ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4744.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4744/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně NOPAL s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Dienzenhoferovy sady 1113/2, identifikační číslo osoby 61857637, zastoupené Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, proti žalované TULIP, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 2, Vinohradská 85, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 45307661, zastoupené Mgr. Petrou Ledvinkovou, advokátkou se sídlem v Hostivicích, Lipová 595, o zaplacení 3 072 161 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 3/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č. j. 1 Cmo 147/2013-725, 1 Cmo 138/2014, ve znění opravného usnesení ze dne 1. září 2014, č. j. 1 Cmo 147/2013-736, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení činností provedených pro žalovanou v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí předmětného domu, a to nejprve na základě tvrzení o uzavření smlouvy mezi účastnicemi, posléze jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná založila obranu na argumentaci, že tvrzená smlouva nebyla mezi účastnicemi uzavřena, že tyto práce nebyly provedeny, a pokud se tak stalo, neprováděla je žalobkyně, nýbrž její jednatelka osobně. Kromě toho namítala, že pokud byly služby poskytnuty, šlo o vadné plnění, a kromě toho je žalobní nárok promlčen.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 31 Cm 3/2009-622, ve znění usnesení ze dne 14. ledna 2013, č. j. 31 Cm 3/2009-646, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu v rozsahu částky 3 022 161 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázaný pouze vznik nároku na smluvní odměnu ohledně vyklizení dvou bytů ve výši dohodnuté odměny 50 000 Kč, a proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Ohledně zbývající části žalobního nároku žalobu zamítl na základě závěru, že k uzavření tvrzené smlouvy o poskytování služeb mezi účastnicemi nedošlo a žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Podle jeho posouzení se žalovaná bezdůvodně neobohatila na úkor žalobkyně, nýbrž na úkor jednatelky žalobkyně paní S. B., která jednala na základě písemných plných mocí udělených jí žalovanou jako fyzické osobě s tím, že rozsah zmocnění částečně překročila.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zastavil odvolací řízení v části týkající se vyhovujícího výroku ve věci samé (výrok I.), potvrdil ho v zamítavém výroku ve věci samé v rozsahu částky 680 591 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a zrušil ho ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé (tedy ohledně částky 2 341 570 Kč s příslušenstvím) a v obou výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně potud, že mezi účastnicemi nedošlo k uzavření předmětné smlouvy, a proto je třeba posoudit uplatněný nárok podle zásad o vypořádání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud rovněž sdílí názor soudu prvního stupně, že nárok na vypořádání odměny (úplaty, ceny) za služby (činnosti, úkony), realizované žalobkyní do 6. listopadu 2004 včetně je promlčen. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, neboť činnosti, jejichž zaplacení se v řízení domáhá, skutečně vykonávala v rámci své (byť bezesmluvní) činnosti pro žalovanou. Učinil tak na základě závěru, že jednatelka žalobkyně vykonávala činnosti pro žalovanou jménem a na účet žalobkyně. K tomuto posouzení dospěl na základě zjištění, která popsal v odůvodnění rozhodnutí. Příslušné plné moci nemohou mít podle názoru odvolacího soudu pro řešenou otázku věcné legitimace žalobkyně právní význam, neboť deklarují jen to, co je významné ve vztahu k třetím osobám, a nikoli mezi účastnicemi tohoto řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, resp. některé jeho další závěry, na nichž zamítavý výrok založil, nejsou namístě. Kromě toho se podle jeho mínění soud prvního stupně nezabýval dalšími důležitými aspekty sporu při určení výše (rozsahu) bezdůvodného obohacení, resp. všechny předložené důkazy nebyly náležitě hodnoceny.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu třetího výroku napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Podle dovolatelky jde o zodpovězení otázky, zda „je oprávněn nárokovat si bezdůvodné obohacení spočívající v zařízení určité záležitosti ten, kdo byl zmocněn obstarat tuto záležitost na základě plné moci a který s odkazem na tyto plné moci za zmocnitele jednal, anebo jiná osoba, která však k uvedeným činnostem zmocněna nebyla.“ Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o věcné aktivní legitimaci žalobkyně. Tvrdí, že žalobkyně nikdy k žádnému jednání týkajícímu se rekonstrukce předmětné nemovitosti nebyla zmocněna, neboť žádná smlouva mezi nimi sjednána nebyla a žalovaná ani žádnou plnou moc žalobkyni k takovému jednání nevystavila. Podle dovolatelky bylo v řízení prokázáno, že jedinou osobou, kterou žalovaná kdy zmocnila k jednání s třetími osobami ohledně předmětného domu, byla paní S. B. Poukazuje na to, že žalobkyně v řízení netvrdila a neprokazovala, že by jí žalovaná někdy nějakou plnou moc k uvedeným činnostem vystavila. Pokud odvolací soud dovodil, že mezi účastnicemi ohledně žalobního nároku žádný smluvní vztah neexistoval, není podle dovolatelky logický a právně správný jeho závěr, že příslušné plné moci deklarují jen to, co je významné ve vztahu ke třetím osobám, a nikoliv pro vztah mezi účastnicemi.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadeném třetím výroku tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s právním závěrem odvolacího soudu o její aktivní věcné legitimaci ztotožnila. Tvrdí, že dovolání neobsahuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť námitky dovolatelky nesměřují proti právnímu závěru odvolacího soudu, nýbrž pouze proti jeho skutkovým závěrům, že jednatelka žalobkyně skutečně činnosti vykonávala jménem a na účet žalobkyně a že předmětné plné moci žalovaná udělila žalobkyni. Proto navrhuje dovolání pro nepřípustnost odmítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné rovině přicházela v úvahu jen podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud nesdílí názor dovolatelky, že dovolací soud otázku věcné aktivní legitimace při uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení, s jejímž vyřešením spojuje přípustnost dovolání, neřešil. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil, že aktivní věcnou legitimaci při uplatnění tohoto práva má ten, na jehož úkor se povinný bezdůvodně obohatil, včetně vysvětlení příslušných pojmů (srov. právní závěry například v rozsudcích ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 854/99, ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 1100/2004, ze dne 19. října 2005, sp. zn. 33 Odo 1052/2005, ze dne 20. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1283/2005, ze dne 10. června 2009, sp. zn. 28 Cdo 527/2009, ze dne 4. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 1197/2007, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 1701/2007, ze dne 5. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 5170/2008, ze dne 8. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014, a v usneseních ze dne 19. října 2005, sp. zn. 33 Odo 1261/2005, ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 33 Odo 1069/2006, a ze dne 26. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 1196/2007, jež jsou – stejně jako níže uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Legitimaci k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení tak nezakládá smlouva (dovolatelkou uváděná dohoda o plné moci), ale skutkové zjištění o tom, kdo se obohatil a na čí úkor. Názor vyjádřený odvolacím soudem v jeho odůvodnění, že dohody o plné moci jsou pro posouzení aktivní legitimace žalobkyně bez významu, který dovolatelka označuje za nelogický a právně nesprávný, je proto s judikaturou Nejvyššího soudu v souladu.
Otázky, zda, jakým způsobem a v jakém rozsahu se žalovaná obohatila na úkor žalobkyně, jsou otázkami založenými na skutkových zjištěních soudu, které přezkumné činnosti dovolacího soudu nepodléhají, neboť nepředstavují vymezení jedině možného uplatnitelného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci způsobem dle §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Lze uzavřít, že dovolání žalované proti napadenému rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho třetího výroku není podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu