ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3329.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3329/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Budějovický Budvar, národní podnik, Budweiser Budvar, National Corporation, Budweiser Budvar, Entreprise Nationale , se sídlem v Českých Budějovicích, K. Světlé 512/4, PSČ 370 04, identifikační číslo osoby 00514152, zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 14/9, proti žalovaným 1) Ing. J. N. , a 2) J. K. , oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, o zaplacení 117 412 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1067/2008, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014, č. j. 6 Cmo 337/2013-340, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 405 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Jiřího Linharta.
Odůvodnění:
Žalovaný 1) podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2013, č. j. 13 Cm 1067/2008-299, v části, v níž bylo žalovanému 1) uloženo zaplatit žalobci 117 412 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, jakož i náklady řízení České republice (výrok I.) a dále mu bylo uloženo zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatel však své povinnosti na vymezení jím uvažované přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., tak jak mu ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nedostál, cituje-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání dle §237 o. s. ř. jeho znění, aniž vymezuje konkrétní právní otázku s předpoklady dle tohoto ustanovení. Uvádí-li, že „odvolací soud rozhodl zcela jednoznačně v rozporu s hmotným právem a s judikaturou“, nekonkretizuje, od které judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil. Kromě toho je však třeba dovolateli vytknout, že zakládá kritiku ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud. Dovolání tak postrádá i vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Vytýkané nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 14. července 2014 (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. března 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu