ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1822.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1822/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně VOLTARACE s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Roháčova 188/37, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28 94 63 24, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovaným 1) RWE Supply & Trading CZ , a.s. , se sídlem v Praze 10-Strašnicích, Limuzská 12/3135, PSČ 100 98, identifikační číslo osoby 26 46 08 15, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24 a 2) ČPP Transgas, s.p. , se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 00 00 26 74, zastoupené JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 365/43, o zaplacení částky 4.764,358.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 90/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 3 Cmo 174/2010-760, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2,359.936,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
III. Žalobkyně a žalovaná 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. září 2009, č. j. 49 Cm 90/2003-608, v pořadí druhým ve věci (jeho předchozí rozsudek ze dne 23. června 2006, č. j. 49 Cm 90/2003-263, kterým byla žaloba rovněž v celém rozsahu zamítnuta, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2007, č. j. 3 Cmo 489/2006-302, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu procesní vady), zamítl žalobu o zaplacení částky 4.764,358.100,- Kč s 8,156% úrokem z prodlení od 29. května 2000 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k rozsahu dovolání a k tomu, že dovolatelkou formulované otázky i předestřená argumentace k nim jsou účastníkům řízení známy, nepovažuje dovolací soud za potřebné je v podrobnostech rekapitulovat. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně v pořadí prvním rozsudkem ve věci žalobu rovněž zamítl). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Z námitek kritizujících závěr odvolacího soudu, podle něhož ujednání obsažené v čl. V bodu 3 mandátní smlouvy uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně (společností DB Invest, a.s.) jako mandantem a žalovanou 2) jako mandatářem o tom, že „Mandatář se zavazuje na požádání mandanta do 30-ti dnů od doručení písemné žádosti mandanta vystavit ručitelské prohlášení, směnky, garance nebo jiný ručitelský závazek podle požadavku financující instituce a to až do výše nesplacených pohledávek, vyplývajících ze smlouvy o budoucí nájemní smlouvě s následnou koupí najaté věci. Výše uvedené ručitelské prohlášení, směnky, garance nebo jiné ručitelské závazky může mandant požadovat pouze na termíny splatnosti vyplývající z téže smlouvy…“, je neurčité co do výše zajištění, jež má být poskytnuto, a termínů splatnosti vyplývajících ze smlouvy o budoucí nájemní smlouvě s následnou koupí najaté věci, za situace, kdy nájemní smlouva s následnou koupí najaté věci měla být uzavřena do 14 dnů od nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí nebo rozhodnutí o dočasném užívání vrchní části podzemního zásobníku plynu Uhřice a přívodního plynovodu a nájemné mělo být stanoveno v závislosti na výši skutečné pořizovací ceny předmětu pronájmu a hrazeno mělo být jednou ročně na základě daňového dokladu vystaveného pronajímatelem (tj. společností DB Invest, a.s.), nebyla však nikdy uzavřena, přesto právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou 2) ke splnění závazku přípisem ze dne 25. června 1998 (s lhůtou plnění do 30 dnů), k němuž odvolací soud dospěl při výkladu obsahu citovaného ujednání mandátní smlouvy a navazujících smluv za použití výkladových pravidel určených ustanovením §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2013) a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (v tomtéž znění - dále jen „obch. zák.“), je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Postup odvolacího soudu při výkladu citovaného ujednání je v souladu s ustálenou judikaturou, v níž Nejvyšší soud dovodil, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněný projev vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Současně zdůraznil (srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, nebo rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000), že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat. Správnost právního závěru o tom, že jde o neplatné ujednání pro neurčitost, pak dovolatelka zpochybňuje vlastní, jí prospěšnou, interpretací a námitkou, že odvolací soud se adekvátně nevypořádal s její argumentací a tvrzením, že stejné ujednání obsahovala i smlouva o spolupráci a budoucích smlouvách uzavřená rovněž 24. října 1997. Dovolatelka pomíjí, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz soudu předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani námitka zpochybňující určení počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na zaplacení náhrady tvrzené škody ve výši 4.255,958.100,- Kč, kdy k závěru o nesprávném právním posouzení věci dospívá na základě jiného skutkového základu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkového zjištění, čímž míří na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (t.j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelka tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatelka nemá u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z hlediska otázek, zda je možná aplikace právní úpravy typově určené smlouvy na všechna práva a povinnosti ze smíšené smlouvy, tedy i na ta práva a povinnosti neodpovídající svým obsahem typově určené smlouvě, dále zda výslovné uvedení přípustných způsobů zániků smlouvy v jejím textu vyjadřuje vůli stran vyloučit všechny ostatní způsoby zániku smlouvy a zda, je-li ve smlouvě straně ke splnění povinnosti poskytnuta po výzvě lhůta, do které má splnit povinnost, tato povinnost není porušena, dojde-li před uplynutím lhůty k ukončení platnosti smlouvy, formulovaných dovolatelkou, neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, odvolací soud se jimi nezabýval, tyto otázky nebyly pro rozhodnutí určující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003).
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1,950.060,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 7., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť úkon byl učiněn 4. července 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky, z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 409.575,60 Kč a celkem činí 2,359.936,- Kč. Ve vztahu žalobkyně a žalované 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu