ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.400.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 400/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Hypoteční banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 13 58 43 24, proti žalované Z. F. , zastoupené Mgr. Markem Konečným, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2583/15, o zaplacení částky 1 060 897 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 200/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014, č. j. 91 Co 54/2014-33, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 19. prosince 2013, č. j. 21 C 200/2013-17, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Třebíči jako soudu místně příslušnému (výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že místně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí věci je Obvodní soud pro Prahu 5.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka má být posouzena jinak. Jako „důvod pro podání odvolání“ uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že místně a věcně příslušným soudem je Okresní soud v Třebíči.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání v tom, že odvolací soud se v otázce posouzení platnosti prorogační doložky ve spotřebitelské smlouvě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012, sp. zn. 28 Nd 69/2012 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), a má za to, že „místně a věcně příslušný je soud podle bydliště žalované, tj. Okresní soud v Třebíči“.
Dovolatelka však přehlíží, že Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v projednávané věci.
Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na řešení otázky, kterou dovolatelka předkládá. Založil je na závěru, že podle ustanovení §89 o. s. ř. soud, který je příslušný k řízení o určité věci, je příslušný i k řízení o věcech s ní spojených a o vzájemných návrzích žalovaného. Takto založená místní příslušnost trvá podle ustanovení §11 odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř. až do skončení řízení o všech spojených věcech a případné pozdější vyloučení spojených věcí k samostatnému řízení nemá na již založenou místní příslušnost vliv. Rozhodné proto je, zda Obvodní soud pro Prahu 5 byl soudem místně příslušným ve vztahu k původnímu dlužníkovi J. D., který byl se žalovanou současně žalován. Obvodní soud pro Prahu 5 svoji místní příslušnost ve vztahu k původnímu dlužníkovi nezpochybnil a nezpochybnil ji ani původní dlužník, proti němuž již bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání. S ohledem na ustanovení §105 odst. 1 o. s. ř. není možné místní příslušnost ve vztahu k původnímu dlužníkovi již zkoumat, ta je dána v souladu s ustanovením §11 odst. 1 větou třetí o. s. ř., a podle ustanovení §89 o. s. ř. je dána místní příslušnost stejného soudu též ve vztahu k žalované. Tento závěr pro rozhodnutí odvolacího soudu určující nebyl dovolatelkou zpochybněn. Úvahy o platnosti prorogační doložky dohodnuté s původním dlužníkem ve smlouvě o hypotečním úvěru, kterou žalovaná není vázána, neboť smlouvu o hypotečním úvěru se žalobkyní neuzavřela, a v dohodě o přistoupení k závazku nebyla obdobná prorogační doložka dohodnuta a účastnice se ani nedohodly na tom, že žalovaná k prorogační doložce sjednané ve smlouvě o úvěru přistupuje, odvolací soud připojil výslovně nad rámec důvodů svého rozhodnutí. Otázkou platnosti prorogační doložky ve vztahu k žalované se pak (oproti přesvědčení dovolatelky) nezabýval vůbec.
Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012, sp. zn. 28 Nd 69/2012, je tudíž nepřípadný, neboť dovolatelka tak činí v souvislosti s řešením otázky, na němž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. také skutečnost, že „právní otázka má být posouzena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Odkazuje-li dovolatelka i v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012, sp. zn. 28 Nd 69/2012, je dovolání vnitřně rozporné, neboť z jeho obsahu se podává, že toto rozhodnutí považuje za správné a není tedy v jejím zájmu, aby se dovolací soud od tohoto řešení odchýlil (předmětnou otázku posoudil jinak).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu