ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.5127.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 5127/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Filipa Cilečka ve věci žalobkyně Home Care Services α Suppl ies, s. r. o. , se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Patočkova 1471/77, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 25610619, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, PSČ 500 03, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o zaplacení částky 349 284,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 109 EC 132/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2014, č. j. 29 Co 296/2014-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. pak vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání především v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, dovolacím soudem dosud neřešené, „zda v případě nároku na vrácení úhrady za poskytnutou zdravotní péči, která byla v rámci kontrolní činnosti zdravotní pojišťovny podle ustanovení §42 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, shledána neoprávněnou, dojde ke stanovení splatnosti pohledávky podle obecných pravidel pro splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu či zda bude třeba aplikovat smluvně sjednanou dobu splatnosti pro plnění ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče“.
Dále dovolatelka bez bližší specifikace tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z argumentace obsažené v důvodech dovolání lze usoudit, že dovolatelka má na mysli judikatorní závěry, podle nichž je právo zdravotní pojišťovny na vrácení neoprávněně vyúčtované úhrady za poskytnutou zdravotní péči nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (dovozováno z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, a ze dne 21 srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách), přičemž jeho splatnost je nutno posoudit podle ustanovení §340 odst. 2 obchodního zákoníku (dovozováno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007).
Takto vymezený důvod přípustnosti dovolání se vztahuje toliko k závěru odvolacího soudu o tom, že pohledávka odpovídající povinnosti zdravotnického zařízení vrátit zdravotní pojišťovně neoprávněně vyúčtovanou úhradu za poskytnutou zdravotní péči nebyla (resp. nemohla být) v době jejího započtení splatná. Napadené rozhodnutí je však založeno nejen na tomto posouzení, nýbrž v prvé řadě na závěru, že taková pohledávka vůbec nevznikla. Tento závěr pak dovolatelka nezpochybnila, natož pak aby to učinila způsobem, který by odpovídal ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 2148/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Tyto závěry se v plné míře uplatní též v souzené věci.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani výtka, že soudy nižších stupňů nevzaly zřetel na námitku započtení, kterou dovolatelka uplatnila v řízení před soudem prvního stupně. V čem v tomto ohledu spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), dovolatelka neuvádí; z namítaného neúplného právního posouzení zjevně přípustnost svého dovolání nedovozuje. I v tomto směru by se ostatně uplatnily shora citované závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2303/2013.
Ačkoliv dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, v tomto směru postrádá její dovolání jakoukoliv argumentaci. Chybí tedy i údaj, v čem dovolatelka v tomto bodě spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, pro niž nelze posoudit přípustnost dovolání (§243bc odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyni, která by měla podle těchto ustanovení na náhradu právo, v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu