ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.984.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 984/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Forte-Electro CZ, s. r. o. , se sídlem v Brně, Heršpická 6, identifikační číslo osoby 269 42 011, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti žalované M. M. , zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 12, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 486/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. března 2012, č. j. 7 C 486/2009-356, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2014, č. j. 16 Co 322/2012-434, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. března 2012, č. j. 7 C 486/2009-356, se zastavuje .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Vyškově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. března 2012, č. j. 7 C 486/2009-356, určil, že žalobkyně je vlastnicí označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl totiž k závěru, že kupní smlouva ze dne 28. dubna 2008, na základě které žalobkyně (jíž zastupoval její tehdejší jednatel a otec kupující Ing. K. M.) prodala žalované předmětné nemovitosti za kupní cenu 160.000,- Kč, je absolutně neplatná.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. října 2014, č. j. 16 Co 322/2012-434, podle §219 potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák., neboť je v rozporu s kogentními ustanoveními §135 odst. 2 a §196a odst. 3 obch. zák.
Žalovaná (dále již „dovolatelka“) podala prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání proti oběma rozsudkům (soudu prvního stupně i odvolacího soudu). Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že pokud jde o dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, dovolatelka zde namítá, že odvolací soud se v řešení otázky (ne)platnosti předmětné kupní smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle názoru dovolatelky totiž „nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že na ustanovení znalce ke zjištění ceny nemovitých věcí před jejich převodem ze žalobce na žalovanou ‚je nutné trvat.‘ Takový závěr je totiž v přímém rozporu se stávající rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR, a to zejména s jeho rozhodnutím pod sp. zn. 31 Cdo 3986/2009...“ V další části dovolání však dovolatelka předpoklady přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nevymezuje, pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Pokud jde o dovolání žalované proti označenému rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) musí konstatovat, že dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47, ročník 2006).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
V řešení právní otázky posouzení platnosti předmětné kupní smlouvy se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže dovolatelka ve svém dovolání argumentuje tím, že odvolací soud nerespektoval právní závěry vyplývající z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2012, pomíjí tuto část dovolacím soudem judikovaného právního názoru, v němž se uvádí, že nedodržením požadavku ve smyslu §196a odst. 3 obch. zák. je i skutečnost, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá. Jestliže v napadeném rozsudku odvolací soud (s ohledem na učiněná skutková zjištěná, která v dovolacím řízení nelze revidovat) dospěl k závěru, že sjednaná kupní cena v posuzované kupní smlouvě nebyla pro prodávající žalobkyni výhodná, pak je zřejmé, že ani v tomto směru se odvolací soud neodchýlil od uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. Z toho je zřejmé, že v tomto směru je dovolací argumentace žalované nedůvodná a takto jí vymezený předpoklad přípustnosti dovolání nemohl přípustnost jejího dovolání založit.
Ostatní část dovolání žalované je právně bezpředmětnou právní polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu, neboť dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hlediska považuje za splněné.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatelka prostřednictvím svého advokáta kromě shora uvedeného nevymezila žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom úkolem Nejvyššího soudu nepochybně není, aby sám dovozoval, co z takto dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu (na podkladě označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Lze rovněž připomenout např. aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu