ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2382.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2382/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1260, proti žalované Mgr. Ladislavě Kolínové , se sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298/22, insolvenční správkyni dlužníka M. M. zastoupené JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298/22, o zaplacení 729 445,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 204/2004, o dovolání dlužníka M. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2013, č. j. 1 Cmo 344/2009-457, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dlužník M. M. (dále též jen „dlužník“, „žalovaný“ nebo „dovolatel“), podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. října 2009, č. j. 38 Cm 204/2004-306, v části vyhovujícího výroku ve věci samé, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 654 097,50 Kč s 8% úrokem z prodlení p. a. od 13. září 2000 do zaplacení (výrok I.), změnil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 75 348 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudy všech stupňů (výrok IV.).
Z insolvenčního rejstříku Nejvyšší soud zjistil, že po podání dovolání Krajský soud v Hradci Králové jako insolvenční soud usnesením ze dne 5. listopadu 2013, č. j. KSHK 35 INS 15766/2013-A-11, prohlásil konkurs na majetek žalovaného. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 24. března 2014, č. j. 32 Cdo 3789/2013-520, vyrozuměl účastníky řízení o prohlášení konkursu na majetek žalovaného, dále o tom, že okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku bylo dovolací řízení v této věci přerušeno a že prohlášením konkursu na majetek žalovaného zanikla plná moc udělená žalovaným pro dovolací řízení advokátu JUDr. Vlastimilu Marhanovi. Rovněž je poučil o tom, za jakých podmínek lze v dovolacím řízení pokračovat a současně vyzval oprávněné osoby k podání návrhu na pokračování v řízení u insolvenčního soudu.
Podáním datovaným dne 8. prosince 2014 (č. l. 534 spisu) insolvenční správkyně dlužníka Mgr. Ladislava Kolínová Krajskému soudu v Hradci Králové navrhla, aby jako insolvenční soud rozhodl tak, že v dovolacím řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 3789/2013, se pokračuje.
O návrhu insolvenční správkyně Mgr. Ladislavy Kolínové na pokračování v dovolacím řízení rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. března 2015, č. j. KSHK 35 INS 15766/2013-B-31, tak, že v řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 3789/2013 lze pokračovat bez ohledu na probíhající insolvenční řízení dlužníka M. M. Toto usnesení nabylo právní moci dne 12. dubna 2015.
Podle ustanovení §265 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném v době prohlášení konkursu (dále též jen „insolvenční zákon“), v přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu věřitelé uplatňovali proti dlužníku pohledávky nebo jiná práva, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, lze pokračovat, jde-li o spory o rozsah majetkové podstaty, s výjimkou sporů o vyloučení majetku z ní, nebo jde-li o řízení o nárocích s právem na uspokojení ze zajištění anebo o řízení o pohledávkách za majetkovou podstatou nebo o pohledávkách postavených jim na roveň (odstavec 1). Nejde-li o případy uvedené v odstavci 1, lze pokračovat v řízeních o nárocích, které je nutné přihlásit, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, jen rozhodl-li o tom na návrh oprávněné osoby insolvenční soud. Proti rozhodnutí o tomto návrhu není odvolání přípustné. Rozhodnutí se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a navrhovateli (odstavec 2). Rozhodnutí o pokračování v řízení podle odstavce 2 může insolvenční soud vydat, jen může-li pokračování v řízení vést k vyjasnění sporných otázek vyvolaných insolvenčním řízením nebo k ukončení dlužníkových sporů způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu. Tímto rozhodnutím se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka; v řízení však lze pokračovat až po přezkumném jednání (odstavec 3).
Podle protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů, sepsaného Krajským soudem v Hradci Králové v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka M. M., proběhlo přezkumné jednání dne 13. ledna 2014.
V souladu s ustanovením §265 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona se Mgr. Ladislava Kolínová, se sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298/22, PSČ 500 04, insolvenční správkyně dlužníka M. M., stala dnem 12. dubna 2015, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. března 2015, č. j. KSHK 35 INS 15766/2013-B-31, účastnicí řízení na místo dlužníka M. M. Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení na straně žalované s Mgr. Ladislavou Kolínovou, se sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298/22, PSČ 500 04, insolvenční správkyní dlužníka M. M., kterou takto označil jako žalovanou i v záhlaví svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 a 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v tomtéž časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7 či jeho usnesení ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v tomtéž časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Změnil-li proto odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 75 348 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v této části zamítl, nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech. Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je proto v této části, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál, neboť žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením §237 o. s. ř.), k posouzení neotvírá. Výhrady dovolatele směřující výlučně do skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o ústně uzavřené smlouvě o dílo, nemohou přípustnost dovolání založit, neboť dovolatel ani jejich prostřednictvím neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatel patrně přehlédl, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé tak trpí vadami, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a kromě toho dovolání postrádá i vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudy všech stupňů, dovolání i v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek (stejně jako nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání stran potvrzujícího výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu a nevymezení dovolacího důvodu) nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli marně uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení mezi účastníky. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu