ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2921.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2921/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623, PSČ 530 02, proti žalované JUDr. M. D. , soudní exekutorce, se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 276, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 70931135, zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, PSČ 120 00, o zaplacení částky 308 468,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 191/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014, č. j. 8 Cmo 156/2014-752, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. února 2014, č. j. 33 Cm 191/2004-731, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 308 468,10 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II) a o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek (výrok pod bodem III).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2014, č. j. 8 Cmo 156/2014-752, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I a II potvrdil [výrok pod bodem I písm. a)], ve výroku pod bodem III jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení [výrok pod bodem I písm. b)], a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body I. písm. a) a II napadl žalobce dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“,).
Dovolatel v rámci označení předpokladu přípustnosti dovolání uvádí pouze tolik, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Příslušnou otázku procesního práva tu neformuluje a neuvádí ani judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
Z vymezení dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož neunesl ve věci břemeno tvrzení. Namítá, že soudy nižších stupňů vyložily zásadu projednací tak široce, že mu odepřely věc před soudy projednat, jestliže po něm požadovaly, aby do nejmenších podrobností konkretizoval jednotlivé nároky. Argumentuje též, že to byla žalovaná, kdo disponoval listinami rozhodnými pro zcela precizní konkretizaci nároku, ta mu však neumožnila nahlédnout do exekutorských spisů a soud nereagoval na jeho návrh, aby tyto listiny od žalované vyžádal, a neumožnil mu tak nárok přesněji konkretizovat.
Dovolatel má za to, že v souladu s konstantní judikaturou unesl břemeno tvrzení, neboť nároky v podstatné části vymezil v jednotlivých vyjádřeních a v podrobnostech odkazem na listiny. V této souvislosti odkazuje (poznámkou pod čarou) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009 (obě rozhodnutí jsou dostupná na http://nsoud.cz ).
Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal, neboť odvolací soud se při posouzení, zda dovolatel unesl břemeno tvrzení, od uvedených judikatorních závěrů neodchýlil.
Obě dovolatelem označená rozhodnutí odkazují na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004‚ podle nichž listinnými důkazy, předkládanými se žalobou, lze subsidiárně „napovědět“, jakým směrem žalobce v rámci skutkové podpory žaloby míří. Takto ovšem mohou tyto listiny působit pouze přiměřeně. V žádném případě nepřichází v úvahu, že by nahradily skutková tvrzení sporných stran, zejména skutková tvrzení podstatná. Tím by byla popřena procesní odpovědnost žalobce za tvrzení všech pro rozhodnutí významných skutečností [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; principiálním důsledkem by tu byla negace zásady projednací.
V usnesení ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, Nejvyšší soud navázal úvahou, že soudní praxe připouští možnost splnit požadavek vylíčení rozhodujících skutečností i výslovným odkazem na listinu, kterou žalobce připojí k žalobě, v žádném případě však nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením odkázal na tyto listiny. Takový postup by stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která soud činí z provedených důkazů, zcela nepřípustným způsobem by přenášel aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v rozporu se základními zásadami občanského (sporného) řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti. Povinnost uvést rozhodující skutečnosti žalobce nemůže plnit pouhým odkazem na svá tvrzení obsažená ve spise vedeném v jiné věci. Důkaz spisem vedeným v jiné věci může ovšem účastník řízení navrhnout, předtím je však povinen sám uvést skutečnosti, které mají být takovým důkazem prokázány. Aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit.
V rozsudku ze dne 26. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům shora citovaných rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že v žádném případě nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského sporného řízení.
Především je zřejmé, že tyto judikatorní závěry míří na zcela jinou procesní situaci, než o niž jde v souzené věci, totiž na situaci (řešenou Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, a dále např. v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 2003, pod číslem 35, a v rozsudku ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněném pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kdy žalobce v rámci vylíčení právně významných skutečností v žalobě co do podrobností výslovně odkáže na obsah listin přiložených k žalobě. Zároveň tato rozhodnutí posuzují přenášení aktivity a odpovědnosti příslušející účastníkům řízení na soud, jako nepřípustné, neslučitelné se zásadami, na nichž je vybudován sporný civilní proces. Je v nich tedy akcentován jiný názor než je ten, jehož prostřednictvím dovolatel kritizuje procesní postup odvolacího soudu.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že Nejvyššímu soudu nejsou známa taková rozhodnutí z jeho rozhodovací praxe, od nichž by se odvolací soud odchýlil při posouzení, zda dovolatel dostál své povinnosti tvrzení.
V té části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci, nevyhovuje tudíž ani v nejmenším požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř. Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v jejím důsledku nelze posoudit přípustnost dovolání v příslušné jeho části (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu