ECLI:CZ:NS:2015:32.ICDO.45.2013.1
KSOS 33 INS 1716/2011
33 ICm 1537/2011
sp. zn. 32 ICdo 45/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61 86 00 69, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému Ing. Marku Třískovi , se sídlem v Šumperku, Okružní 2953/20, jako insolvenčnímu správci dlužníka L. D., zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 ICm 1537/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. D. , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 1716/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 33 ICm 1537/2011, 12 VSOL 14/2012-76 (KSOS 33 INS 1716/2011), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 33 ICm 1537/2011, 12 VSOL 14/2012-76 (KSOS 33 INS 1716/2011), se v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném 20. června 2011 se žalobkyně domáhá určení, že část její pohledávky č. 1 za dlužníkem L. D. ve výši 64 947,30 Kč (dále též jen „pohledávka č. 1“) a část její pohledávky č. 2 za týmž dlužníkem ve výši 13 932,80 Kč (dále též jen „pohledávka č. 2“), které insolvenční správce v tomto rozsahu popřel na přezkumném jednání, byly do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 1716/2011 přihlášeny po právu, a to jako pohledávky nezajištěné a nevykonatelné.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. listopadu 2011, č. j. 33 ICm 1537/2011-30, zamítl žalobu o určení, že část pohledávky č. 2 ve výši 13 932,80 Kč byla do insolvenčního řízení přihlášena po právu (výrok I.), určil, že část pohledávky č. 1 ve výši 64 947,30 Kč je přihlášená po právu jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Při posouzení pravosti pohledávky č. 1 soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně (věřitelka) uzavřela s L. D. (dlužníkem) 5. dubna 2010 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100341867 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), jejíž obsah byl s odkazem na smluvní ujednání modifikován dodatkem z 13. dubna 2010 (dále též jen „dodatek“). Na základě smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně dlužníkovi úvěr ve výši 60 000 Kč, smluvní odměna byla dohodnuta na 67 680 Kč a úvěr měl být splacen ve 24 měsíčních splátkách po 5 320 Kč. Dlužník splátkový kalendář neplnil, uhradil pouze 37 240 Kč, žalobkyně proto přípisem z 24. února 2011 úvěr zesplatnila.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla uzavřena podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“) a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, v rozhodném znění, přičemž obsahovala podstatné náležitosti určené ustanovením §497 obch. zák. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že dlužník podepsal smlouvu ze své svobodné vůle, námitku opaku nikdy neuplatnil. Výnos žalobkyně z poskytnuté částky 60 000 Kč činí za dva roky 67 680 Kč, což se blíží lichevní hranici, avšak s ohledem na závěry vyjádřené v R 52/2005 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, uveřejněné pod číslem 52/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a s ohledem na rizikovost příjemce úvěru nejde o cenu úvěru nedovolenou, neboť představuje necelých 60 % ročně.
K námitce žalovaného, že dlužník považoval smlouvu o úvěru za návrh na uzavření smlouvy, soud prvního stupně odkázal na smluvní ujednání pod bodem 1.6. a 2.5., z nichž vyplývá vůle dlužníka přijmout úvěr i za situace, kdy bude nižší, než ve smlouvě stanovená maximální výše úvěru. Upřesnění parametrů úvěru bylo dlužníkovi oznámeno dodatkem, jímž oproti smlouvě samotné došlo k předvídanému snížení výše úvěru a navazujícímu snížení měsíčních splátek a roční procentní sazby nákladů (dále jen „RPSN“). Účastníci netvrdili, že by dlužník dodatek odmítl a smlouvu o úvěru zrušil, naopak plnění žalobkyně bez výhrad přijal. Dodatečné určení obsahu smlouvy umožňuje ustanovení §269 odst. 3 obch. zák., a byť nemůže být ponecháno na libovůli jedné ze stran, může být odvozeno od skutečností na účastnících smlouvy nezávislých. Takovou skutečností v daném případě bylo hodnocení bonity klienta, dodatek tedy představuje modifikaci výše úvěru v rámci účastníky dohodnutých podmínek. Právo dlužníka za určitých podmínek odmítnout dodatek posoudil jako dohodnutou možnost (právo) od smlouvy odstoupit podle ustanovení §344 a násl. obch. zák. a §4 odst. 2 písm. h) zákona č. 321/2001 Sb. v rozhodném znění. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně má ze smlouvy o úvěru nárok na vrácení dlužných splátek, tj. částky 90 440 Kč, a na zaplacení smluvních pokut ve výši 1 542 Kč. Jestliže insolvenční správce uznal z této pohledávky 27 034,70 Kč, je rovněž zbylá část pohledávky ve výši 64 947,30 Kč po právu.
Ohledně pohledávky č. 2 soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť jde o smlouvu lichevní.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. co do částky 25 377,64 Kč, ve zbývající části jej ve výroku II. změnil a žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 39 569,66 Kč zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a pro posouzení projednávané věci za úplná. Přitakal závěru, že mezi žalobkyní a dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru, přičemž šlo o spotřebitelskou smlouvu podle ustanovení §52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák“). V řízení nebylo tvrzeno ani nevyšlo najevo, že by žalobkyně úmyslně využila nezkušenosti dlužníka, jeho tísně, rozumové slabosti či rozrušení, a proto nepovažoval předmětnou smlouvu (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) za smlouvu lichevní. Odvolací soud označil za správný rovněž závěr soudu prvního stupně, že dodatek ke smlouvě o úvěru je třeba posuzovat jako „sjednané“ dodatečné určení výše úvěru v rámci sjednaného maximálního limitu 128 304 Kč podle ustanovení §269 odst. 3 obch. zák., jež nemá vliv na vznik smlouvy.
K dohodnuté smluvní odměně odvolací soud uvedl, že tato není svou postatou ničím jiným než kapitalizovaným úrokem z úvěru. Ujednání, podle něhož by věřitelka za poskytnutých 60 000 Kč se splatností dva roky obdržela cenu peněz ve výši 67 680 Kč, představuje v přepočtu roční úrok 86,309 % („nikoli cca 60 %, jak uzavřel soud prvního stupně“). Takovou odměnu odvolací soud považoval za neplatnou jen částečně, a to v části, v níž byla sjednána v nepřiměřené, a tedy nemravné výši. Částečná neplatnost ujednání o výši odměny však nemá vliv na platnost smlouvy jako celku, dlužníkovi tedy vzniklo právo na čerpání smluvené částky a povinnost k jejímu vrácení včetně přiměřené odměny.
Odvolací soud vytkl postupu žalovaného vnitřní rozpornost, neboť se dovolává neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku, přestože na přezkumném jednání uznal pohledávku žalobkyně vedle jistiny představující zbytek splátek v celkové výši 22 760 Kč též smluvní pokutu ve výši 1 542 Kč a úrok ve výši 2 732,70 Kč.
S ohledem na výši poskytnutých prostředků, výši měsíčních splátek, celkovou dobu splácení a na osobní a ekonomické poměry dlužníka ke dni uzavření smlouvy, z nichž vyplývá značná rizikovost nezajištěného úvěru, považoval odvolací soud za přiměřenou „cenu peněz“ částku odpovídající sazbě ročního úroku z úvěru ve výši 40 %. Po provedení složitého výpočtu podle vzorce, jehož užití nezdůvodnil, uzavřel, že do dne rozhodnutí o úpadku mělo být zaplaceno na jistině 60 000 Kč a na úrocích 28 110,34 Kč (při 40% úroku), celkem 88 110,34 Kč. Dlužník do úpadku uhradil sedm splátek v celkové výši 37 240 Kč, zbývá tedy 50 870,34 Kč. Rozdíl mezi dlužnou částkou na jistině a úrocích ke dni rozhodnutí o úpadku (50 870,34 Kč) a insolvenčním správcem uznanou částkou na jistině a úrocích (25 492,70 Kč) činí 25 377,64 Kč. Tuto částku by měl dlužník uhradit a žaloba je v tomto rozsahu důvodná. Co do zbývající částky 39 569,66 Kč žalobkyně nemá právo na úhradu.
Výslovně nad rámec důvodů svého rozhodnutí odvolací soud dodal, že v případě posouzení celé smlouvy o úvěru jako neplatné by věřitelce vznikla pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 obč. zák. Majetkovým vyjádřením prospěchu, kterého by se dlužníku podle neplatné smlouvy dostalo, by potom byla peněžitá částka odpovídající částkám obvykle v daném místě a čase vynakládaným na získání úvěru za obdobných podmínek.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podal žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje rozhodnutí za zásadně právně významné, neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a je soudy rozhodována rozdílně. Dovolatel uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatel uvádí, že soud prvního stupně nezaujal žádné stanovisko k jeho tvrzení, že podle údajů České národní banky (dále též jen „ČNB“) dostupných na internetu činila v roce 2010 u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami domácnostem RPSN 15 - 16 %, a neučinil v tomto směru žádná skutková zjištění. Zamítl-li důkazní návrh žalovaného k prokázání uvedené skutečnosti dotazem na Českou národní banku, měl podle názoru dovolatele zmíněnou výši RPSN za prokázanou a měl ji zohlednit při právním posouzení věci. Odvolací soud se s procesní námitkou žalovaného, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou sice správná, ale ne úplná, vypořádal zcela nedostatečně, když ve svém odůvodnění pouze odkázal „na správná skutková zjištění soudu prvního stupně v celém rozsahu“. Odvolací soud tedy řádně nezdůvodnil, proč neakceptuje námitku žalovaného poukazující na disproporci mezi výší RPSN v předmětné smlouvě a obvyklou výší RPSN, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel podřazuje vícero námitek. Předně odvolacímu soudu vytýká, že smlouvu o úvěru neposoudil jako smlouvu lichevní, a tedy neplatnou podle ustanovení §39 obč. zák. Namítá, že judikatura Nejvyššího soudu není v otázce lichevních smluv, především ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům, ustálená, a nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nevyšlo najevo, že by věřitelka úmyslně využila tísně dlužníka, neboť lichevní povaha předmětné smlouvy je dána její formulářovou povahou a zcela nepřiměřenou výší sjednaného úroku.
Dovolatel namítá, že v projednávané věci nelze aplikovat ustanovení §269 odst. 3 obch. zák., poněvadž tímto ustanovením připuštěný způsob dodatečného určení obsahu závazku nesmí záviset jen na vůli jedné strany, zatímco v projednávané věci byl obsah smluvního vztahu žalobcem určen jednostranně. Smlouva o úvěru podepsaná oběma stranami neměla všechny obsahové náležitosti, když její parametry byly sjednány pouze předběžně, a proto nemohla mít právní účinky. Právní účinky nemohl mít ani dodatek, neboť jej podepsala jen žalobkyně.
Podle přesvědčení dovolatele je nesprávný závěr odvolacího soudu, který sjednanou odměnu ve výši 67 680 Kč posoudil jen jako částečně neplatnou s tím, že věřitelce je zachováno právo na přiměřenou odměnu. Přitom z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, jakým způsobem zjistil, že výše úroku představuje 86,39 %. Nejde o triviální početní úkon, a proto musí být výpočet výše úroku proveden znalcem nebo vyplývat z odborného vyjádření ČNB či jiné banky. Zdůrazňuje, že ujednání o výši úroku je svou podstatou ujednáním nedělitelným, které nemůže mít platnou a neplatnou část, a je proto třeba na něj vztáhnout ustanovení §41 obč. zák.
Dovolatel nesouhlasí s výtkou odvolacího soudu, že jeho postup je vnitřně rozporný, nepopřel-li přihlášenou pohledávku v celém rozsahu, a za nesprávný považuje závěr, podle něhož je přiměřený 40% úrok. Odmítá argumentaci odvolacího soudu, že přiměřenost úročení úvěru je třeba posuzovat s ohledem na riziko, které je s poskytnutím úvěru spojeno.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce určení výše úroku, byl-li ve smlouvě o úvěru dohodnut v nepřiměřené výši, neboť tuto otázku odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a dále v otázce aplikace ustanovení §269 odst. 3 obch. zák. v případě, že dodatečné určení výše úvěru v rámci sjednaného maximálního limitu je provedeno na základě posouzení bonity klienta (dlužníka), neboť tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady řízení uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel tyto vady netvrdí. Dovolatel namítá tzv. jinou vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně zamítl jeho důkazní návrh na ověření výše RPSN u spotřebitelských úvěrů dotazem u České národní banky a odvolací soud se omezil na konstatování, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, aniž řádně zdůvodnil, proč neakceptoval námitku žalovaného o nepřijatelné disproporci mezi výší RPSN sjednanou ve smlouvě o úvěru a obvyklou výší RPSN.
Námitkou směřující proti procesnímu postupu soudu, který nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím navrhovaný důkaz, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě rozhodnutí . V nich uzavřel, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. §120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, které jsou veřejnosti dostupné - stejně jako níže uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu - na jeho webových stránkách). Důvody, pro něž soud prvního stupně v projednávané věci nepovažoval za nutné provést některé dovolatelem navržené důkazy, takto formulovaný předpoklad splňují. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, že uvedenou skutečnost zjistil z údajů České národní banky dostupných na internetu. Zdůrazňuje-li dovolatel, že nebylo zdůvodněno neprovedení důkazu dotazem u České národní banky, pak jeho tvrzení je v rozporu se skutečností, neboť soud prvního stupně řádně odůvodnil, že skutečnost považuje za známou z úřední činnosti, a proto důkaz neprovedl. Odvolací soud tento procesní postup považoval za správný a ztotožnil se s ním. Z uvedeného je zřejmé, že nejde o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Namítá-li dovolatel, že soud řádně nezdůvodnil, proč neakceptuje námitku žalovaného poukazující na nepřijatelnou disproporci mezi výší RPSN sjednanou ve smlouvě o úvěru a obvyklou výší RPSN, ve skutečnosti zpochybňuje zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (k tomu srov. v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 913-915). Samo hodnocení důkazů však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009). V judikatuře Ústavního soudu srov. v obdobných souvislostech za mnohé například nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1.
Otázkou zásadního právního významu je dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, že v nepřiměřené výši sjednaný úrok může být snížen na maximální přiměřenou výši.
Podle ustanovení §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Z ustanovení §502 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.
Výše úroků se řídí především ujednáním stran ve smlouvě; v případě absence platného ujednání by byl dlužník povinen platit úroky „v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona“. V současné době takový zákon součástí českého právního řádu není a Česká národní banka svého oprávnění stanovit maximální úrokové sazby pro úvěry poskytované bankami nevyužila. Za dané situace by se výše úroků měla rovnat obvyklým úrokům požadovaným za úvěry bankami v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Je zřejmé, že jde o obtížně zjistitelný a ne zcela přesný údaj. Vzhledem k tomu, že nejvyšší přípustné úroky nebyly zákonem stanoveny, omezení předpokládané v poslední větě ustanovení §502 odst. 1 obch. zák. se neuplatní, a výše úroků z úvěrů určovaná dohodou smluvních stran není nikterak regulována. Při jejím sjednávání by však měly být respektovány principy dobrých mravů, resp. poctivého obchodního styku, tj. úroky by neměly být nepřiměřeně vysoké (např. vícenásobně převyšovat právními předpisy stanovené úroky z prodlení) a jejich sazba by měla být po celou dobu splácení úvěru pokud možno neměnná (srov. Čáp, Z., Kovařík, Z., Pokorná, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2009).
Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí (§269 odst. 1 obch. zák.). Proto nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Ta není stanovena fixně, ale je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované (shodně srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1156). Přitom již v rozsudku ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Úprava obsažená v ustanovení §502 odst. 1 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy a uvedené ustanovení přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána.
Je-li ujednání o úrocích ve smlouvě neplatné, věřitelka má právo na obvyklé úroky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009).
Z obsahu spisu nevyplývá, že by odvolací soud k této otázce provedl dokazování a že by zjišťoval, jaká byla obvyklá výše úroků požadovaných za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, jak určuje ustanovení §502 odst. 1 obch. zák. pro případ, nejsou-li úroky platně sjednány. Snížil-li odvolací soud úrok na výši, kterou považoval za přiměřenou, aniž by z odůvodnění rozsudku vyplývalo, že zjišťoval výši úroku obvyklou v daném místě a čase, postupoval v rozporu se zákonem i judikaturou dovolacího soudu a jeho právní závěr je proto nesprávný.
Dovolatelem předestřená otázka (ne)správnosti aplikace ustanovení §269 odst. 3 obch. zák. v situaci, kdy dodatečné určení výše úvěru v rámci sjednaného maximálního limitu je provedeno na základě posouzení bonity klienta (dlužníka), je otázkou zásadního právního významu, neboť tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena; námitka však není důvodná.
Z ustanovení §497 obch. zák. vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou závazek věřitele poskytnout dlužníkovi na jeho žádost v jeho prospěch peněžní prostředky, určení výše peněžních prostředků, které mají být poskytnuty, a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Přitom podle ustanovení §269 odst. 1 obch. zák. smlouva o úvěru uvedené podstatné náležitosti musí obsahovat, včetně ujednání o výši peněžních prostředků, kterou se věřitel zavázal dlužníkovi na požádání poskytnout, a pokud se o této podstatné náležitosti strany nedohodly, nejde o smlouvu o úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 32 Cdo 891/2007).
Co do výše může být částka úvěru dohodnuta pevnou částkou nebo limitem (srov. Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol., Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, 5. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, s. 450). Obsahuje-li smlouva o úvěru dohodu o maximální výši úvěru, jde o vymezení částky úvěru limitem. Z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá a ani dovolatel netvrdí, že by chyběla některá další z podstatných náležitostí smlouvy.
Podle ustanovení §269 odst. 3 obch. zák. dohoda o určité části smlouvy může být nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany. Má-li být chybějící část smlouvy určena soudem nebo určitou osobou, vyžaduje se, aby dohoda měla písemnou formu, a platí obdobně §291 obch. zák.
Podle ustanovení §273 odst. 1 obch. zák. část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.
Strany se na možnosti dodatečného určení konkrétní výše úvěru, jehož podmínky byly specifikovány v čl. 2.5. smluvních ujednání, ve smlouvě dohodly. Stanoví-li smluvní ujednání v čl. 1.6., že klient výslovně souhlasí s možností snížení výše poskytnutého úvěru po posouzení bonity klienta, jde o dodatečné určení obsahu smlouvy podle ustanovení §269 odst. 3 obch. zák., které může být odvozeno od skutečností na účastnících smlouvy nezávislých. Takovou skutečností v daném případě byla bonita klienta, kterou věřitelka před poskytnutím úvěru zhodnotila.
Odvolacímu soudu tedy nelze vytýkat nesprávné posouzení věci, když přitakal soudu prvního stupně v závěru, že smlouva byla platně uzavřena a dodatek je třeba posuzovat jako sjednané dodatečné určení výše úvěru v rámci sjednaného maximálního limitu, které nemá vliv na vznik smlouvy.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož smlouvu o úvěru nelze považovat za tzv. lichevní smlouvu a nejde tedy o smlouvu neplatnou podle §39 obč. zák., neboť v řízení nevyšlo najevo, že by věřitelka zneužila tísně dlužníka. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně či rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout či slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a jsou pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné podle ustanovení §39 obč. zák. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Námitky dovolatele zpochybňující zjištění soudů nižších stupňů lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici (srov. ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož odvolací soud postupoval při určení výše úroku, který byl ve smlouvě o úvěru sjednán v nepřiměřené výši, nesprávně, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech řízení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ostatními námitkami dovolatele vztahujícími se k výpočtu výše úroku odvolacím soudem, k závěru o přiměřeném úroku a k případnému nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, se dovolací soud z důvodu hospodárnosti již nezabýval, neboť posouzení těchto námitek by nemělo vliv na výsledek dovolacího řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu