ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.821.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 821/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Zlatavou Davidovou, advokátkou se sídlem v Brně, Přívrat 12, proti žalovaným 1) V. H. , a 2) I. H. , oběma zastoupeným JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 31/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2014, č. j. 18 Co 43/2014-185, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zlatavy Davidové, advokátky se sídlem v Brně, Přívrat 12.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. října 2013, č. j. 112 C 31/2011-152, určil, že vlastnicí (v rozsudečném výroku I. specifikovaného) nemovitého majetku byla ke dni své smrti Z. Š., zemřelá dne 6. října 2011, posledně bytem v B. (dále též „zůstavitelka“).
Soud rozhodoval o určovací žalobě, jež vycházela (ve stručnosti shrnuto) z tvrzení, že zůstavitelka dne 9. září 2008 uzavřela s žalovanými darovací smlouvu, na základě které měla darovat každé žalované ideální jednu polovinu předmětných nemovitostí. Tato darovací smlouva je však podle žalobce absolutně neplatná (§38 odst. 2 obč. zák.), neboť zůstavitelka nebyla pro středně závažné stadium demence schopna posoudit následky takového právního úkonu.
Soud prvního stupně provedl v řízení dokazování, jehož předmětem byl i znalecký posudek znalkyně MUDr. Marty Holanové, z nějž nalézací soud zjistil, že zůstavitelka byla v období od dubna 2008 do září téhož roku ve stavu pokročilé středně těžké demence (jmenovaná trpěla duševní poruchou), kdy její rozpoznávací funkce byly podstatně omezeny, a to v oblasti vyhodnocování objektivních informací obklopujících jmenovanou. Znalkyně současně vyloučila lucidní okamžik k realizaci složitějšího úkonu a možnost vhledu člověka do konkrétní situace. Soud z tohoto posudku vzal za zjištěné, že zůstavitelka v inkriminovaném období trpěla duševní poruchou, která měla vliv na schopnost jmenované posoudit následky svého jednání a na její schopnost své jednání ovládat. Na základě zhodnocení v řízení provedených důkazů poté soud prvního stupně uzavřel, že předmětná darovací smlouva je ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná a že v důsledku toho zůstavitelka byla v době své smrti vlastnicí předmětného nemovitého majetku, jak bylo věcně právně deklarováno v meritorním výroku prvoinstančního rozsudku.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Odkázal mj. na nález Ústavního soudu ze dne 2. září 2014, sp. zn. I. ÚS 173/2013, řešící problematiku tzv. důkazního standardu pro prokazování jednání v duševní poruše, kdy za zcela postačující Ústavní soud považuje „dosažení vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnost právně jednat.“ V poměrech posuzované věci odvolací soud „shodně se soudem prvního stupně považuje závěry znaleckého posudku za odpovídající zadání uloženému soudem prvního stupně, přičemž tyto závěry jsou úplné a přesvědčivé. Znalkyně slyšena při jednání před soudem prvního stupně dne 2. 10. 2013 se vypořádala s dotazy strany žalované (26 otázek), přičemž své závěry zhodnotila jako ‚pravděpodobné, hraničící s jistotou.‘ Tyto závěry proto lze považovat za odpovídající ve smyslu shora uvedeného nálezu Ústavního soudu, jenž požaduje ‚stanovení vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované (dále též „dovolatelky“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání „z důvodu nesprávného právního posouzení věci jak odvolacím soudem, tak soudem I. stupně, když soudy ze zjištěného skutkového stavu věci vyvodily nesprávné právní závěry, a to jak po stránce procesní, tak skutkové.“ Dovolatelky mají za to, že odvolací soud (ale ani soud prvního stupně) nepostupoval při hodnocení znaleckého posudku podle §132 o. s. ř., neboť se „dostatečně nevypořádal především se skutečností, že znalkyně posuzovanou osobu nikdy neviděla a nikdy se s ní nesetkala. Rovněž se nevypořádal s našimi námitkami, že znalkyně pracovala především z jakýchsi předpokladů a možností domněnek, které se mohly a v daném případě také rozcházely se skutečným zdravotním stavem posuzované Z. Š.“ Dovolatelky nejsou přesvědčeny o tom, že „byla u Z. Š. dosažena vysoká míra pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Po stránce skutkové se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s projevy vůle dárkyně...“ Je „pak otázkou, zda v rámci spravedlivého procesu neměly být vyčerpány všechny možnosti na zjištění stavu skutkového“ , což dovolatelky spojují s jejich v řízení učiněným (soudy však nereflektovaným) důkazním návrhem na zpracování revizního znaleckého posudku. Podle dovolatelek tak „oba soudy postupovaly v rozporu s ust. §132 o. s. ř. a ustálenou judikaturou ohledně hodnocení důkazů; v…případě znaleckého posudku bylo také postupem soudů dotčeno naše právo na spravedlivý proces v podobě předvídatelnosti soudního rozhodnutí.“ Závěrem dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil rozsudek odvolacího soudu a předmětnou žalobu zamítl.
Žalobce v písemném vyjádření odmítl dovolací argumentaci žalovaných. Oba soudy se řádně vypořádaly s hodnocením předmětného znaleckého posudku. Skutečnost, že znalkyně zůstavitelku nikdy neviděla, není důvodem, proč by nebylo možné v takovém případě zpracovat znalecký posudek na duševní stav předmětné osoby. Dovolatelky nevytýkají soudu prvního stupně ani soudu odvolacímu nesprávné právní posouzení věci, ale nesprávné hodnocení důkazů, které však podle žalobce bylo učiněno v souladu s §132 o. s. ř. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaných není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť nelze učinit závěr, že by odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, respektive proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Brojí-li proto dovolatelky v dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
Nelze přitom dovodit, že by odvolací soud (soud prvního stupně) při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s dovolatelkami odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001.
K otázce tzv. důkazního standardu při prokazování (ne)platnosti právních úkonů (právního jednání) osob jednajících v duševní poruše poukázal odvolací soud při své aplikační úvaze na nález Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13 (který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). V tomto nálezu Ústavní soud vyložil, že dosavadní (Nejvyšším soudem vyžadovaný) vysoký důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše, vyžadující, aby skutkový závěr byl učiněn „zcela jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“, narušuje spravedlivou rovnováhu mezi relevantními protichůdnými zájmy a ve svém důsledku porušuje právo na ochranu majetku osoby s duševním postižením, pokud byl posuzovaným jednáním negativně zasažen její majetek.
K této materii považuje Nejvyšší soud za žádoucí uvést následující.
Sám Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. II. ÚS 3492/12, ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, zaujal právní názor, že „závěr o neplatnosti právního úkonu ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu anebo tento právní úkon ovládnout, popř. obojí.“ Judikatura Nejvyššího soudu ovšem nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze na základě „stoprocentně“ zjištěného skutku. „Tak tomu zajisté není, neboť citované slovní obraty byly do jisté míry vytrženy z kontextu a konkrétních výjimečných okolností jednotlivých soudních případů, v nichž se v drtivé většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami, které v době vzniku sporu již nežily. Přitom Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažených v jimi zpracovaných posudcích v daných sporech, ale že je zapotřebí – způsobem předvídaným v §132 o. s. ř. – tyto posudky hodnotit i ve spojitosti s dalšími důkazními prostředky. A právě v této souvislosti bylo zdůrazňováno, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu §132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. Soudy totiž v některých případech vybudovaly závěr o skutkovém stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, které neobsahovaly zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti. Ve znaleckých posudcích byly často neurčité či do jisté míry vzájemně si odporující dílčí závěry, případně absence zdravotní dokumentace a relevantních informací o zdravotním stavu (již nežijící) osoby k období, ve kterém učinila sporný právní úkon, byla nahrazována různými odbornými dedukcemi, odhady či předpoklady tehdejšího možného zdravotního stavu posuzovaného, na což Nejvyšší soud reagoval těmito závěry:
* Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení, hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle §38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout.
* Neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení je tedy zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli.
* Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu §132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat §38 odst. 2 obč. zák.
* Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák.
* Soud tedy může přistoupit k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění.
Rozborem judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k předmětné problematice lze ovšem vyvodit závěr, že dovolací soud přistupoval k vydávání kasačních rozhodnutí především v těch případech, kdy zaznamenal pochybení při aplikaci §132 o. s. ř. z hlediska způsobu, jak odvolací soud k takovému výsledku v procesu důkazní verifikaci dospěl, nikoliv snad v případech, kdy by sám hodnotil ‚hodnocení důkazů‘ odvolacím soudem. Oproti tomu Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 zavádí jakýsi ‚důkazní standard‘ v těchto sporech, tvrdí-li, že ‚spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat.‘ Přitom podle jeho vlastní ustálené judikatury platí, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se totiž Ústavní soud podle své judikatury zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak (a opět podle judikatury Ústavního soudu) řečeno, jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je toliko věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, přičemž (ani) Ústavnímu soudu nepřísluší znovu ‚hodnotit‘ hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 188/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. 170/99, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. IV. ÚS 581/06).
Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků druhé poloviny 20. století prof. Viktor Knapp (* 1913 - † 1996) např. v učebnici Teorie Práva (in C. H. Beck, 1995, str. 178) zaujal právní názor, že ‚V objektivní stránce dokazování jsou...dány dva aspekty: kognitivní (poznávací) a axiologický (hodnotící). Soud poznává skutkovou podstatu na základě provedených důkazů a zároveň tyto důkazy hodnotí. Z takto získaného poznání a hodnocení pak deduktivně odvozuje závěr o tom, zda thema probandi (předmět dokazování, tj. výrok, jehož pravdivost či nepravdivost má být prokázána) bylo či nebylo dokázáno, tzn. zda je či není pravdivé.‘ Tomuto právně teoretickému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, která např. prostřednictvím aktuálního rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, se k procesu důkazní verifikace vyjadřuje následovně: ‚výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.‘
...pokud bez kontextu okolností byla Ústavním soudem věnována pozornost slovním výrazům v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to s přehlédnutím ustálených závěrů dosavadní právní doktrínou k uvedené problematice - že nikoliv ‚vysoká míra pravděpodobnosti‘ coby ‚důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše‘, nýbrž (na podkladě důkazní verifikace učiněný) toliko závěr o pravdivosti skutečnosti k předmětu dokazování (thema probandi) je oním správným právně teoretickým, ale také judikatorně podepřeným základem pro postup obecných soudů (také) ve sporech o platnost právních úkonů, respektive nyní právních jednání dle §38 odst. 2 obč. zák., resp. §581 o. z. Stěží bude proto akceptovatelné, aby obecný soud kupř. v (dobíhajícím) sporu podle obč. zák. z r. 1964 po provedeném řízení uzavřel, že ‚sice panují jisté pochybnosti o tom, zda ovládací či rozpoznávací schopnosti zůstavitele při jím uzavřené kupní smlouvy byly snížené v důsledku duševní poruchy..., avšak vzhledem k tomu, že zde panuje vysoká míra pravděpodobnosti, že k takovému jednání došlo, je třeba uzavřít, že smlouva je dle §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná...‘“ (Vrcha Pavel, K tzv. „důkaznímu standardu“ ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, in Soudní rozhledy č. 10/2014, str. 347).
Nejvyšší soud shora publikovanému závěru v odborné literatuře přisvědčuje, avšak současně pro poměry v nyní posuzované věci konstatuje, že skutkový závěr, z nějž při meritorním rozhodováním vycházel odvolací soud, nebyl založen na tzv. pravděpodobnostním úsudku. Je tomu tak proto, že z obsahu předmětného znaleckého posudku, podloženého dílčími skutkovými nálezy (znalkyní řádně vyloženými v písemném vyhotovení posudku) vyplývá, že ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitelky v inkriminovaném období, s ohledem na její duševní poruchu spočívající ve středně těžké demenci, byly podstatně omezeny, kteréžto soudy učiněné dílčí skutkové zjištění se stalo zásadně významné pro právní posouzení věci. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, je současně zřejmé, že oba soudy věnovaly verifikaci právně rozhodných skutkových okolností případu odpovídající pozornost, přičemž odvolací soud se v napadeném rozsudku – z hlediska způsobu hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. – nedopustil žádných nelogičností, které by si – ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu – vyžadovaly případnou korekci v podobě vydání kasačního rozhodnutí.
Jestliže tedy odvolací soud (soud prvního stupně) z takto řádně zpracovaného znaleckého posudku čerpal předmětné informace, které následně využil při sumarizaci skutkového stavu případu a právního posouzení věci, nelze v takto jím zvolené postupu a následně vydaném rozhodnutí spatřovat jakékoliv pochybení (nesprávnost rozhodnutí).
Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalované dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu