ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.76.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 76/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně GE Money Auto, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60 11 27 43, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalovanému L. K. , zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o zaplacení částky 1 387 267 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 EC 118/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2014, č. j. 55 Co 276/2014-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 14. května 2014, č. j. 9 EC 118/2011-160, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zastavil odvolací řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která má po právní stránce zásadní význam a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvodnost dovolání shledává v nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odkazuje-li dovolatel v otázce přípustnosti dovolání na ustanovení §237 o. s. ř. a současně i na to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která má po právní stránce zásadní význam, patrně přehlédl, že dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu se - vzhledem k datu jeho vydání - projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a bod 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a že podle této právní úpravy není přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Předestřel-li proto dovolatel k řešení podle svého názoru dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda lze zastavit odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání, jestliže napadeným rozsudkem byla účastníku řízení uložena povinnost zaplatit částku, která mnohonásobně převyšuje jeho majetkové možnosti, podal-li tento účastník v zákonné lhůtě žádost o nezastavení odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), nejde o otázku, která by mohla otevřít přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť jde o otázku jednoduchou, jejíž řešení vyplývá z právní úpravy, a proto není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů. Smyslem ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích je zohlednit situaci, kdy poplatník soudního poplatku je ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost, nikoliv situaci, kdy poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů a o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku za odvolání proti rozsudku již bylo pravomocně rozhodnuto podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. tak, že se mu osvobození nepřiznává. Dovolatel opakuje stejné skutečnosti, které uvedl právě v žádosti o osvobození od soudního poplatku. Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.
Tvrdí-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné i s ohledem na petiční právo, pak otázkou petičního práva se odvolací soud vůbec nezabýval, pojem petičního práva ani nezmínil.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nevypořádal se s jím předloženými argumenty, a jeho rozhodnutí proto označuje za nepřezkoumatelné, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky vad řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odkazuje-li dovolatel v té souvislosti na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Dovolání žalovaného výslovně směřuje proti usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí i údaj, v čem dovolatel ohledně těchto výroků spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula dne 21. října 2014 (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu