ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3103.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3103/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. Šárky Veskové , advokátky se sídlem v Hradci Králové, Palackého 359/4, insolvenční správkyně dlužnice BERIL - EXIM s.r.o., identifikační číslo osoby 25945840, proti žalované Traffictrade s.r.o. , se sídlem v Karlíku, Zahradní 399, PSČ 252 29, identifikační číslo osoby 27192083, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Deutsche Leasing ČR, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4 – Krči, Antala Staška 2027/79, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25723758, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, o vydání movité věci, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 7/2010, o dovolání žalobkyně a žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. října 2013, č. j. 47 Co 196/2011-943, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. V řízení o dovolání žalované nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. října 2013, č. j. 47 Co 196/2011-943, ve druhém bodu výroku se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. října 2013, č. j. 47 Co 196/2011-943, zrušil rozsudek ze dne 18. května 2011, č. j. 10 C 7/2010-443, kterým Okresní soud v Náchodě zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované vydání čerpadla betonové směsi specifikovaného ve výroku rozhodnutí (dále jen „čerpadlo“, „autočerpadlo“ nebo „vozidlo“) a rozhodl o nákladech řízení, a řízení zastavil (výrok I.). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni proti žalované i proti vedlejší účastnici za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a uložil žalované a vedlejší účastnici nahradit náklady řízení České republice ve výši 5 017 Kč rovným dílem (výrok III.). Odvolací soud tak rozhodl poté, kdy na základě dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. dubna 2013, č. j. 32 Cdo 2300/2012-684, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 13. dubna 2012, č. j. 47 Co 196/2011-581, a věc mu vrátil se závazným právním názorem k otázce nároku na majetkové vypořádání po odstoupení od smlouvy k dalšímu řízení a dále poté, kdy žalobkyně po jednání odvolacího soudu vzala žalobu zpět.
Odvolací soud neshledal důvodným nesouhlas žalované a vedlejší účastnice se zpětvzetím žaloby, neboť podle jeho posouzení žalovaná ani vedlejší účastnice žádný vážný zájem na vyslovení neúčinnosti zpětvzetí nemají. Pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je podle odvolacího soudu významné, zda žaloba byla podána důvodně a zda byla vzata zpět pro chování žalované, nebo zda zastavení řízení zavinila žalobkyně. S odkazem na závěry dovolacího soudu v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2300/2012 odvolací soud vyslovil názor, že žalobkyně podala žalobu důvodně a nebýt změněné skutkové situace, nic nebránilo doplnit dokazování podle pokynů dovolacího soudu a věc meritorně rozhodnout. Uvedl, že žalovaná z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, jestliže v průběhu řízení, patrně pod tíhou exekuce, plnila na náklady řízení a dokonce ještě před rozhodnutím dovolacího soudu žalobkyni vydala předmětné vozidlo. Na tomto závěru nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani tvrzení žalované, že vydáním vozidla neuznala nárok žalobkyně uplatněný v řízení, nýbrž pouze respektovala zákonnou úpravu insolvenčního zákona, zejména pak úpravu týkající se pojmutí věci do majetkové podstaty dlužníka. Při rozhodování o nákladech řízení podle §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud shledal důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., maje za to, že dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry žalobkyně jako úspěšné účastnice řízení není vzhledem k celkové majetkové situaci v insolvenčním řízení fatální. Rovněž tak přihlédl k tomu, že žalovaná a vedlejší účastnice, obě zastoupeny advokáty, se v řízení od počátku velmi aktivně bránily žalobě, přičemž – s předpokládaným úspěchem – v řízení před soudy všech stupňů vynaložily nemalé finanční prostředky na náklady řízení. Odvolací soud vzal také v úvahu, že žalovaná a vedlejší účastnice nemohly v době zahájení řízení předpokládat, že v jeho průběhu bude na majetek původní žalobkyně zjištěn úpadek a rozhodnuto o jeho řešení konkursem, v jehož důsledku musela žalovaná, resp. vedlejší účastnice akceptovat sepis vozidla do majetkové podstaty dlužníka, čímž byl nastolen zákonem předvídaný právní režim této věci.
Podle názoru odvolacího soudu došlo aplikací §150 o. s. ř. k odstranění nepřiměřené tvrdosti, resp. k dosažení spravedlnosti mezi účastnicemi řízení. Podle přesvědčení odvolacího soudu tento postup nezasáhne ani do základního práva účastnic na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto žalobkyni, jako úspěšné účastnici, právo na náhradu nákladů řízení ani částečně nepřiznal. Při rozhodování o nákladech státu odvolací soud vyšel z ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. a uložil žalované a vedlejší účastnici nahradit státu zálohově vyplacené znalečné.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně i žalovaná dovolání. Žalobkyně ho napadla v rozsahu druhého bodu výroku a žalovaná směřovala své námitky proti druhému a třetímu bodu výroku.
Žalobkyně v dovolání tvrdí, že usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že právně pochybil, jestliže jí jako úspěšné účastnici řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. v situaci, kdy žalovaná procesně zavinila zastavení řízení. Podle jejího názoru nebyly podmínky pro uplatnění moderačního práva dle ustanovení §150 o. s. ř. naplněny a důvody, na nichž založil odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení a pro něž považoval přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni za nepřiměřeně tvrdé vůči neúspěšným stranám sporu, nelze za takové podmínky považovat.
Podle přesvědčení dovolatelky nelze zakládat nerovnost účastníků řízení postupem dle §150 o. s. ř. z důvodů, že jeden z účastníků je insolvenčním správcem či že se účastník aktivně bránil ve sporu a v té souvislosti vynaložil nemalé finanční prostředky na právní zastoupení (jak učinil odvolací soud). Dovolatelka popisuje úkoly insolvenčního správce s důrazem na to, že jeho povinností je postupovat tak, aby majetková podstata a uspokojení věřitelů zjištěných pohledávek bylo co nejvyšší. Pokud je insolvenční správce v řízení úspěšný, má nárok na přiznání náhrady nákladů řízení a je povinen ji uplatnit (a přiznanou náhradu nákladů řízení následně vymáhat) tak, aby tato částka připadla do majetkové podstaty a mohla být zdrojem uspokojení věřitelů zjištěných pohledávek v zákonném pořadí. Úvahu odvolacího soudu, že žalobkyně má dostatek finančních prostředků pro správu majetkové podstaty na případné krytí pohledávek za podstatou či na roveň jí postavených, dovolatelka proto označuje za nesprávnou. Přisvědčit názoru odvolacího soudu by podle dovolatelky vedlo k porušení principu rovnosti stran jakožto základního principu v civilním procesu. Na podporu své argumentace dovolatelka odkazuje na právní závěry Vrchního soudu v Praze v rozsudku ze dne 23. února 2012, sp. zn. 3 Cmo 385/2011 a dále na judikaturu Ústavního soudu.
Dovolatelka se podrobně vyjadřuje i k dalšímu argumentu odvolacího soudu pro postup dle §150 o. s. ř., čímž má na mysli jeho úvahu o aktivní obraně žalované a vedlejší účastnice, o vynaložení nemalých finančních prostředků na právní zastoupení a jejich nemožnosti předvídat skončení původní žalobkyně v insolvenčním řízení a prohlášení konkursu na její majetek. V této souvislosti zdůrazňuje, že účastník má právo se nechat v řízení zastoupit a že musí být připraven hradit si veškeré náklady s tím související. Dovolatelka označuje za logické, že pokud chce účastník řízení ve sporu uspět, musí se aktivně bránit, a pokud tak učiní, nelze jej za takový postup nijak zvýhodňovat (jak učinil odvolací soud) a to ani s ohledem na následnou existenci předmětného insolvenčního řízení.
V závěru dovolání dovolatelka poukazuje na smysl ustanovení §150 o. s. ř., jak ho vysvětlil ve své judikatuře Ústavní soud. Podle jeho právního závěru neslouží tato právní norma ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, nýbrž k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil.
Dovolatelka uzavírá, že napadeným usnesením jí byla způsobena újma, jestliže jí nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Proto navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu ve druhém bodu výroku tak, že uloží žalované a vedlejší účastnici povinnost rovným dílem nahradit žalobkyni náklady za řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem.
Žalovaná považuje své dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť „napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a má být dovolacím soudem dříve vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud jí v rozporu se zjištěným stavem věci a zásadou vyjádřenou v §142 odst. 1 o. s. ř. odepřel přiznat právo na náhradu nákladů řízení v úhrnné výši 2 200 685,83 Kč, dále že vedlejší účastnici řízení na straně žalované odepřel přiznat právo na náhradu řízení v úhrnné výši 1 294 496,57 Kč a navíc žalované a vedlejší účastnici na straně žalované uložil povinnost rovným dílem nahradit České republice náklady řízení ve výši 5 017 Kč. S ohledem na výši odepřené náhrady náklady řízení se podle dovolatelky, odkazující i na právní závěr v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které podmiňuje přípustnost dovolání u peněžitého plnění přesahem částky 50 000 Kč, neuplatní.
Dovolatelka nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení, zjištěný skutkový stav věci, oznámení žalobkyně o postoupení pohledávek, zahájení insolvenčního řízení a prohlášení konkursu na majetek původní žalobkyně, zapsání předmětu sporu do majetkové podstaty dlužnice, jakož i uzavření smlouvy mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí o užívání předmětu sporu a jeho následné vydání žalované. Rovněž tak poukazuje na to, že vedlejší účastnice vede proti žalobkyni u soudu spor o vyloučení předmětného čerpadla z majetkové podstaty dlužnice, do níž bylo zahrnuto neoprávněně, neboť vlastnické právo svědčí vedlejší účastnici na straně žalované.
Podle dovolatelky z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, nijak nevyplývá, že žaloba byla podána důvodně, když takový závěr může učinit soud pouze na základě provedeného dokazování. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval právní názor dovolacího soudu ohledně dalšího postupu ve věci a závěr odvolacího soudu, že žalovaná procesně zavinila zastavení řízení tím, že vydala předmět sporu žalobkyni (insolvenční správkyni) na základě jeho soupisu do majetkové podstaty, označuje za nesprávný. Poukazuje na svou povinnost (ať již na základě pravomocného rozhodnutí soudu, nebo následně na základě soupisu předmětu sporu do majetkové podstaty) vydat předmět sporu žalobkyni a tvrdí, že pokud této své povinnosti dostála, nelze to automaticky hodnotit tak, že zavinila zastavení řízení a přičítat jí tuto skutečnost k tíži při rozhodování o nákladech řízení. Ačkoli vydání předmětu sporu žalobkyni vede k ukončení řízení o meritu věci (ať formou zamítnutí žaloby nebo zastavení řízení pro zpětvzetí), je podle názoru dovolatelky vždy povinností soudu zabývat se otázkou, zda žaloba byla podána důvodně a to i ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení. Podle dovolatelky tak jde o provádění dokazování ohledně předmětu sporu ovšem pouze s dopadem na náklady řízení. Pro případ, že by bylo prokázáno vlastnické právo vedlejší účastnice, musel by soud žalobu zamítnout. V této souvislosti žalovaná připomíná zásadu vázanosti návrhy účastníků dle §153 odst. 2 o. s. ř. a uvádí, že podaná žaloba neobsahuje žádný takový petit, který by pro případ, že není možné žalobě na vydání věci vyhovět, navrhoval jiný způsob řešení.
Dovolatelka rovněž rozporuje právní názor dovolacího soudu v jeho shora označeném kasačním rozhodnutí o neplatnosti zápočtu pohledávek žalované proti pohledávce původní žalobkyně na zaplacení kupní ceny za předmět sporu, a to z důvodu neurčitosti tohoto právního úkonu. Podle přesvědčení dovolatelky šlo v rozhodnutích, na něž odkázal Nejvyšší soud, o jinou situaci, neboť v souzené věci započtení pohledávek a v souvislosti s tím provedená úhrada ve výši doplatku znamená zánik závazků a pohledávek obou stran zápočtu v celém rozsahu. Tvrdí, že zápočet žalované nelze vnímat samostatně od provedené úhrady, nýbrž společně s provedenou úhradou (realizovaným doplatkem) jako komplexní a platný právní úkon.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ve druhém a třetím bodu výroku a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání reaguje na dovolací námitky žalované s tím, že označuje dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání žalované není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné rovině přicházela v úvahu podle ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013 (tj. před novelizací občanského soudního řádu provedenou s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 293/2013 Sb. – srov. jeho část první čl. II. bod 2.) dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Směřovalo-li dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho třetího bodu výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu tak, že žalované a vedlejší účastnici byla uložena povinnost rovným dílem zaplatit částku 5 017 Kč, a nárok na náhradu nákladů řízení není nárokem ze vztahů uvedených v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jedná se ve smyslu tohoto ustanovení o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho třetího bodu výroku odmítl pro nepřípustnost [§243c odst. 1 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – dostupné na jeho webových stránkách). Tak tomu však v souzené věci není, neboť dovolatelka žádnou takovou právní otázku nevyjádřila. Námitka dovolatelky, že odvolací soud nerespektoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení zásadu úspěšnosti ve věci dle §142 odst. 1 o. s. ř., není způsobilá otevřít přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť na výkladu a aplikaci §142 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a ani založit nemohl. Protože řízení o věci bylo zastaveno, bylo povinností odvolacího soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle §146 o. s. ř., případně podle §150 o. s. ř. (což učinil), nikoli však podle §142 o. s. ř. Rovněž dovolatelčina kritika závěrů Nejvyššího soudu v otázce naplnění předpokladů pro zánik závazku započtením, vyjádřených v jeho rozsudku ze dne 22. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, nemůže odůvodnit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. již proto, že na řešení této otázky odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud odmítl dovolání proti usnesení odvolacího soudu i v rozsahu jeho druhého bodu výroku pro nepřípustnost podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
V řízení o dovolání žalované Nejvyšší soud rozhodl o nákladech řízení podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni (jež se sice k dovolání vyjádřila, ale aniž by byla zastoupena) podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého bodu výroku je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při výkladu a aplikaci §150 o. s. ř. odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady v dovolání nebyly namítány a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud se proto – v intencích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.].
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady.
Podle §150 o. s. ř. platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 29. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, nebo usnesení uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) opakovaně vyjádřil zásady výkladu a aplikace §150 o. s. ř., přičemž tak učinil i s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu. Vysvětlil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutné každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněný pod číslem 189/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, uveřejněný pod číslem 75/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. března 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05, uveřejněný pod číslem 48/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Podle názoru Ústavního soudu však „ustanovení §150 o.s.ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. V posuzovaném případě soudy o použití ust. §150 o.s.ř. rozhodly, aniž by se zabývaly veškerými okolnostmi případu, neposuzovaly výši nákladů řízení a nijak nezjišťovaly, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrad nákladů řízení u toho kterého účastníka. Krajský soud dokonce v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že rozhodnutí o výjimečném nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení nezasáhne nepříznivě do majetkové sféry žalobkyně, aniž by se majetkovou sférou žalobkyně jakkoli zabýval, takže pro takové tvrzení v předmětném spisu žádné opodstatnění nebylo“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, uveřejněný pod číslem 162/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Výkladu ustanovení §150 o. s. ř., resp. klíčového pojmu okolnosti zvláštního zřetele hodné, se věnuje i odborná literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1005), podle níž závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu se podává, že odvolací soud odůvodnil použití §150 o. s. ř. čtyřmi okolnostmi:
- nepřiznání náhrady nákladů řízení není pro majetkovou situaci žalobkyně fatální, neboť má dostatek finančních prostředků pro řádnou správu konkursní podstaty
- žalovaná a vedlejší účastnice se velmi aktivně bránily žalobě, navíc byly zastoupeny advokáty
- žalovaná a vedlejší účastnice – s přepokládaným úspěchem – vynaložily nemalé finanční prostředky na náklady řízení
- na majetek původní žalobkyně byl prohlášen konkurs a žalovaná musela akceptovat sepis vozidla, jehož vydání je předmětem sporu, do majetkové podstaty dlužníka.
Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že v souladu se shora uvedenými právními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nepostupoval. Odvolací soud nijak nevysvětlil, v čem spatřoval výjimečnost okolností, na nichž založil aplikaci §150 o. s. ř., a proč je považoval za důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. Je zřejmé, že ve světle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nemohou tyto okolnosti, jež samy o sobě nejsou ničím výjimečné, obstát jako důvody hodné zvláštního zřetele. Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému, lze uzavřít, že při výkladu a aplikaci §150 o. s. ř. právně pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého bodu výroku (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu