ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3313.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3313/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Filipa Cilečka ve věci žalobkyně MONTSERVIS PRAHA, a. s. , se sídlem v Praze 9 – Libni, Podvinný Mlýn 669, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 00551899, zastoupené JUDr. Jaroslavem Zikou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 819/43, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Milanu Strnadovi , advokátu se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Malá Štěpánská 1932/3, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 66214866, zastoupenému Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Malá Štěpánská 1932/3, PSČ 120 00, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Generali Pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, náměstí Kinských 76/7, PSČ 150 00, o zaplacení částky 986.183 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 24/2010, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 6 Cmo 522/2012-270, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 6 Cmo 522/2012-270, se v části výroku pod bodem I, jíž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. 16 Cm 24/2010-232, změněn ve výroku o nákladech řízení pod bodem III a žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 100.000 Kč, jakož i v části výroku pod bodem II, jíž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 15.000 Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2013, č. j. 6 Cmo 522/2012-270, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. 16 Cm 24/2010-232, ve výroku pod bodem II, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 804.003 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení pod body III a IV jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit na jejich náhradu jak žalovanému, tak vedlejšímu účastníku na jeho straně částku 100.000 Kč (výrok po bodem I). Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že uložil žalobkyni zaplatit na jejich náhradu žalovanému a vedlejšímu účastníku na jeho straně po 15.000 Kč (výrok pod bodem II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli včasným dovoláním žalobkyně i žalovaný.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti obou dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. pak vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu ve všech jeho výrocích přípustné není.
Žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání předně v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tomuto předpokladu přípustnosti odpovídá z obsahu jejího dovolání toliko argument, že „z judikátu Nejvyššího soudu ČR měly soudy na předmětný spor použít právní názor o tom, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie a advokát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani s vynaložením veškerého úsilí, které na něm lze požadovat“. V tom žalobkyni nelze přisvědčit; odvolací soud se od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001 (jímž žalobkyně argumentuje a jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), neodchýlil, ba naopak, postupoval striktně v intencích jeho závěrů. Žalobkyně vytrhuje části právní věty formulované v tomto rozhodnutí z kontextu a sestavuje je způsobem, který smysl judikatorních závěrů deformuje. Nejvyšší soud tu vysvětlil, že úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Dovodil přitom, že závěr o existenci příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody dané neúspěchem v soudním řízení lze učinit jen tehdy, pokud nebýt pochybení advokáta mohl klient právo úspěšně uplatnit, tedy (především) pokud toto právo skutečně existovalo. Nejvyšší soud zdůraznil, že splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno a že důkazní povinnost má v tomto směru poškozený. Teprve v případě, že bude splnění všech těchto předpokladů zjištěno, včetně příčinné souvislosti v uvedeném smyslu, nastupuje (stává se aktuální) možnost advokáta zprostit se odpovědnosti důkazem, že škodě nemohl zabránit ani s vynaložením veškerého úsilí, které na něm lze požadovat. V souzené věci je pak rozhodnutí odvolacího soudu založeno právě na závěru, že by žalobkyně ve sporu, v níž ji žalovaný advokát zastupoval, úspěšná být nemohla (byla by i tak zavázána k plnění požadovanému žalobou), příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody tedy dána není.
Žalobkyně má dále za to, že odpovědnost za škodu způsobenou advokátem, který má v řízení zastupovat stranu žalovanou, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. K takto vágně vymezenému předpokladu přípustnosti dovolání se zjevně pojí dovolací námitka, že judikatorní závěry, kterými argumentoval odvolací soud, se v souzené věci neuplatní, neboť v rozhodnutích Nejvyššího soudu, v rozsudku ze dne 26. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1743), a v rozsudcích ze dne 29. září 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007, a ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, byly posuzovány případy, kdy měl advokát způsobit škodu svému klientovi v postavení žalobce, zatímco žalobkyně byla v příslušném řízení v postavení žalované. Ani takto uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání není dán. Nejvyšší soud řešil ve své rozhodovací praxi otázky předpokladů odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie podle ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, včetně otázky příčinné souvislosti, bez zřetele na to, v jakém procesním postavení se advokátův klient nacházel, nelze tedy přitakat žalobkyni, že předpoklady odpovědnosti za škodu advokáta zastupujícího stranu žalovanou dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny nebyly. K tomu, že se odvolací soud v souzené věci od řešení přijatého dovolacím soudem neodklonil, se Nejvyšší soud již vyjádřil.
Argumentuje-li žalobkyně, že „právní otázka rozhodnutá Vrchním soudem v Praze byla posouzena nesprávně a má být dovolacím soudem posouzena jinak“, pak zřejmě přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. nezná. V pořadí poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv, jak se mylně domnívá žalobkyně, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 7. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Ačkoliv žalobkyně napadla dovoláním též tu část výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o nákladech dosavadního řízení, opomněla uvést, v čem v tomto směru spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Jestliže by se i na tuto část dovolání měl vztahovat již zmíněný nekonkrétně formulovaný argument, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak z obsahu dovolání není patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se má řešení nastíněné otázky procesního práva odchylovat [srov. k tomu blíže závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, pro niž nelze posoudit přípustnost dovolání (§243bc odst. 1 věta první o. s. ř.).
Obdobné platí též pro tu část dovolání, jíž žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II o nákladech odvolacího řízení; v této části postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci. Především však dovolání proti tomuto výroku není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Předpoklad přípustnosti dovolání žalovaný spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněného pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, při řešení otázky, z jakých důvodů lze krátit právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.
Proti výroku, jímž odvolací soud přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.000 Kč, není dovolání vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč; žalovaný se domáhá, aby mu byla přiznána částka 31.525 Kč, tedy o 16.525,- Kč více, než mu bylo přisouzeno napadeným rozhodnutím (srov. k tomu obdobně závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části dovolání směřující proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech dosavadního řízení a přiznal žalovanému náhradu ve výši 100.000 Kč, se žalovaný domáhá přisouzení částky v celkové výši 183.925 Kč, tj. o 83.925 Kč více, než mu bylo přiznáno napadeným rozhodnutím, ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. se tu tedy neuplatní. V této části Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaného přípustným, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud se při řešení dovoláním vymezené otázky procesního práva od ustálených judikatorních závěrů skutečně odchýlil. S takto dovozenou přípustností dovolání se pak nutně pojí též závěr o jeho důvodnosti.
Odvolací soud v otázce nákladů řízení odkazuje na úspěch procesních stran ve sporu (žalobkyně co do 182.180 Kč, žalovaný co do 804.003 Kč) a konstatuje, že žalovanému by měla náležet náhrada podle míry jeho úspěšnosti. Oproti soudu prvního stupně, který vyšel z téže úvahy a s odkazem na ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. přiznal žalovanému náhradu ve výši 64% z nákladů zjištěných v částce 193.900 Kč (správně jde o 63%), odvolací soud žalovanému na nákladech předcházejícího řízení přisoudil toliko částku 100.000 Kč. K důvodům takové redukce uvedl pouze tolik, že vycházel z toho, zda účtované náklady byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a též z konkrétních právních skutečností obsažených ve spise majících vliv na výši vynaložených nákladů a vzal v úvahu též změnu právní úpravy náhrady nákladů řízení. Jak posoudil účelnost vynaložení těch či oněch nákladů, jaké právní skutečnosti vzal na zřetel, z jakých důvodů, ve vztahu ke kterým nákladům a s jakým důsledkem a proč a v jakém ohledu vzal zřetel na změnu právní úpravy, tedy jakou konkrétní úvahou dospěl právě k částce 100.000 Kč, odvolací soud nevysvětlil. Odkázal na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Zda aplikoval též ustanovení §150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, z jeho rozhodnutí nevyplývá.
Nejen v rozsudku uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jímž argumentuje žalovaný, nýbrž v celé řadě dalších svých rozhodnutí Nejvyšší soud zdůrazňuje (v souvislosti s výkladem §150 o. s. ř.), že rozhodování o náhradě nákladů řízení nemůže být založeno na libovůli (srov. např. usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, a usnesení ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014). V usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014, pak k tomu Nejvyšší soud zdůraznil, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 42/11 (veřejnosti dostupný na http://nalus.usoud.cz ), že s ohledem na jen výjimečné prolomení zásady úspěchu ve věci musí být rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněné a musí zohledňovat okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech. Ve vztahu k ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, že úspěšný účastník řízení má právo na náhradu nákladů spojených s jeho účastí (účastí jeho zástupce) u jednání soudu bez ohledu na jejich celkový počet. Že by se úvaha, na níž odvolací soud založil přezkoumávaný výrok, těmito judikatorními závěry řídila, dovodit nelze.
Za popsaných okolností nezbývá než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu v části měnícího výroku pod bodem I, jímž byla žalovanému přisouzena náhrada nákladů řízení v částce 100.000 Kč, spočívá na neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř., postupoval podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu v této části zrušil.
Jak již bylo řečeno, proti výroku, jímž odvolací soud přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.000 Kč, není dovolání přípustné, tento výrok tudíž nepodléhá dovolacímu přezkumu. Protože však jde o výrok, jenž je závislý na zrušeném výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu též v tomto výroku.
V rozsahu, v němž bylo napadené rozhodnutí zrušeno, Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. února 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu