ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1538.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1538/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. Z. , zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 84/10, proti žalovaným 1/ J. Z. , a 2/ R. H., zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem Nová Paka, K. J. Erbena 1266, o zaplacení 1.818.998,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 219/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012, č. j. 17 Co 484/2011-314, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012, č. j. 17 Co 484/2011-314, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 3. 2011, č. j. 3 C 219/2007-256, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně a její manžel E. Z. se žalobou po žalovaných - mimo jiného - domáhali zaplacení 1.818.998,- Kč (s příslušenstvím) s tvrzením, že na základě ústní dohody uzavřené se žalovanými jim tuto částku postupně poskytli na pořízení rodinného domu v J. (posléze na rekonstrukci domu v M.) a že žalovaní se za to zavázali vybudovat pro ně v tomto domě bytovou jednotku o velikosti 2+1 a pomoci jim v nemoci a stáří. Žalovaní svůj závazek z dohody v důsledku rozvodu jejich manželství nesplnili. Žalobce v průběhu řízení dne 29. 5. 2010 zemřel; pohledávku za žalovanými po zůstaviteli nabyla v dědickém řízení žalobkyně (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 11. 2010, č. j. 26 D 894/2010-51, které nabylo téhož dne právní moci) a pouze s ní bylo pokračováno v řízení na straně žalující (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 12. 2010, č. j. 3 C 219/2007-233).
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č. j. 3 C 219/2007-256, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 54.325,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení 1.818.998,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a o zaplacení úroků z prodlení z částky 10.783,- Kč ve specifikované výši od 5. 4. 2005 do 24. 1. 2008 zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, č. j. 17 Co 484/2011-314, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích II., III. a IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně byla zatížena důkazním břemenem ohledně tvrzení, že jí vůči žalovaným vzniklo právo na plnění, a že, ač byla opakovaně poučena o své povinnosti tvrzení a důkazní, své důkazní břemeno o existenci dohody jí tvrzeného obsahu neunesla. Neprokázala, že spolu se svým manželem poskytovali peněžní prostředky žalovaným na výstavbu rodinného domu na základě dohody, která obsahovala ujednání o podmíněnosti jejich finanční výpomoci závazkem žalovaných zajistit jim ve vybudované, resp. zrekonstruované, nemovitosti bydlení a pomoc v nemoci a stáří, že platby byly uskutečněny na základě tvrzené dohody, a nebyl prokázán ani přesný obsah povinností, jež na sebe měli žalovaní dohodou převzít. Soudy nezohlednily uznání žalobou uplatněného nároku žalovaným, neboť nedošlo k výslovnému procesnímu uznání nároku, jež by umožnilo postup podle §153a odst. 1 o. s. ř., a zároveň uzavřely, že „hmotněprávní uznání, ke kterému ze strany žalovaného došlo, neváže žalovanou“. Oba soudy shodně dovodily, že dohodou účastníků nevznikla žádná právně podložená a vynutitelná povinnost - nebyla dohodnuta žádná konkrétní částka, kterou žalobci měli poskytnout žalovaným a žalovaní se nezavázali k žádné konkrétní povinnosti. Příslib žalovaných pomoci žalobkyni a jejímu manželu ve stáří byl pouhým stvrzením toho, že se budou chovat k rodičům tak, jak se obvykle od dětí očekává. Mohlo se jednat nanejvýše o právně nevynutitelný příslib žalovaných či očekávání žalobkyně. V souvislosti se zjištěním, že manželství žalovaných bylo pravomocně dnem 8. 9. 2005 rozvedeno a že žalovaní dne 29. 1. 2007 uzavřeli (posléze nerealizovanou) dohodu o vypořádání společného jmění manželů, podle které měl žalovaný nabýt do výlučného vlastnictví nemovitosti v M. a vyplatit žalované 700.000,- Kč, oba soudy konstatovaly, že nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že příslib poskytnutí pomoci byl vázán na trvání manželství žalovaných a že žalovaní příslib odvolali a odmítli poskytnout žalobkyni bydlení v nemovitosti a pomoc ve stáří. Na straně žalovaných tudíž nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně a jejího manžela (§451 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ - viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). I kdyby tomu tak bylo, nebylo by možné plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení přiznat, neboť se jednalo o finanční prostředky poskytnuté v devadesátých letech, a žalovaná úspěšně vznesla námitku promlčení. Další důkazy navrhované žalobkyní, a to výslechy svědků T. Z. a S. Č., k existenci dohody jí tvrzeného obsahu a k otázce financování staveb soud prvního stupně neprovedl pro jejich nadbytečnost a odvolací soud tento postup neshledal nesprávným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Za zásadně právně významnou pokládá (kromě jiných) otázku zda listina ze dne 3. 5. 2005 je uznávacím prohlášením žalovaného ve smyslu §558 obč. zák. Po podrobném popisu geneze posuzovaného případu žalobkyně především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neunesla důkazní břemeno ohledně uzavření dohody s jí tvrzeným obsahem. Připomíná, že z dokazování před soudem prvního stupně jednoznačně vyplynulo, že s manželem vynakládali finanční prostředky zcela účelově - na zakoupení pozemku, výstavbu rodinného domu v Jilemnici, posléze rekonstrukci domu v M. žalovanými a že žalovaní se za to zavázali zajistit jim bydlení ve svém domě (to prokazuje i projekt stavby v J. i započatá rekonstrukce v M.); s vědomím tohoto závazku žalovaní od nich peníze přijímali. Zdůrazňuje, že prodejem domu v J., nedokončenou rekonstrukcí domu v M. spojenou s odchodem žalované ze společné domácnosti a následným rozpadem manželství žalovaných, trestním stíháním žalovaného a uzavřením nového manželství žalovanou byl vytvořen stav, kdy není reálné očekávat, že žalovaní závazek z dohody splní. Poukazuje na to, že z uznávacího prohlášení žalovaného ze dne 3. 5. 2005 jednoznačně vyplývá, že dohoda jí tvrzeného obsahu mezi účastníky existovala. Totéž prokazují i další důkazy (místopřísežné prohlášení T. Z., jeho svědecký výslech, jakož i výslech svědka S. Č.), které soud prvního stupně nesprávně pro nadbytečnost neprovedl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, má za to, že písemné prohlášení, jež splňuje podmínky uznání dluhu podle §558 obč. zák., v němž žalovaný uznal existenci závazku obou žalovaných vůči žalobcům, založilo „nevyvratitelnou domněnku“ o trvání závazku v době jeho uznání; tím došlo k přesunu důkazního břemene na žalované, na nichž bylo, aby prokázali neexistenci takového závazku. Pouhé popření existence závazku žalovanou nemůže znamenat unesení důkazního břemene o neexistenci závazku. Zdůrazňuje, že žalovaná nepředložila žádný relevantní důkaz svědčící o tom, že jí závazek vůči žalobcům nevznikl. I kdyby byl správný názor, že uznání dluhu nezavazuje žalovanou, pak odvolací soud měl žalobě vyhovět ve vztahu k žalovanému, resp. mu uložit povinnost k úhradě jedné poloviny žalované částky. V souvislosti s úvahou odvolacího soudu, že během řízení nedošlo k platnému procesnímu uznání nároku žalovaným, připomíná, že žalovaný při jednání dne 10. 11. 2008 projevil souhlas se žalobou a učinil tak i v rámci své účastnické výpovědi dne 22. 9. 2009. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2013 Sb. a článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnila žalobkyně správnost právního závěru odvolacího soudu, že neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o existenci dohody účastníků, podle níž se žalovaní zavázali žalobkyni a jejímu manželu zajistit bydlení ve svém domě a pomoci jim v nemoci a ve stáří za to, že jim žalobci poskytli finanční prostředky ve výši 1.818.998,- Kč na stavbu, resp. rekonstrukci domu.
Protože otázku důkazního břemene posoudil odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí mající ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je pro řešení této otázky přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §120 odst. 1, 3 věty druhé o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost - významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci - nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) prokázána nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze v první řadě učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Neprovede je pouze v případě, jestliže jejich prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná. Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1995, pod č. 57, a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v tomtéž časopise, ročník 2002, pod č. 86).
Podle §558 věty první obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se zato, že dluh v době uznání trval.
Institut uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu (závazku) v době jeho uznání. V řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, pak spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence nebo zániku závazku na dlužníku. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, který - aby byl ve sporu úspěšný - musí prokázat, že závazek (dluh) nevznikl, případně zcela nebo zčásti zanikl. V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Zákon tím vyslovuje obecnou zásadu, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, a že tedy pouhá - třeba i závažná - pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, musí mít soud podle §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou. V řízení tak mohou nastat jen dvě možnosti; buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě opačná, než jak ji prezentuje domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními. Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže tak být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010). V rozsudku ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) je k platnosti uznání dluhu třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom. Není také nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle §35 odst. 2 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Uzná-li dluh jen některý ze společně zavázaných dlužníků, vztahují se účinky tohoto uznání pouze na něj bez ohledu na to, zda jde o závazek dělený mezi dlužníky, nebo o závazek společný a nerozdílný (solidární). Solidárně zavázaný dlužník může (s účinky jen pro sebe samotného) uznat celý dluh co do důvodu a výše (srov. Švestka J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol.: Občanský zákoník II. §460 - 880, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1638 - dále jen „Komentář občanského zákoníku“). Splněním předpokladů uvedených v §558 obč. zák. dochází nejen k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu v době jeho uznání, ale jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu §110 odst. 2 věty druhé obč. zák. (platné uznání práva zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení; namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena).
Otázku, za jakých podmínek mohla žalobkyně za řízení unést ohledně svých tvrzení důkazní břemeno, je třeba posoudit ve vztahu ke každému z žalovaných samostatně.
Žalovaný se žalobou souhlasil a poté, co bylo společné jmění žalovaných pravomocným soudním rozhodnutím zúženo až na obvyklé vybavení domácnosti, v písemném prohlášení ze dne 3. 5. 2005 uvedl, že jeho rodiče investovali do žalovanými nabytých nemovitostí v J. a M. postupně 1.852.540,- Kč na základě ústně uzavřené dohody a příslibu žalovaných, že po dokončení výstavby rodinného domu jim umožní v něm dožít a poskytnou jim péči ve stáří a nemoci. Vzhledem k očekávanému rozvodu manželství žalovaní nebudou schopni závazek splnit. Žalovaný prohlásil, že za sebe uznává dluh 1.852.540,- Kč co do důvodu i výše s vědomím své odpovědnosti a povinnosti pohledávku rodičů uspokojit. Žalovaná uváděla, že žalobci jim finanční prostředky poskytovali v letech 1993 až 1997, aniž jejich výpomoc, kterou považovala za dar, byla podmiňována protiplněním. Samotný příslib považuje za právně nevynutitelný. Vznesla námitku promlčení uplatněného nároku s tím, že uznávací prohlášení žalovaného se vymyká obvyklému hospodaření a navíc je žalovaný učinil po jejich rozchodu; nijak ji proto nezavazuje.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě uznání dluhu žalovaným nemůže zavazovat žalovanou. V daném případě, kdy bylo žalováno na vrácení peněžitého plnění poskytnutého žalobci (nejen v letech 1993 až 1997 v souvislosti s výstavbou domu v J., ale i po jeho prodeji v roce 2002 v souvislosti s rekonstrukcí domu v M.) na základě tvrzené dohody uzavřené s oběma žalovanými, kteří svůj závazek z dohody nesplnili, lze žalovanou pohledávku právně kvalifikovat tak, že má svůj původ (dle žalobních tvrzení) ve skutkové podstatě bezdůvodného obohacení definovaného v §451 obč. zák. jako majetkový prospěch získaný plněním, jehož právní důvod odpadl (§451 obč. zák.). Ve smyslu §511 odst. 1 obč. zák. jsou dlužníci k úhradě dluhu zavázáni společně a nerozdílně, jestliže je to právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění (tzn. jde-li o nedělitelné plnění, jež může být poskytnuto kterýmkoliv ze spoludlužníků - srov. např. Komentář občanského zákoníku, s. 1529 a násl.). Jelikož plnění, k němuž se měli žalovaní v tvrzené dohodě zavázat (vybudovat bytovou jednotku pro žalobce a poskytnout jim pomoc v nemoci a stáří) je nedělitelné a bylo splnitelné kterýmkoli z nich, pak z povahy tohoto plnění vyplývá, že žalovaní mají postavení solidárních dlužníků (§511 odst. 1 věta první obč. zák.). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) postavení žalovaných coby společně zavázaných dlužníků zcela pominul a při právním posouzení uznání dluhu žalovaným nezohlednil, že solidárně zavázaný žalovaný mohl s účinky jen pro sebe uznat celý dluh. V důsledku toho pak odvolací soud (i soud prvního stupně) pochybil, jestliže se nezabýval tím, zda uznání dluhu ze dne 3. 5. 2005 vyvolalo ve vztahu k žalovanému zákonem předvídané účinky ve smyslu §558 obč. zák., tj. zda došlo k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu ke dni jeho uznání (s dopady v procesní rovině v podobě přesunu důkazního břemene z věřitele na dlužníka ve smyslu §133 o. s. ř.) a k přetržení promlčecí doby ve smyslu §110 odst. 2 věty druhé obč. zák.; bez bližšího odůvodnění se omezil na pouhé konstatování, že „hmotněprávní uznání neváže druhou žalovanou“. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tudíž nesprávné; bez posouzení této otázky a vyvození patřičných právních závěrů z dané listiny tak nemůže být správný právní závěr, že žalobkyně neunesla ve vztahu k žalovanému důkazní břemeno.
Naproti tomu nelze přisvědčit výtce žalobkyně, že nebylo postupováno podle §153a odst. 1 o. s. ř. a nebylo rozhodnuto (ve vztahu k žalovanému) rozsudkem pro uznání. Možnost využití tohoto institutu totiž předpokládá, že žalovaný uzná žalobou uplatněný nárok procesním úkonem, který splňuje zákonné náležitosti; jde-li o procesní úkon zachycený v protokolu, musí obsahovat projev vůle, jímž žalovaný uznává nárok, a žalovaný jej musí podepsat (srov. §40 odst. 2 písm. f/, odst. 7 o. s. ř.). Protože protokol o jednání soudu dne 10. 11. 2008 neobsahuje vlastnoruční podpis žalovaného, a další protokol o jednání soudu dne 22. 9. 2009, při němž žalovaný sice uvedl, že uznává žalobou uplatněné nároky, avšak k tomuto procesnímu úkonu nepřipojil svůj podpis, nelze než dovodit, že nebyla splněna náležitost uznání nároku coby procesního úkonu účastníka vyžadovaná zákonem. Soudy tak nepochybily, jestliže ve vztahu k žalovanému nevyhověly žalobě rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 1 o. s. ř.
Ačkoliv právní úkon žalovaného (uznání dluhu) nemůže mít právní účinky pro žalovanou, přesto napadené rozhodnutí ve vztahu k ní zatím neobstojí. Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je "nadbytečný", je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene. Jestliže tedy soudy žalobkyní označené důkazy, jimiž mínila prokázat existenci dohody o podmíněnosti poskytnutí finančních prostředků závazkem žalovaných, neprovedly pro jejich nadbytečnost, ačkoliv nešlo o takové důkazy, jež by bez jakýchkoli pochybností nebyly způsobilé prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, nemohly zároveň uzavřít, že žalobkyně v projednávané věci neunesla důkazní břemeno.
Z řečeného vyplývá, že žalobkyni se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu se vztahuje i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu