ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1270.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1270/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Janem Krouským, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo nám. 257/7, proti žalované M. Š., s místem podnikání v Dobříši, Žižkova 1547, identifikační číslo osoby 67740049, zastoupené Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, o zaplacení 36.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 122/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č. j. 30 Co 234/2014-260, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č. j. 30 Co 234/2014-260, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 36.750,- Kč s příslušenstvím s tím, že pro žalovanou pracoval na základě ústní smlouvy jako realitní poradce a žalovaná mu nezaplatila slíbenou provizi za zařízenou obchodní záležitost.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 24 C 122/2010-219, žalobu o zaplacení 36.750,- Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 41.910,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Pavla Baťka, advokáta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2014, č. j. 30 Co 234/2014-260, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že ani jejich náhradu žalované nepřiznal (výrok III.).
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. Formuluje otázku procesního práva, která podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, a to zda „ okolnost, že coby provozovatel realitní kanceláře neupravila vztah s žalobcem tak, aby byla zřejmá jeho pravidla, je okolností zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení dle ust. §150 o. s. ř.“. Současně je přesvědčena, že odvolací soud se při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž byly definovány okolnosti hodné zvláštního zřetele pro použití uvedeného ustanovení, a od rozhodnutí ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, v němž popsal, za jakých okolností lze výjimečně prolomit základní zásadu úspěchu ve věci, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že závěr o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, nezaložil na posouzení všech okolností konkrétní věci, zejména nezkoumal poměry účastníků, ani nezjišťoval, jaký může mít dopad přiznání či nepřiznání náhrady u toho kterého z účastníků; omezil se pouze na úvahu, že se významným způsobem podílela na vzniku sporu. Má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil okolnosti v době před procesem a nevzal v úvahu postoj žalobce v průběhu řízení, tedy skutečnost, že žalobce požadoval úhradu svých nákladů, resp. nevzdal se jí. Protože byli s žalobcem v rovném soukromoprávním postavení, měla by jít na vrub obou stran skutečnost, že si vztahy neupravili písemnou smlouvou. Dále namítá, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou překvapivého rozhodnutí, že odůvodnění rozhodnutí je kusé a nepřesvědčivé. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, popř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetel nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Citované ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
K výkladu a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých aktuálních rozhodnutí (srov. např. jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005). Vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná podle §150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další.
V rozhodnutích ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, Nejvyšší soud zdůraznil, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené.
Lze přisvědčit námitce, že odvolací soud při úvaze, zda je namístě výjimečně náhradu nákladů řízení úspěšné žalobkyni nepřiznat, k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům obou účastníků řízení nepřihlížel, přestože jde o okolnosti významné. I když okolnost, že žalovaná se podstatnou měrou podílela na vzniku sporu, neboť svůj vztah s žalobcem neupravila tak, aby byla zřejmá jeho pravidla, má nepochybně značný význam z hlediska aplikace §150 o. s. ř., nemůže sama o sobě bez porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků obstát.
Odvolací soud sice v napadeném rozhodnutí vyložil, proč při rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů aplikoval §150 o. s. ř. (proč nevycházel ze základní zásady úspěchu ve věci, která rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládá), odchýlil se však od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nevymezil totiž hypotézu ustanovení §150 o. s. ř. správně, jestliže se nezabýval majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastníků řízení (tedy okolnostmi podstatnými a významnými) a nemohl bez toho náležitě posoudit, zda lze po úspěšné žalobkyni spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesla ze svého.
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud – aniž se zabýval námitkou překvapivostí a nepřesvědčivostí napadeného rozhodnutí – toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu