ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2810.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 2810/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. Dagmar Mixové , se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 93/231, insolvenční správkyně dlužnice Stavitelství KRRO, s.r.o., identifikační číslo osoby 25259971, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, proti žalovaným 1) Domovu ,,Na Terasách" Rataje, poskytovateli sociálních služeb , se sídlem v Ratajích nad Sázavou, Malovidská 125, PSČ 285 07, identifikační číslo osoby 48677744, zastoupenému JUDr. Karlem Zíkou, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Benešova 610 a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení 6 972 493 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 188/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2013, č. j. 29 Co 387/2012-745, 29 Co 122/2013, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2013, č. j. 29 Co 387/2012-745, 29 Co 122/2013, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 17. května 2011, č. j. 5 C 188/2003-673, ve znění opravných usnesení ze dne 1. prosince 2011, č. j. 5 C 188/2003-705, a ze dne 24. května 2012, č. j. 5 C 188/2003-721, a ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 5 C 188/2003-728, uložil žalovanému 1) zaplatit Stavitelství KRRO, s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Krči, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25259971 (dále jen „původní žalobkyně“), částku 6 972 493 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, dále uložil žalovanému 1) zaplatit České republice státem zálohované znalečné ve výši 239 242 Kč, zamítl žalobu proti žalované 2) a rozhodl, že žalobkyně a žalovaná 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně tak vyhověl žalobě na zaplacení doplatku ceny díla vyúčtovaného fakturami číslo 1000063, 1000064 a 1000065 proti žalovanému 1) na základě závěru, že fakturované práce byly provedeny a že žalovaný 1) nevyvrátil právní domněnku existence dluhu založenou jeho uznáním. Důvodem zamítnutí žaloby proti žalované 2), vůči níž se žalobkyně domáhala žalobního nároku z titulu jejího zákonného ručení za závazek žalovaného 1), byl závěr o nedostatku její pasivní věcné legitimace.
K odvolání žalobkyně a žalovaného 1) Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba proti žalované 2) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) [výrok I.]. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu proti žalovanému 1) a že náklady na státem zálohované svědečné a znalečné v celkové výši 239 027 Kč nese Česká republika [výroky II. a III.]. Odvolací soud rovněž rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů odvolacího řízení [výrok IV.] a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů [výrok V.].
Při posuzování důvodnosti odvolací námitky žalobkyně proti závěru soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 2) odvolací soud setrval na svých závěrech, které vyjádřil již v usnesení ze dne 25. května 2009, č. j. 29 Co 176/2009-493. Zrekapituloval, že žaloba byla původně podána jak proti žalovanému 1), tak i proti „České republice, za niž jedná Okresní úřad v Kutné Hoře“. Žalovanou 2) tedy byla Česká republika, za kterou jednala její organizační složka. Pakliže nabytím účinnosti zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů (dále jen „zák. č. 320/2002 Sb.“), tj. k 1. lednu 2003 došlo k ukončení činnosti okresních úřadů, přešla tímto dnem příslušnost hospodařit s majetkem České republiky, včetně práv, se kterými byly příslušné hospodařit okresní úřady (až na vymezené výjimky) na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, nebylo-li upraveno příslušným zákonem nebo zvláštním právním předpisem jinak. Tento úřad je organizační složkou státu a podle §21a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jako orgán státu vystupuje za stát mimo jiné v řízeních před soudy ve věcech týkajících se majetku státu.
K důsledkům zákona č. 320/2002 Sb. ve vztahu k žalované 2) odvolací soud odkázal na závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v rozhodnutích ze dne 23. června 2004, sp. zn. 29 Odo 1174/2003, ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 32 Odo 1104/2005, ze dne 6. února 2008, sp. zn. 32 Cdo 1757/2007 a ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1273/2006, s nimiž se zcela ztotožnil, a uvedl, že při posuzování otázky ručitelského závazku státu je třeba vyjít z právní úpravy ručení obsažené v soukromém právu (v souzené věci v obchodním zákoníku – dále jen „obch. zák.“), když vysvětlil i důvody, které ho k této úvaze vedly. Za situace, kdy jak obchodní zákoník jako norma soukromého práva, tak ani žádný veřejnoprávní předpis nespojuje zánik ručitelského závazku se skutečností, že se státní příspěvková organizace stala příspěvkovou organizací kraje, uzavřel, že ručení státu podle ustanovení §74 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), za závazky žalovaného 1), jakožto dlužníka, nezaniklo a žalovaná 2) je proto v souzené věci věcně pasivně legitimována.
K otázce vlastního sporu odvolací soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že je nutné vždy vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních s tím, že individuální okolnosti daného případu je nutné posuzovat též z pohledu §3 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. v platném znění – dále jen „obč. zák.“), tedy z pohledu souladu výkonu práv a povinností s dobrými mravy.
Odvolací soud zopakoval dokazování rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2010, sp. zn. 5 To 9/2010, uznáním dluhu ze dne 31. července 2001 a dohodou o ukončení smluvního vztahu ze dne 8. listopadu 2001. Uvedeným rozsudkem vzal odvolací soud mimo jiné za prokázané, že Vrchní soud v Praze uznal vinnými obžalované R. K., ředitele původní žalobkyně a Mgr. B. S., bývalého ředitele žalovaného 1), že na základě smlouvy o dílo číslo 990824 ve znění jejich dodatků, uzavřené mezi původní žalobkyní a žalovaným 1) Mgr. B. S. na podnět a podle pokynů R. K. nechal z předmětných účtů proplatit faktury číslo 2000044, 2000067, 2000081, 2000084, 2000101, 1000033 a 1000045 na celkovou částku 96 653 194 Kč, ačkoli oba věděli, že jsou hrazeny ve skutečnosti i neprovedené práce a neexistující materiál. Tímto jednáním, které soud kvalifikoval jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku u Mgr. B. S. a účastenství na trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ve formě organizátorství u R. K., jmenovaní způsobili České republice škodu nejméně 32 299 964 Kč, za což byli oba pravomocně odsouzeni. Z listiny ze dne 31. července 2001, označené jako uznání dluhu, odvolací soud zjistil, že tehdejší ředitel žalovaného 1) Mgr. B. S. uznal dluh co do důvodu a výše prací a služeb, které byly vyúčtovány fakturou číslo 1000063 vystavenou na částku 865 959 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), fakturou číslo 1000064 znějící na částku 5 248 172 Kč včetně DPH a fakturou číslo 1000065 znějící na částku 858 362 Kč včetně DPH s tím, že tyto řádně provedené a zjištěné práce a služby byly realizovány ve smyslu předmětné smlouvy a jejich platných dodatků. Z dohody ze dne 8. listopadu 2011 (správně ze dne 8. listopadu 2001) o ukončení smluvního vztahu ze smlouvy o dílo číslo 990824 podepsané Mgr. B. S. za žalovaného 1) a R. K. za žalobkyni (resp. původní žalobkyni) odvolací soud zjistil shodné prohlášení obou smluvních stran o tom, že omezený předmět díla byl ke dni uzavření této dohody ze strany zhotovitele zcela splněn a předán žalovanému 1) bez vad a nedodělků, cena touto dohodou omezeného díla byla dohodnuta částkou 103 625 680 Kč včetně DPH, když faktury číslo 1000063, 1000064 a 1000065 nejsou dosud zaplaceny a dlužná částka ve výši 6 972 493 Kč včetně DPH byla dne 31. července 2001 jako dluh žalovaným 1) uznána co do důvodu a výše a dosud nebyla vyrovnána.
Odvolací soud zejména s odkazem na shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze v trestní věci uzavřel, že tzv. uznání dluhu ze dne 31. července 2001 je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák., a to pro obcházení zákona. Podle názoru odvolacího soudu byl tento právní úkon zcela zřejmě učiněn s cílem dosáhnout výsledek, který není zákonem předvídán a není žádoucí. I když faktury číslo 1000063, 1000064 a 1000065 nebyly (na rozdíl od faktur číslo 2000044, 2000067, 2000081, 2000084, 2000101, 1000033 a 1000045) proplaceny, má odvolací soud s ohledem na všechny souvislosti za to, že bývalý jednatel žalobkyně R. K. a bývalý ředitel žalovaného 1) Mgr. B. S. museli vědět, že materiál na stavbu a práce (vyfakturované těmito fakturami) buď nebyly provedeny vůbec, anebo byly provedeny v nižším než fakturovaném rozsahu. Odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně o tom, že je nutné posuzovat cenu díla jako celku a nikoli vycházet izolovaně z jednotlivých faktur.
Podle odvolacího soudu nelze při rozhodování o žalobním nároku přehlédnout zásadní skutečnost, že se bývalý jednatel žalobkyně R. K. a bývalý ředitel žalovaného 1) Mgr. B. S. dopustili trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, za což byli pravomocně odsouzeni. Bylo by proto „zcela proti dobrým mravům, zákonu i elementární logice, pokud by bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci částku 6 972 493 Kč za situace, kdy jmenovaní svým protiprávním jednáním již způsobili České republice škodu nejméně ve výši 32 299 964 Kč. V opačném případě by totiž nastala ta absurdní situace, že by se žalobce obohatil o další částku, když k proplacení faktur č. 2000044, 2000067, 2000081, 2000101, 1000033 a 1000045 již došlo.“
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu proti žalovanému 1) a potvrdil ho, byť s odlišným právním zdůvodněním, ve vztahu k žalované 2). K zamítnutí žaloby vůči žalované 2) odkázal na shodné důvody, pro něž byla žalobkyně neúspěšná proti žalovanému 1); nebyla-li žalobkyně úspěšná vůči dlužníku, nebylo možné vyhovět žalobě ani vůči ručitelce.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně obsáhlým dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda nárok zhotovitele na zaplacení ceny provedeného díla může zaniknout, resp. nevzniknout v důsledku trestního jednání jeho jednatele a společníka, aniž by byly zkoumány a prokázány zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu, která podle jejího názoru nebyla judikaturou dosud vyřešena.
Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil při řešení otázky uznání závazku, resp. jeho případné neplatnosti na existenci vlastního závazku. Posoudit správnost napadeného rozhodnutí z pohledu dovolacích námitek znamená podle dovolatelky přezkoumat závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti právního úkonu uznání závazku, zúžení dokazování v odvolacím řízení v souvislosti s trestnou činností statutárního orgánu dovolatelky jen na rozhodnutí soudu v trestní věci, jakož i jeho závěr, že nárok dovolatelky vůči žalovanému 1) na zaplacení poskytnutého plnění může zaniknout, resp. vůbec nevzniknout v důsledku trestné činnosti jednatele a společníka dovolatelky, aniž by odvolací soud zkoumal základní zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu.
Dovolatelka podrobuje kritice výklad smyslu a účelu uznání závazku ve smyslu §323 obch. zák. ze strany odvolacího soudu. Tvrdí, že uznání dluhu nelze považovat za absolutně neplatný právní úkon pouze na základě úvahy, že je v rozporu s dobrými mravy. Uvádí, že tato skutečnost nebyla nikdy odvolacím soudem dokázána a že odvolací soud k jejímu prokázání neprovedl (vyjma rozsudku Vrchního soudu v Praze) žádný důkaz. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k odlišnému skutkovému stavu než soud prvního stupně a rozhodl bez řádně provedeného dokazování. Poukazuje na to, že odvolací soud neprovedl důkaz trestním spisem jako celkem (jak uvedl v odůvodnění rozhodnutí) a že své měnící rozhodnutí neopřel o rozsudek, jímž by byl dle §135 o. s. ř. vázán, nýbrž o neexistující rozhodnutí, neboť rozsudek soudu, jímž provedl důkaz, byl v době rozhodování Nejvyšším soudem zrušen. Podle dovolatelky jde v tomto směru o otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud pochybil v důsledku nesprávné úvahy, kdy nesprávně považuje ji a R. K. za jednu osobu. Tvrdí, že při posuzování jejího žalobního nároku nemohl bez dalšího použít rozsudek odsuzující R. K.. I když byl jmenovaný jejím jediným jednatelem a společníkem, nelze ho s ní ztotožňovat, neboť jmenovaný a dovolatelka jsou dvě samostatné osoby, v trestním řízení nebyla odsouzena dovolatelka, nýbrž R. K. a v řízení je uplatňován nárok, který není nárokem jmenovaného, nýbrž dovolatelky.
V závěru dovolání dovolatelka vyjadřuje přesvědčení o tom, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu (spravedlivý proces) dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k němuž došlo především tím, že odvolací soud rozhodl v rozporu s §135 o. s. ř. na základě zrušeného rozhodnutí soudu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud řešil otázku vzniku práva na zaplacení ceny díla odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Podle ustanovení §548 odst. 1 obch. zák. objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Podle ustanovení §554 odst. 1 věty první obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.
Ve druhé větě ustanovení §548 odst. 1 obch. zák. je stanoven předpoklad vzniku nároku na zaplacení ceny díla tak, že tento nárok vzniká provedením díla. Z ustanovení §554 odst. 1 věty první obch. zák. pak vyplývá, že povinnost zhotovitele provést dílo je možné považovat za splněnou jen v případě splnění dvou podmínek, jimiž jsou řádné ukončení díla a předání předmětu díla objednateli.
Ustanovení §548 odst. 1 a §554 odst. 1 obch. zák. mají dispozitivní charakter, jelikož nejsou vyjmenována v §263 odst. 1 obch. zák. a druhý odstavec téhož ustanovení na ně nedopadá. To znamená, že strany se mohou ve svých smluvních ujednáních od těchto ustanovení odchýlit, a učiní-li tak, má taková dohoda účastníků přednost před zákonnou úpravou (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 32 Odo 1477/2006).
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že předpokladem úspěšnosti žaloby na zaplacení ceny díla, při absenci jiné dohody, je provedení díla (srov. §548 odst. 1 větu druhou obch. zák.), přičemž povinnost provést dílo zhotovitel splní ve smyslu §554 odst. 1 obch. zák. jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli (srov. například rozsudky ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 32 Odo 400/2006, ze dne 25. února 2009, sp. zn. 5187/2007, ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 26. října 2011, sp. zn. 23 Cdo 856/2010, ze dne 19. března 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, ze dne 11. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 2399/2012, ze dne 24. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, a usnesení ze dne 25. října 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010). Tyto závěry se uplatní i v souzené věci.
Odvolací soud založil napadené měnící rozhodnutí ve věci samé podle svého odůvodnění na závěru o absolutní neplatnosti uznání dluhu ze dne 31. července 2001 ve smyslu §39 obč. zák. pro obcházení zákona, a dále na zjištění, že se bývalý jednatel žalobkyně R. K. a bývalý ředitel žalovaného 1) Mgr. B. S. dopustili trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, za který byli v trestním řízení pravomocně odsouzeni. Neplatnost právního úkonu uznání závazku zaplatit cenu díla, jakož i nezákonné obstarávání finančních prostředků (dotace), jimiž má být cena díla hrazena, však – jak se podává shora – nejsou skutečnostmi, s nimiž by zákon spojoval vznik či zánik práva na zaplacení ceny díla. Postavil-li proto odvolací soud své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k žalovanému 1) pouze na těchto skutečnostech, pominul jak hmotné právo (§554 odst. 1 a 548 odst. 1 obch. zák.), tak i ustálenou rozhodovací činnost dovolacího soudu. Proto závěr odvolacího soudu, že „bylo by tedy zcela proti dobrým mravům, zákonům i elementární logice, pokud by bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci částku 6 972 493 Kč za situace, kdy výše uvedené osoby svým protiprávním jednáním již způsobily České republice škodu nejméně ve výši 32 299 964Kč.“, nemůže obstát, protože není odůvodněn žádným ustanovením hmotného práva. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu