z takového závěru však neplyne, že by z hlediska hodnocení tohoto kriteria odvolacím soudem byla újma způsobená poškozené jen zanedbatelná, že by tak bylo možné výjimečně uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva.
Kritérium složitosti řízení ohledně dovoláním uplatněné právní otázky, zda a do jaké míry snižuje přítomnost mezinárodního prvku odpovědnost státu za nepřiměřenou délku řízení, Nejvyšší soud ve své judikatuře již řešil (viz např. rozsudky ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 20. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, a ze dne 27. července 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010). Byl přijat názor, že pro závěr o složitosti věci – pokud se jednalo o věc se zapojením mezinárodního prvku – je podstatné např. to, zda je třeba provádět dokazování v cizině či aplikovat cizí právo, zda šlo o věc skutkově složitou v závislosti na rozsahu předmětu řízení (např. vypořádání rozsáhlého společného jmění manželů - viz rozsudek ESLP ve věci Bořánková proti České republice ze dne 7. ledna 2003, č. 41486/98, §60, či požadavek více osob na vydání většího množství nemovitostí v rámci restitučního řízení, když o každé z nich je třeba rozhodnout zvlášť - viz rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. července. 2003, č. 48568/99 §64), zda šlo o věc složitou z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků a jejich povaze (např. nutnost zadání znaleckého posudku - viz rozsudek ESLP ve věci Škodáková proti České republice ze dne 21. prosince 2004, č. 71551/01, §39) či jejich obtížné dosažitelnosti (např. u svědků neznámého pobytu, po kterých je třeba pátrat nebo historických či technických dokumentů - viz rozsudek ESLP ve věci Vojáčková proti České republice ze dne 4. dubna 2006, č. 15741/02, §25).
V této souvislosti odvolací uzavřel, že „Závěr soudu I. stupně, dle něhož celková délka v obou dalších žalobkyní vyvolaných řízeních byla sice nepřiměřená, avšak s ohledem na popsané mimořádné mezinárodní okolnosti sporu je přiměřenou satisfakcí pro žalobkyni (jako poškozenou matku v předmětných opatrovnických řízeních) konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, zcela správný“. Za okolnosti přítomnosti mezinárodního prvku, které měly značně komplikovat postup v namítaném řízení, soud prvního stupně považoval (poté, co se otec odstěhoval do Běloruska) nutnost doručování veškerých písemností otci nezletilého prostřednictvím příslušného orgánu v Bělorusku, nutnost pořízení úředního překladu každé doručované písemnosti otci na základě ustanovení tlumočníka, skutečnost, že otec nezletilého opakovaně odmítal přijetí soudních písemností v místě svého bydliště.
Citovaný závěr odvolacího soudu, že pro „ mimořádné mezinárodní okolnosti sporu je přiměřenou satisfakcí pro žalobkyni konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení“, z pohledu shora uvedených závěrů dovolacího soudu neobstojí. V daném případě konstatované mimořádné okolnosti týkající se mezinárodního prvku v namítaném řízení nemohly samy o sobě vést k závěru, že přiměřenou satisfakcí pro žalobkyni je konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, nýbrž pouze k závěru o snížení základní částky peněžitého zadostiučinění.
Z uvedeného je zřejmé, že ve smyslu shora citované judikatury se odvolacímu soudu nepodařilo vyvrátit domněnku v tom směru, že namítaným řízením byla způsobena žalobkyni imateriální újma, za kterou jí náleží odpovídající odškodnění v penězích ve smyslu §31a odst. 1 OdpŠk. To znamená, že by újma způsobená poškozené byla zanedbatelná nebo tak nepatrná, že by bylo možné výjimečně uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud v souladu s příslušnou právní úpravou platnou v rozhodné době hodnověrně objasní otázku příčinné souvislosti namítaného řízení s žalobkyní tvrzenou újmou, a dospěje-li k závěru o existenci této příčinné souvislosti, znovu zhodnotí kritéria uvedená v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk a poté rozhodne o náhradě škody, přičemž bude vycházet ze shora citované judikatury dovolacího soudu
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu