ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.870.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 870/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce JUDr. J. S. , proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 290.375,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 47/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 13 Co 344/2014-47, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.:)
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. března 2014, č. j. 18 C 47/2013-26, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 290.375,- Kč (coby kapitalizovaného úroku z prodlení, kterého se žalobce domáhal po žalované z titulu tvrzené škody jemu vzniklé v souvislosti s poskytnutou restituční náhradou za nevydané pozemky), a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vyšel ze zjištění, že v daném případě žalobce požadoval po žalované ušlý zisk spočívající v úroku z prodlení za prodlení s poskytnutou restituční náhradou za jemu nevydané pozemky. Soud prvního stupně pak správně uzavřel, že úrok z prodlení nemůže být ušlým ziskem, tedy škodou, která žalobci vznikla.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolatel považuje rozhodnutí obou soudů za nesprávná, „neboť on se žalobou domáhal ušlého zisku dle zákona č. 82/1998 Sb. a žalobní návrh nezměnil. Považuje tedy změnu, kterou provedl Obvodní soud pro Prahu 1 za nesprávnou a ani v odvolacím řízení tato podstatná vada nebyla zhojena.“ Na základě svého závěru o jiném skutkovém stavu věci pak dovolatel dále v dovolání vymezuje předpoklady přípustnosti svého dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel totiž ve svém dovolání zpochybňuje skutkový základ žaloby, z níž vycházel při rozhodování odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění ovšem nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jestliže tedy v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, nelze na podkladě takto vymezené dovolací argumentace spatřovat právně relevantní vymezení (jednoho ze čtyř v úvahu přicházejících) předpokladu (předpokladů) přípustnosti dovolání, a to ani tehdy, pokud dovolatel z jiného skutkového základu dovozuje nesprávné vyřešení příslušné právní otázky odvolacím soudem.
Z vyloženého důvodu proto Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1, věta první, §243f odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nad rozsah výše uvedeného dovolací soud poukazuje na své usnesení ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3450/2013, ve kterém byl vyložen následující právní názor: „Pokud se jedná o náhradu škody spočívající v ušlém zisku, Nejvyšší soud dovodil, že ‚odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do úvahy jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku nezákonného rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody by tak byla naplněna‘ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3910/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007).“
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu