ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3180.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 3180/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PIGMALIONS OK s.r.o. , se sídlem v Odrách, Nové město 297/2a, PSČ 742 35, identifikační číslo osoby 25912551, zastoupené JUDr. Lubomírem Lukšíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Hlavní třída 1023/55, proti žalovanému Ing. R. F. , zastoupenému Mgr. Adamem Liberdou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sadová 553/8, o zaplacení 383 533 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 58/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. března 2013, č. j. 5 Cmo 28/2013-128, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. března 2013, č. j. 5 Cmo 28/2013-128, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem pro uznání ze dne 27. ledna 2012, sp. zn. 4 Cm 58/2010-41, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 383 533 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný na jeho usnesení s výzvou k vyjádření dle §114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) reagoval podáním obsahujícím pouze jeho nesouhlas se žalobním nárokem, aniž sdělil jakékoli rozhodující skutkové okolnosti, na nichž staví svou obranu proti žalobě. Zdravotní stav žalovaného, pro který se – jak uvedl ve vyjádření – nebyl schopen k žalobě blíže vyjádřit, nebyl soudu doložen. Žalovaný rovněž neoznámil soudu lhůtu, kdy podá bližší vyjádření, přičemž tak neučinil ani na výzvu soudu ze dne 13. prosince 2011. Za této situace nastala podle názoru soudu prvního stupně fikce uznání nároku, který byl proti žalovanému žalobou uplatněn.
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením zrušil rozsudek pro uznání soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle názoru odvolacího soudu je žaloba sice projednatelná, neboť obsahuje základní náležitosti ve smyslu §79 o. s. ř., nicméně nejsou v ní uvedena úplná skutková tvrzení v takovém rozsahu, aby bylo možné žalobě bez dalšího vyhovět. Žaloba poukazuje na dohody o vzájemném zápočtu pohledávek, uvádí čtyři faktury, ze kterých žalobkyně dovozuje konečnou částku, pouze u jedné byla poznámka, že se jednalo o opravu hlubinných zásobníků k odstranění závad na koksovně Svoboda OKK. Odvolací soud postrádá vyjádření takových okolností a jejich následků, které umožňují přesnou identifikaci skutku a jeho podřazení pod příslušnou hmotně právní normu. I když v žalobě nejsou dostatečně vylíčeny skutkové okolnosti, nebyl podle odvolacího soudu na místě postup dle §43 odst. 1 o. s. ř., jak správně usoudil soud prvního stupně, ale bylo třeba postupovat dle §118a o. s. ř. a poučit žalobkyni o nutnosti dotvrdit skutek. Této povinnosti však soud prvního stupně nedostál, a proto nebyly podle názoru odvolacího soudu splněny základní předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání. Odvolací soud proto napadený rozsudek pro uznání zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, aby žalobkyni poučil podle §118a odst. 1 o. s. ř. o nutnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka rozporuje názor odvolacího soudu, že žaloba neobsahovala úplná skutková tvrzení v takovém rozsahu, aby jí bylo možno bez dalšího vyhovět. Podotýká, že odvolací soud nijak neupřesnil, jaké konkrétní věci v žalobě chybí. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle jejichž právních závěrů soud rozhoduje rozsudkem pro uznání bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobkyně jako nedůvodné. Je pouze nezbytné vylíčit alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými je vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny zákonné podmínky fikce, že žalobní nárok je uznán, je soud povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání.
Dovolatelka tvrdí, že předmět řízení je po skutkové stránce nezaměnitelný a jasný a že žaloba obsahuje dostatek údajů, ze kterých je jasné, o čem a na jakém základě má soud rozhodnout. Rovněž poukazuje na to, že v žalobě odkazuje nejen na příslušné faktury, ale i na dohodu o vzájemném započtení pohledávek a závazků, kterou došlo ze strany žalovaného k uznání závazku ve smyslu §323 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). V době uznání tedy platila fikce, že závazek existoval a bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že pohledávka neexistuje. Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil, jestliže v situaci, kdy podle jeho posouzení nebyly v žalobě dostatečně vylíčeny skutkové okolnosti, soudu prvního stupně vytkl, že ji měl podle §118a odst. 1 o. s. ř. poučit o nutnosti dotvrdit skutek. Dovolatelka s tímto názorem nesouhlasí a tvrdí, že pokud dle odvolacího soudu bylo nutné žalobu doplnit skutkovými tvrzeními, bylo třeba postupovat dle §43 o. s. ř., a nikoli dle §118 odst. 1 o. s. ř., neboť toto ustanovení upravuje poučovací povinnost soudu jen při jednání.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se rozsudek pro uznání soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzuje nebo aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
– v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva – konkrétně otázky náležitostí žaloby jako předpokladu pro vydání rozsudku pro uznání, kterou odvolací soud řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání.
Podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v §120 odst. 2.
Podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6).
V ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. je upravena fikce uznání nároku.
Soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§104 odst. 1 o. s. ř.), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 153). Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, jenž je – stejně jako i níže označená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4, usnesení ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné rovněž v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 119 a další). Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35). Protože z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky na žalobní tvrzení ani v ustanovení §153a o. s. ř. neklade, je z pohledu žalobních tvrzení dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř., které činí žalobu projednatelnou (srov. právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek vyložil, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. V dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, a usnesení ze dne 20. července 2010, sp. zn. 25 Cdo 2112/2010) opakovaně vysvětlil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§114b odst. 5 o. s. ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné. Jinak řečeno vznik fikce uznání nároku zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1044 s.). K obdobnému závěru Nejvyšší soud dospěl například i v usnesení ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 23 Cdo 194/2011. V tomto rozhodnutí dále uvedl, že rozsudek pro uznání je vydáván na základě zákonné fikce uznání žalobou uplatněného nároku, je proto pouze nezbytné, aby ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě jasně a zřetelně vyplývaly údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Povinností žalobce je tedy vylíčit alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými je vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Ze žalobního návrhu musí tedy jasně vyplývat, o jaký nárok v řízení jde.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je sice projednatelná, nicméně „neobsahuje úplná skutková tvrzení v takovém rozsahu, aby bylo možné bez dalšího žalobě vyhovět.“ Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nijak neupřesnil, jaké konkrétní věci v žalobě chybí, je již tato její kritika oprávněná, neboť odvolací soud nijak nekonkretizoval, jaká chybějící skutková tvrzení má na mysli. V této souvislosti je však třeba odvolacímu soudu zásadně vytknout, že při posuzování předpokladů pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání zcela pominul, že žalobkyně založila svůj žalobní nárok na uznání závazku ze strany žalovaného, a proto s ohledem na účinky uznání závazku dle §323 obch. zák. (vyvratitelná domněnka o trvání závazku v době uznání) je vylíčení skutečností zahrnujících hmotně právní předpoklady vzniku žalobou uplatněného nároku nadbytečné a je naopak na žalovaném (v důsledku přesunu důkazního břemene), aby prokázal, že závazek v době uznání netrval nebo po tomto uznání zanikl (srov. např. právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 4465/2007).
Názor odvolacího soudu, že nedostatek skutkových tvrzení v žalobě měl soud prvního stupně napravit postupem podle §118a odst. 1 o. s. ř. a „poučit žalobkyni o nutnosti dotvrdit skutek“, je rovněž neudržitelný. Pro vydání rozsudku pro uznání je nerozhodné, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, které by „dotvrzovaly skutek“ (srov. např. již cit. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 194/2011, 26 Cdo 390/2003 a 25 Cdo 2112/2010), a proto se v tomto směru (jako předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání) nemůže uplatnit výzva soudu dle §118a odst. 1 o. s. ř., která není prostředkem k odstranění nedostatků žaloby.
Dospěl-li tedy v souzené věci odvolací soud k závěru, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř. nebyly naplněny pro nedostatečné vyjádření takových okolností a jejich následků, které umožňují přesnou identifikaci skutku a jeho podřazení pod příslušnou hmotně právní normu, a proto rozsudek pro uznání zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem poučit žalobkyni dle §118a odst. 1 o. s. ř. o nutnosti dotvrdit skutek, právně pochybil a ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243g odst. 1 část první věty před středníkem o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu