ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1039.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1039/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce S. H., zastoupeného Slavomírem Teclem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Staré Město, Pernštýnské náměstí 80, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 259/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2014, č. j. 21 Co 245/2014-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2014, č. j. 21 Co 245/2014-87, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. března 2014, č. j. 5 C 259/2013-46, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. září 2014, č. j. 21 Co 245/2014-87, potvrdil rozsudek ze dne 6. března 2014, č. j. 5 C 259/2013-46, jímž Okresní soud v Ústí nad Orlicí zrušil rozhodčí nález vydaný JUDr. Evou Vaňkovou, rozhodcem se sídlem ve Vysokém Mýtě, Rokycanova 114, dne 8. 11. 2013 pod č. j. Va 24-74/2013-14, a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud sice nepřisvědčil soudu prvního stupně, že rozhodčí smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 17. 10. 2012 v souvislosti se smlouvou o (spotřebitelském) úvěru, je neplatná z důvodu netransparentnosti určení osoby rozhodce, avšak shodně s ním uzavřel, že na neplatnost rozhodčí smlouvy lze usuzovat pro její rozpor se zákonem (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./ – dále jen „obč. zák.), neboť rozhodčí řízení negarantovalo dodržení zásady ústnosti jednání. V této souvislosti připomněl nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 2164/2010, v němž bylo dovozeno, že v případě spotřebitelské smlouvy musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by přicházelo v úvahu, jestliže by k uzavření rozhodčí doložky nedošlo. S odkazem na ustanovení §§115 a 115a o. s. ř. konstatoval, že k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, avšak pravomoc soudu je limitována projevem vůle účastníků vzdát se práva účasti na projednání věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že závěr, na němž je založeno napadené rozhodnutí, nekoresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně např. s rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, ani s rozhodnutími sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 a 21 Cdo 1637/2014, v němž se Nejvyšší soud vymezil k nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 2164/10). Zdůraznila, že v posuzovaném případě si s žalobcem dohodli procesní pravidla tak, že případné rozhodčí řízení bude neveřejné a ústní, přičemž platí, že k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže dle rozhodce lze o věci rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, nicméně rozhodčí řízení bude ústní vždy, pokud o to jeden z účastníků požádá a rozhodce zároveň shledá důvody pro nařízení jednání (srov. bod III. 3.4 rozhodčí smlouvy). Žalobce o ústní projednání nepožádal (tedy nevyužil své procesní právo) a postoj rozhodce pro případ žádosti o ústní projednání nelze předjímat. Žalovaná akcentuje, že ani samotné občanské soudní řízení vždy nepřipouští odvolání a přitom nelze mít za to, že není garantováno spravedlivé řízení. Žalovaná se dovolává jak závěrů, které dovodil Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 9 Cmo 446/2012, k otázce dvojinstančnosti rozhodčího řízení nebo ústního projednání věci, tak příslušné judikatury ESLP a SDEU, kterou specifikuje. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Je přesvědčen, že dovolatelka přehlíží zásadní rozdíl mezi tím, že podle občanského soudního řádu je jednání především ústní a v rozhodčím řízení bylo ústní jednání pouze okrajovou záležitostí. Na rozdíl od odvolacího soudu má za to, že rozhodčí smlouva byla neplatná i z jiných důvodů.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným (žalovanou) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodčí smlouva, jíž strany spotřebitelské smlouvy vyloučily přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a sjednaly, že řízení před rozhodcem nebude ústní, není bez dalšího neplatná. Není-li totiž absence ústního jednání nijak zneužito, nelze říci, že by vyloučení ústnosti samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Tím navázal na závěry, které dovodil v rozhodnutí ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011 (obecně nelze a priori prohlásit všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách za zneužívající klausule ve smyslu §56 odst. 1 obč. zák., jestliže se v rámci smlouvy o spotřebitelském úvěru strany dohodly, že jejich případný spor rozhodne rozhodce bez ústního jednání, na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které strany předloží, neboť takové ujednání nevyvolává bez dalšího nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity); uvedené závěry podpořil interpretací řady rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Odvolací soud se v posuzované věci odchýlil od shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, jestliže své rozhodnutí založil na závěru, že na neplatnost rozhodčí smlouvy lze usuzovat proto, že rozhodčí řízení negarantovalo dodržení zásady ústnosti jednání. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl tak uplatněn důvodně; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu