ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1745.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1745/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce JUDr. Pavla Novického , advokáta se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 635/6, jako insolvenčního správce úpadkyně AST - Česká stavební, s.r.o., identifikační číslo osoby 48 02 74 81, proti žalované Quantum Prague, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Lazarská 3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25 65 32 70, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, o zaplacení částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 22/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2012, č. j. 1 Cmo 309/2008-253, ve znění opravného usnesení ze dne 1. března 2013, č. j. 1 Cmo 309/2008-299, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2012, č. j. 1 Cmo 309/2008-253, ve znění opravného usnesení ze dne 1. března 2013, č. j. 1 Cmo 309/2008-299, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně společnost AST - Česká stavební, s.r.o. se v řízení domáhala zaplacení částky 1 950 000 Kč s 10% úrokem z prodlení, kterou žalovaná neoprávněně čerpala z titulu bankovní záruky poskytnuté bankou Creditanstalt a.s. k zajištění splnění závazků žalobkyně ze dvou smluv o dílo uzavřených mezi žalobkyní a žalovanou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2007, č. j. 31 Cm 22/2001-174 (v pořadí druhým), žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že původní žalobkyně, nyní úpadkyně AST - Česká stavební, s.r.o. (dále též jen „úpadkyně“) uzavřela jako zhotovitelka 11. července 1996 se společností Pro Quality International, spol. s r.o., právní předchůdkyní žalované, jako objednatelkou smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla komplexní dodávka stavebních a jiných prací za účelem rekonstrukce domu „DOMÁCNOST“ v Praze, v souladu s projektovou dokumentací a stavebním povolením (dále jen „první smlouva“), a 17. července 1997 uzavřela se žalovanou smlouvu o dílo na dokončení rekonstrukce podle dodatečné projektové dokumentace (dále jen „druhá smlouva“). Podle druhé smlouvy mělo být dílo dokončeno a předáno do 10. října 1997. Záruka za jakost díla byla poskytnuta na dobu tří let od předání díla. K zajištění závazků úpadkyně ze smluv o dílo uzavřela úpadkyně s bankou Creditanstalt a.s. (dále jen „banka“) 17. listopadu 1997 smlouvu o poskytnutí bankovní záruky reg. č. L/G-560/97. Na základě této smlouvy vystavila banka ve prospěch společnosti Pro Quality International, spol. s r.o. záruční listinu datovanou 14. listopadu 1997 zajišťující splnění závazků úpadkyně ze smluv o dílo po dobu záruční lhůty (dále jen „bankovní záruka“). Bankovní záruka byla poskytnuta původně ve výši 10 655 646 Kč, následně byla na základě dohody účastníků změnou č. 1 z 10. října 2000 snížena na 1 950 000 Kč a prodloužena do 31. března 2001.
Ze shodných tvrzení účastníků soud prvního stupně zjistil, že dílo bylo provedeno a žalovanou převzato 13. října 1997 s tím, že vady a nedodělky zřejmé při převzetí budou odstraněny do 30. října 1997. Dopisem ze 17. dubna 2000, jehož přílohou byl soupis vad z 13. dubna 2000, žalovaná reklamovala vady u úpadkyně, tedy v záruční době. Stejně tomu bylo i u reklamace na základě soupisu vad z 22. září 2000. Podle tvrzení žalované vady díla úpadkyně neodstranila, žalovaná proto vyzvala banku 22. ledna 2001 k plnění z bankovní záruky a banka celou částku ve výši 1 950 000 Kč převedla na účet žalované. Spornou zůstala otázka, zda reklamované vady díla byly řádně a včas odstraněny a zda žalovaná byla oprávněna bankovní záruku čerpat. Vady reklamované žalovanou lze rozdělit do tří skupin, a to vady podhledů v halách a kancelářích, vady truhlářských výrobků (oken) a vady sanačních omítek v suterénu budovy.
Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování listinami a výpověďmi svědků, z něhož ohledně vad podhledů uzavřel, že úpadkyní tvrzená dohoda o „vyřízení věci“ slevou z ceny díla nebyla prokázána.
K vadám oken zjistil, že úpadkyně sdělila žalované přípisem z 11. ledna 2001, že tyto vady budou odstraněny do 31. ledna 2001. Odstranění vad úpadkyně doložila zápisy z 15. ledna a 22. ledna 2001. Ze zápisu o odevzdání a převzetí stavby z 15. ledna 2001 vyplývá, že měla být „převzata“ oprava netěsnosti oken v 6. podlaží budovy, jakost prací byla zhodnocena jako dobrá a bylo uvedeno, že vady a nedodělky nejsou. Za žalovanou jako objednatele nebyl však „při přejímce“ odstraněných vad nikdo přítomen a ke „konečnému převzetí nedošlo“. Totéž platí o zápisu z 22. ledna 2001 o odstraňování vad - netěsnosti oken - v 1. až 3. podlaží budovy.
Provedení sanačních omítek bylo předmětem první smlouvy o dílo a bylo provedeno vadně. Při posouzení těchto vad soud prvního stupně vyšel ze závěru obsaženého ve zprávě ČVUT v Praze, že sanační omítky nesplňují určité požadavky podle směrnice WTA 2-2-91 a že byly prováděny jako jediné opatření k odstranění vlhkosti s tím, že nevhodný nátěr sanačních omítek nebyl jedinou příčinou „selhání“ omítek a též, že nebylo prokázáno, že nátěr prováděl stavebník sám. Vedle toho zdůraznil povinnost zhotovitele vyplývající z ustanovení §551 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vady díla rozdělené do těchto tří skupin nebyly úpadkyní odstraněny a v době výzvy k plnění z bankovní záruky stále existovaly. Žalovaná bankovní záruku čerpala v souladu s ustanovením §313 a §314 obch. zák., přičemž výše čerpané bankovní záruky je „více než přiměřená“ s ohledem na výši nákladů potřebných na odstranění vad díla. Žaloba o její vrácení je proto nedůvodná.
Vrchní soud v Praze o odvolání žalobce rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 9. července 2009, č. j. 1 Cmo 309/2008-213, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a žalované uložil zaplatit žalobci částku 1 535 046 Kč s příslušenstvím, co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 414 954 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 4610/2009, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze poté v záhlaví označeným rozsudkem opět změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku ve věci samé ohledně částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím a žalované uložil zaplatit žalobci tuto částku spolu s 10% úrokem z prodlení od 8. února 2001 do zaplacení, a výrok o nákladech řízení změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud opakoval dokazování listinami týkajícími se bankovní záruky a listinami k plnění závazků úpadkyně vyplývajících ze smluv o dílo. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za správná a dostatečná. Obě části prováděného díla dotčené uplatněním nároku žalované z odpovědnosti za záruční vady - truhlářské výrobky (okna) a sanační omítky - jsou součástí externích dokumentů vymezujících blíže dílo dohodnuté ve smlouvě, současně jsou tyto položky promítnuty v položkovém rozpočtu ceny díla. Truhlářské prvky jsou popsány v technické zprávě stavební části projektu a povinnost úpadkyně provést sanaci cihelného zdiva v suterénu budovy zmiňuje průvodní zpráva projektu. Podmínkou uplatnění práv z odpovědnosti za vady je ukončení díla zhotovitelem a jeho předání objednateli podle ustanovení §554 odst. 1 obch. zák., což bylo v řízení prokázáno zápisem o odevzdání a převzetí budovy nebo stavby, sepsaným účastníky 13. října 1997. Vady truhlářských prvků i sanačních omítek žalovaná úpadkyni v záruční lhůtě řádně notifikovala s výzvou k jejich odstranění.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neodstranění vad. Uvedl, že v případě truhlářských prvků nelze souhlasit s názorem, že přetrvávající existence vad plyne z nedostatku převzetí opravy, resp. z nedostatku převzetí odstraněné vady žalovanou. Povinnost „převzít odstranění vad“ nezná obchodní zákoník, ani nebyla účastníky ve smlouvě dohodnuta. Těžiště právního posouzení nespočívá na převzetí odstraněných vad, ale pouze na prokázání odstranění vad, přičemž za řádně odstraněnou vadu díla je možno považovat pouze takový výsledek opravy, který vedl k odstranění vady beze zbytku tak, aby předmět díla nebyl výskytem vady ani jejím odstraněním nijak znehodnocen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 1076/2000, který je veřejnosti dostupný, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Odstranění vad truhlářských výrobků bylo prokázáno obsahem zápisu z 22. ledna 2001, podepsaným stavbyvedoucím úpadkyně Ing. P., majitelkou firmy p. J. za subdodavatele úpadkyně a správcem budovy p. T., přičemž žalovaná jako objednatelka neprokázala, že vady (netěsnosti) oken po lednu 2001 ještě existovaly.
U vad sanačních omítek nebyly požadovány podle zmíněných externích dokumentů (součástí projektové dokumentace) žádné zvláštní jakostní požadavky na jejich provedení. Nelze přitom vyjít ze zprávy ČVUT z 23. prosince 1998 o příčinách poruch sanačních omítek, podle níž byly sanační omítky pokryty nátěrem, který nemá savé schopnosti, neboť zpráva vycházela ze vzorků sanačních omítek odebraných z jiných místností (archivu, skladu papíru, WC a komory) než z těch, kde podle projektu měly být sanační omítky provedeny. Odpovědnost za provedení nátěru sanačních omítek - zhoršujícího vlhkostní poměry - leží mimo úpadkyni, když nátěr provedl stavebník, což vyplývá z provedeného dokazování, a to z dopisu společnosti TROTTA ze 17. září 1997, faxové zprávy úpadkyně z 23. října 1997 a z přílohy k jednání o smlouvě z 19. června 1997. U truhlářských výrobků a sanačních omítek žalovaná neprokázala vadnost díla provedeného úpadkyní, což předurčuje posouzení vlastního, žalobou uplatněného nároku, a to oprávněnosti čerpání bankovní záruky žalovanou.
Bankovní záruka byla platně dohodnuta smlouvou uzavřenou mezi úpadkyní a bankou a ve prospěch žalované platně zřízena záruční listinou č. L/G – 560/97 ze 14. listopadu 1997 podle ustanovení §313 obch. zák. K jejímu důvodnému čerpání postačovalo sdělit bance s odkazem na referenční číslo záruky, že zřizovatel bankovní záruky nesplnil své závazky v souvislosti s (v záruční listině) uvedenými smlouvami po dobu záruční lhůty. Sjednaná bankovní záruka pokrývala rovněž nepeněžité pohledávky žalované, tedy i plnění povinnosti úpadkyně odstranit vytčené záruční vady díla. Ustanovení §314 obch. zák. ukládá povinnost dokázat výši peněžitého nároku ekvivalentnímu porušení povinnosti úpadkyně k nepeněžitému plnění. Neodstraněným vadám podhledů, kde čerpání bankovní záruky žalovanou bylo shledáno po právu, odpovídá částka 414 954 Kč s příslušenstvím (ohledně této částky je již řízení pravomocně skončeno).
Plnění z bankovní záruky na účet žalované v celé výši 1 950 000 Kč bylo prokázáno včasnou výzvou žalované z 22. ledna 2001, přičemž důvodem čerpání bylo neodstranění vad díla uplatněných v záruční době v požadovaném rozsahu a termínech. Deklarace nesplněných závazků úpadkyně neodpovídala skutečnosti a podle ustanovení §321 odst. 4 obch. zák. je žalovaná povinna neoprávněně přijaté plnění vrátit, přičemž není rozhodné, zda plnění poskytnuté bankou bylo následně úpadkyní bance uhrazeno. K vydání neprávem přijatého plnění přitom úpadkyně žalovanou vyzvala dopisem ze 7. února 2001. Prodlení žalované s vrácením peněžitého plnění je spojeno s odpovědnostním následkem podle ustanovení §369 odst. 1 obch. zák.
Odvolací soud z těchto důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě co do částky 1 535 046 Kč vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolacích námitek však pouze proti měnícímu výroku ve věci samé, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Důvodnost dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Dovolatelka po rozsáhlé rekapitulaci předchozího řízení vytýká odvolacímu soudu, že byla připravena o jednu soudní instanci tím, že při zkoumání otázky předání či nepředání odstranění vad úpadkyní žalované posoudil tuto skutkovou otázku sám, navíc zcela nesprávně, a nevrátil věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování.
Namítá, že závěr o údajném odstranění vad truhlářských výrobků úpadkyní nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud jej založil pouze na zápisu z 22. ledna 2001, jehož předmětem mělo být převzetí „provedení opravy netěsnosti oken v 1. až 3. p. budovy - reklamace ze strany investora Pro Quality International spol. s r.o.“ úpadkyní od jejího subdodavatele - firmy Jaklová, který však není důkazem o tom, že vady byly odstraněny. Žádný zástupce žalované nebyl uvedenému „převzetí“ přítomen a nepotvrdil, že vady byly odstraněny. Zápis byl zjevně sepsán účelově a nemůže proto sloužit jako důkaz o odstranění veškerých uplatněných vad truhlářských výrobků. Navíc vady oken se netýkaly pouze oken v 1. až 3. poschodí budovy, ale ve všech poschodích. Zdůrazňuje, že k čerpání bankovní záruky přistoupila až po dlouhodobě neúspěšném jednání s úpadkyní o odstranění vad díla. Vady díla byly řádně a včas uplatněny dopisem ze 17. dubna 2000 a měly být odstraněny nejpozději do 10. října 2000. Úpadkyně v dopise žalované z 9. října 2010 uvedla, že vady, pod které spadaly jak vady truhlářských výrobků, tak vady sanačních omítek, není schopna odstranit a z toho důvodu nabídla finanční kompenzaci v rozsahu 1 950 000 Kč, kterou žalovaná čerpala z bankovní záruky. Závěr odvolacího soudu, že úpadkyně odstranila vady truhlářských výrobků, je nepodložený a nevyplývá z žádného důkazu.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala vady sanačních omítek, resp. že úpadkyně není za tyto vady odpovědná, a namítá, že ani tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud založil pochybnost o existenci vad sanačních omítek provedených úpadkyní v suterénu budovy na domněnce, že vzorky pro účely zprávy ČVUT z 23. prosince 1998 (která jednoznačně vady sanačních omítek potvrzuje) byly odebrány údajně jinde, než kde byly sanační omítky prováděny, což je podle dovolatelky závěr nelogický a založený na nedostatečném prostudování provedených důkazů, protože vzorky nemohly být odebrány tam, kde sanační omítky nebyly provedeny. Vysvětluje, že pracovníci ČVUT ve své zprávě pojmenovávali místnosti v suterénu podle jejich aktuálního využití v listopadu 1998 nájemcem objektu po provedené rekonstrukci. Jde však o tytéž místnosti, v nichž úpadkyně prováděla sanační omítky. Závěr odvolacího soudu, že řádně provedené sanační omítky by stejně nebyly schopny vlhkost zdiva eliminovat, je v rozporu se zprávou ČVUT, podle níž kvalitní sanační omítky aplikované v dostatečné tloušťce mohly vlhkostní stav vcelku úspěšně vyřešit. Přitom úpadkyně měla povinnost podle ustanovení §554 odst. 1 obch. zák. postupovat s odbornou péčí a upozornit žalovanou na případnou nevhodnost zvoleného postupu. Rovněž závěr o tom, že nátěr sanačních omítek byl proveden nikoli úpadkyní, ale nájemcem objektu (bankou), je v rozporu s provedenými důkazy. Rozhodujícím důkazem je přitom smlouva o dílo uzavřená mezi úpadkyní a žalovanou a jakákoli případná jednání časově předcházející uvedené smlouvě či korespondence úpadkyně s jejími subdodavateli je v tomto ohledu irelevantní.
Dovolatelka podotýká, že při jednání o odvolání žalobce potvrdil, že nemá žádné informace o uhrazení částky odpovídající bankovní záruce úpadkyní bance. Neuhradila-li úpadkyně částku odpovídající záruce bance a již ji ani neuhradí, nemá žalobce mimo jiné i z tohoto důvodu nárok na úhradu částky, která zůstala předmětem sporu. K této argumentaci odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 986/2001 (jde o rozsudek ze dne 20. února 2003), sp. zn. 25 Cdo 987/2001 (jde o rozsudek ze dne 20. února 2003), sp. zn. 25 Cdo 295/2005 (jde o usnesení ze dne 18. ledna 2007) a sp. zn. 25 Cdo 586/2001 (jde o usnesení ze dne 29. ledna 2003), v nichž dovolací soud uzavřel, že nárok na náhradu škody spočívající ve vzniku závazku vůči třetí osobě nemá ten, kdo dosud tento svůj závazek vůči třetí osobě nesplnil. Dovodil-li odvolací soud, že žalobci náleží právo na úhradu plnění čerpaného žalovanou z bankovní záruky, je i z toho důvodu napadený rozsudek založen na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka rovněž namítá, že úpadkyně v žalobě požadovala zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 a §456 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), kdežto odvolací soud nárok posoudil podle ustanovení §321 odst. 4 obch. zák., čímž zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Zmatečnostní vady nejsou v dovolání namítány a nebyly zjištěny ani z obsahu spisu. Pokud jde o jiné vady řízení, takovou vadou není dovolatelkou vytýkané jiné právní posouzení nároku odvolacím soudem oproti jeho kvalifikaci v žalobě.
Skutečnost, že soud posoudil nárok na zaplacení žalované částky podle ustanovení §321 odst. 4 obch. zák., ačkoli původní žalobkyně v žalobě požadovala zaplacení předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení, neopodstatňuje bez dalšího závěr, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právní kvalifikací vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 577/2009). Změna v právní kvalifikaci skutku obsaženého v žalobě není vadou řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Namítá-li dovolatelka, že byla odvolacím soudem připravena o jednu soudní instanci, není ani tato její námitka důvodná, neboť dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5161/2007) ani ústavně zaručeným právem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 128) a občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 4. 2005 omezil možnost rušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vracení věcí k dalšímu řízení a naopak rozšířil možnost doplnění dokazování odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 25 Cdo 1180/2011). Tedy ani z tohoto pohledu netrpí řízení před odvolacím soudem vadou, která by měla vliv na správnost rozhodnutí.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §321 odst. 4 obch. zák. věřitel, který dosáhl na základě bankovní záruky plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, vrátí dlužníkovi toto plnění a nahradí mu škodu tím způsobenou.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 4610/2009, kterým byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu v této věci, uložil odvolacímu soudu - mimo jiné - zabývat se otázkou, zda úpadkyně částku vyplacenou žalované z titulu bankovní záruky bance zaplatila. Odvolací soud k této otázce pouze uvedl, že pro přiznání nároku podle ustanovení §321 odst. 4 obch. zák. není rozhodné, zda plnění poskytnuté bankou žalované z bankovní záruky bylo následně úpadkyní bance uhrazeno.
Právo na plnění podle ustanovení §321 odst. 4 obch. zák. je logickým důsledkem ustanovení §321 odst. 2 obch. zák., které určuje, že dlužník je povinen zaplatit bance to, co banka plnila podle své povinnosti ze záruční listiny vystavené v souladu se smlouvou uzavřenou s dlužníkem. Proto nejprve musí dlužník bance uhradit to, co banka plnila věřiteli na základě záruční listiny, a až následně může dlužník po věřiteli, který dosáhl na základě bankovní záruky plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, žádat vrácení tohoto plnění.
Předpoklady pro založení povinnosti věřitele vrátit dlužníku plnění z bankovní záruky podle ustanovení §321 odst. 4 obch. zák. jsou dva. Prvním z nich je neexistence nároku věřitele vymezeného v bankovní záruce na plnění vůči dlužníkovi a druhým je to, že dlužník banku, která bankovní záruku proplatila, uspokojil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 32 Cdo 386/2007). Nezaplatil-li dlužník bance to, co plnila věřiteli, není dlužník věcně legitimován požadovat vrácení plnění poskytnutého bankou věřiteli.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom vyřešení této otázky by mělo předcházet před zjištěním a posouzením, zda vady díla byly odstraněny.
Námitkou, kterou dovolatelka zpochybňuje správnost skutkových závěrů odvolacího soudu prostřednictvím kritiky úvah, jimiž odvolací soud k těmto závěrům dospěl, uplatňuje dovolací důvod upravený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly a ani jinak nevyšly najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 a §134 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věcí z hlediska hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2564/2000).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že důkazem o odstranění vad truhlářských výrobků je zápis z 22. ledna 2001, přestože soud prvního stupně tentýž zápis za důkaz o odstranění vad nepovažoval, neboť nebyl sepsán mezi úpadkyní a žalovanou, ale mezi úpadkyní a jejím subdodavatelem, a žalovaná tvrdí, že byl sepsán účelově, týká se jen oken v 1. až 3. poschodí budovy a vady truhlářských výrobků se vyskytovaly ve všech poschodích. Odvolací soud neozřejmil, jakými úvahami se řídil při hodnocení tohoto důkazu z hlediska věrohodnosti s ohledem na námitky žalované a opačný závěr soudu prvního stupně, a nezabýval se ani zjištěním, zda vady truhlářských výrobků v ostatních poschodích byly odstraněny.
Stran odstranění vad sanačních omítek je rovněž třeba přisvědčit dovolatelce v argumentaci, že rozhodující pro závěr, zda úpadkyně byla povinna provést sanační omítky a v jaké kvalitě, je smlouva o dílo, nikoliv korespondence úpadkyně s dalšími subjekty, či zápis z jednání předcházející uzavření smlouvy, z nichž vycházel odvolací soud. Měla-li podle smlouvy o dílo sanační omítky v objektu provést úpadkyně, jak vyplývá ze zjištění soudu prvního stupně, jeví se být nelogický závěr odvolacího soudu, podle něhož zpráva ČVUT z 23. prosince 1998 o příčinách poruch sanačních omítek v suterénu objektu se týká sanačních omítek v jiných místnostech než těch, v nichž dle projektu sanační omítky měly být provedeny, poněvadž vzorky nemohly být odebrány tam, kde nebyly provedeny. Tvrdí-li dovolatelka, že rozdílné označení místností ve zprávě ČVUT od označení ve smlouvě o dílo, resp. v projektové dokumentaci, vyplývá z pojmenování místností v suterénu podle jejich aktuálního využití v listopadu 1998 nájemcem objektu, nelze tomuto vysvětlení upřít relevanci.
Hodnocení důkazů o odstranění vad truhlářských výrobků a sanačních omítek odvolacím soudem tak neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř.
Odkaz dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nárok na náhradu škody spočívající ve vzniku závazku vůči třetí osobě nemá ten, kdo dosud svůj závazek vůči třetí osobě nesplnil, není správný, neboť v projednávané věci nejde o nárok z titulu náhrady škody.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jej ve výroku ve věci samé (a rovněž v závislém výroku o nákladech řízení) zrušil podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. Zbývajícími námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňovala skutková zjištění a skutkové závěry odvolacího soudu, se již dovolací soud vzhledem k uvedeným závěrům nezabýval; tyto námitky bude moci dovolatelka uplatnit v dalším řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu