ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.990.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 990/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce L. K. , zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Záběhlická 88a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 13/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, č. j. 72 Co 201/2014-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 9. 2013, č. j. 12 C 13/2013-58, v zamítavém výroku II o věci samé (co do částky 128.375,- Kč) a ve výroku IV o nákladech řízení. Současně výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení shora uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. (původně) 12 C 190/97 (dále i jen „namítané řízení“), jehož byl účastníkem, a to poté, co mu žalovaná z tohoto titulu uhradila částku 131.625,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), dovolání žalobce (dále jen „dovolatel“) odmítl dílem pro jeho nepřípustnost (§237 o. s. ř.) a dílem pro vady (§241a odst. 2 o. s. ř.) , jež nebyly dovolatelem odstraněny v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání namítá (dle jeho obsahu) nesprávnost soudy obou stupňů provedeného výkladu §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), v jehož rámci soudy dovodily (dle mínění dovolatele nesprávně) vyšší právní, skutkovou a procesní složitost sporu, pro kterou základní částku odškodnění snížily o celkem 60 %, jakož i §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, když shledaly význam sporu pro dovolatele toliko standardním, nikoliv vyšším, pročež základní částku odškodnění z tohoto důvodu naopak nenavýšily.
Otázky nastolené dovolatelem v souvislosti s výkladem kritéria složitosti řízení podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, při jejichž řešení se měly soudy obou stupňů odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť nejde o otázky, na jejichž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (viz §236 odst. 1 o. s. ř.) ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo. Odvolací soud totiž založil dovoláním napadené rozhodnutí, což dovolatel polemikou s výkladem kritéria složitosti řízení přehlíží, na závěru o tom, že odpovídá-li dovolatelem na odškodnění od žalované obdržené plnění více než dvou a půl násobku toho, co bylo předmětem řízení (53.760,30 Kč), jedná se (již z tohoto důvodu) o odškodnění více než dostatečné. Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá (ba právě naopak), že by v případě hodnocení kritéria složitosti řízení v intencích dovolacích úvah snad mělo být žalobě i jen zčásti (tj. nad rámec částky 131.625,- Kč, kterou dovolatel obdržel od žalované) vyhověno. Jinak řečeno, zpochybněním správnosti výkladu kritéria složitosti řízení dovolatel napadá řešení, na němž sice záviselo rozhodnutí soudu prvního stupně, pro rozhodnutí odvolacího soudu však nebylo určující, což činí dovolání v této části nepřípustným.
Ve vztahu k řešení otázky významu řízení pak dovolatel v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezuje žádné z hledisek přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Nelze proto uzavřít jinak, než že v této části trpí dovolání vadou ( nevymezení přípustnosti dovolání) bránící jeho projednání [§43 o. s. ř. přitom pro dovolací řízení neplatí (viz §243b o. s. ř.)]. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru, jak bylo vyloženo výše, neposta č uje (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14) .
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do té části výroku I, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i dovolání do výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, taktéž nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel ani zde nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelem nastolených otázek nespočívala a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatel ve vztahu k nim v dovolání neuvedl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. 9. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu