ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1777.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1777/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. M. M. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Zámiškou, Dr., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti žalovaným 1) K. D., 2) Ing. K. D. , CSc ., 3) RNDr. M. D. , 4) Mgr. M. H. , a 5) Ing. M. M. , zastoupeným MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, o 835.661,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 102/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2012, č. j. 23 Co 119/2012-155, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 56.797,40 Kč k rukám MUDr. Mgr. Daniela Mališe, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 16 C 102/2009-108, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 835.661,35 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení z částky 750.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobce s manželkou I. M. (jako prodávající) uzavřeli s žalovanými (jako kupujícími) dne 9. 9. 2003 smlouvu o převodu nemovitostí se zřízením zástavního práva týkající se budovy na pozemku parc. č. 3473 včetně uvedeného pozemku nacházejících se v k. ú. L., obci P., zapsaných na LV 1673, za 16.000.000,- Kč. Část kupní ceny (750.000,- Kč) měla být uhrazena při podpisu smlouvy, část měla být složena do notářské úschovy (8.500.000,- Kč), na další část kupní ceny (1.167.587,- Kč) započetl žalovaný K. D. svou pohledávku za prodávajícími. Doplatek kupní ceny (5.582.413,- Kč) měl být zaplacen formou pravidelných (bezhotovostních) čtvrtletních splátek ve výši 750.000,- Kč na blíže specifikovaný bankovní účet prodávajících; poslední splátka představovala 332.413,- Kč a byla splatná 31. 3. 2006. Účastníci smlouvy si sjednali pro případ prodlení s úhradou splátek delší než dva měsíce jednorázovou smluvní pokutu ve výši 750.000,- Kč. Současně bylo dohodnuto, že daň z převodu nemovitostí uhradí prodávající; nesplní-li tento závazek a žalovaní na základě výzvy finančního úřadu daň zaplatí, budou oprávněni si takto zaplacenou částku započítat proti splátce kupní ceny za následující čtvrtletí. Bude-li v té době již celá kupní cena zaplacena, dani odpovídající částku prodávající kupujícím vrátí do 15 dnů od oznámení o výši uhrazené daně. Dne 29. 3. 2006 s odkazem na „dopis ze dne 29. 3. 2006 a §513 OZ ve spojení s ustanovením §145 odst. 4 OZ“ uzavřela jen prodávající I. M. s žalovanými smlouvu o advokátní úschově poslední splátky kupní ceny ve výši 332.413,- Kč. Tato částka měla být uvolněna ve prospěch bankovního účtu Finančního úřadu pro Prahu 8, a to ve lhůtě stanovené po předložení platebního výměru o vyměření daně z převodu nemovitostí a potvrzení o bezdlužnosti I. M. Případný přeplatek měl být uvolněn ve prospěch I. M. Účastníci smlouvy o advokátní úschově se současně dohodli o uvolnění složené částky ve prospěch žalovaných v případě, že ve lhůtě do 31. 12. 2007 nebude složená částka uhrazena ve prospěch zmíněného finančního úřadu. Cituje §40a větu prvou, §145 odst. 2, §100 odst 1, §101 až §110, §544 odst. 1 a §517 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“, přijal závěr, že smlouvou o advokátní úschově nedošlo ke změně smlouvy ze dne 9. 9. 2003, nýbrž jen ke změně dispozice s poslední splátkou kupní ceny ve výši 332.413,- Kč, jakožto pohledávkou náležející do společného jmění manželů (SJM žalobce a jeho manželky). Podle soudu prvního stupně takové nakládání s pohledávkou žalobců vybočuje z rámce obvyklé správy majetku náležejícího do SJM. Jestliže se žalobce dovolal relativní neplatnosti, je smlouva o advokátní úschově neplatná od počátku. Zdůraznil, že účinky dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo všem účastníkům (relativní) neplatností postiženého právního úkonu. Žalobce takový úkon vykonal mimo soudní řízení dopisem ze dne 17. 3. 2009, jenž byl doručen I. M. dne 18. 3. 2009, prvnímu, druhému a pátému žalovaným 19. 3. 2009, třetí žalované dne 24. 3. 2009 a správci úschovy dne 18. 3. 2009, všem do vlastních rukou. V případě čtvrté žalované byl dopis obsahující dovolání se relativní neplatnosti doručen na její adresu uvedenou v kupní smlouvě nejpozději 20. 3. 2009, kdy se dostal prostřednictvím doručujícího orgánu do sféry její dispozice, tj. kdy měla - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2012, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009 - objektivní možnost se s jeho obsahem seznámit. Na základě těchto zjištění o okamžiku doručení dopisu účastníkům smlouvy o advokátní úschově dospěl soud prvního stupně k závěru, že právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu není promlčeno. Jestliže žalovaní uhradili poslední splátku kupní ceny až 18. 11. 2008, je žaloba důvodná.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2012, č. j. 23 Co 119/2012-155, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav věci, ale nesprávně jej právně posoudil. Po zopakování dokazování zdůraznil, že ze zásilek (poštovních dodejek) adresovaných čtvrté žalované Mgr. M. H. (Š.) vyplývá, že první, podaná advokátní kanceláří zastupující žalobce na poštu dne 17. 3. 2009, se vrátila jako nedoručená s poznámkou, že „adresát je na uvedené adrese neznámý“, druhá, podaná dne 19. 3. 2009 se vrátila s tím, že „na adrese jmenovaná nebydlí“. Z obsahu spisu se pak podává, že žaloba byla podána u soudu dne 27. 3. 2009 a čtvrté žalované byla doručena až 4. 10. 2010. Odvolací soud se negativně vymezil k závěru soudu prvního stupně, podle něhož se dovolání relativní neplatnosti žalobce dostalo do sféry dispozice této žalované, která tak měla možnost seznámit se s obsahem podání podle §45 odst. 1 obč. zák., v situaci, kdy na adrese, na kterou jí bylo doručováno nebydlela. Neobstojí proto závěr, že relativní neplatnosti se žalobce dovolal řádně a včas vůči všem účastníkům dotčeného právního úkonu (smlouvy o advokátní úschově). Žaloba sice byla podána ve tříleté promlčecí době, ale relativní neplatnosti se žalobce vůči čtvrté žalované nedovolal včas. V té souvislosti neshledal důvodnou námitku žalobce, že ji korespondenci zasílal na adresu uvedenou v kupní smlouvě. I. M. uzavřením smlouvy o advokátní úschově nevybočila z obvyklé správy společného jmění manželů, neboť nelze pominout, že podle smlouvy ze dne 9. 9. 2003 se manželé M. zavázali zaplatit daň z převodu nemovitosti, která do okamžiku splatnosti poslední splátky kupní ceny jimi nebyla zaplacena. V důsledku toho I. M. uzavřela se žalovanými smlouvu o advokátní úschově, která měla sloužit k zajištění závazku zaplatit příslušnou daň. Jednání této prodávající a uzavření smlouvy o úschově vedlo k legálnímu odložení poslední splátky kupní ceny. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní se nedostali do prodlení s úhradou této splátky v důsledku složení peněz do advokátní úschovy, a žalobci tak nenáleží právo na zaplacení smluvní pokuty ani úroků z prodlení; došlo-li k opožděné výplatě poslední splátky, pak toto zpoždění žalovaní, vázáni smlouvou o úschově, nezavinili.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce spojuje se zněním §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odvolacímu soudu obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) vytýká nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], dospěl-li k závěru, že se jeho právo dovolat se relativní neplatnosti smlouvy o advokátní úschově promlčelo. Prosazuje názor, že doručoval-li dopis obsahující tento právní úkon čtvrté žalované na adresu, kterou uvedla v kupní smlouvě ze dne 9. 9. 2003, je třeba ho považovat za doručený, jelikož udělal vše proto, aby se dostal do sféry dispozice adresátky, a ta měla objektivní možnost se s jeho obsahem seznámit. Má za to, že jej tato žalovaná uvedla v omyl ohledně doručovací adresy a teď se jeho omylu dovolává. Jestliže si byla vědoma „jakou adresu uvedla do smlouvy o převodu nemovitostí, pak se mohla objektivně seznámit s obsahem jakékoliv zásilky na tuto adresu doručené, totiž pokud by nezapříčinila svým opomenutím, že doručované zásilky byly vráceny odesilateli“. Při změně bydliště mohla žalovaná zajistit přesměrování doručování poštovních zásilek na novou adresu popř. oznámit žalobci změnu své adresy. Smlouva o advokátní úschově změnila obsah kupní smlouvy, neboť posunula splatnost kupní ceny, okamžik vzniku práva na smluvní pokutu a umožnila, aby poslední splátka kupní ceny „propadla“. Byla-li by smlouva o advokátní úschově platná, nemohl by žalobce vymáhat pohledávku z kupní smlouvy. Z tohoto důvodu se dovolává její neplatnosti pro porušení §145 odst. 2 obč. zák. Dovolatel nesouhlasí taktéž se závěrem, že žalovaní nezavinili prodlení s úhradou poslední splátky kupní ceny se zřetelem ke smlouvě o advokátní úschově. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) představuje námitka žalobce, že čtvrtá žalovaná v době doručování zásilky na uvedené adrese bydlela a že se s jejím obsahem seznámila nejpozději v souvislosti s podpisem plné moci svého právního zástupce. Totéž platí o námitce, že odvolací soud přihlédl k dopisu ze dne 29. 3. 2009, jímž I. M. vyzvala žalované, aby poslední splátku uhradili k jejím rukám, jímž ovšem nebyl proveden důkaz.
Žalovaní navrhli dovolání zamítnout.
Dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), není důvodné.
Žalobce nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce obsahově vymezil.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1, pod č. C 8).
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Pro vyřešení otázky oprávněnosti nároku žalobce bylo stěžejní zjištění, zda čtvrté žalované - se zřetelem ke vznesené námitce promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu - byl včas doručen dopis obsahující jednostranný právní úkon žalobce. V souvislosti s tím byl určující závěr, zda žalovaná v době doručování zásilky obsahující dovolání se relativní neplatnosti žalobcem bydlela na adrese v P.
Skutkový závěr, že v okamžiku doručování uvedené zásilky se na této adrese nezdržovala, přijal odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – z dodejky dopisu podaného na poštu k přepravě dne 17. 3. 2009 a dodejky dopisu podaného na poštu k přepravě dne 19. 3. 2009, na nichž je zaznamenáno, že (v případě první zásilky) „adresát je neznámý“ a (v případě druhé zásilky) Mgr. M. Š. „zde nebydlí“.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků (viz vyjádření žalovaných k žalobě ze dne 7. 10. 2010, odvolání ze dne 19. 12. 2011), že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku.
Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem odpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobce zpochybňuje správnost rozhodujícího právního závěru, že se jeho právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu (zde smlouvy o advokátní úschově) promlčelo.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §140, §145 odst. 2, §479, §589, §701 odst. 1, §775 a §852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
Podle §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Právní úkon, u něhož je dán důvod relativní neplatnosti podle §40a obč. zák., se považuje za platný, dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti určen, neplatnosti nedovolá. Relativní neplatnosti se přitom může dovolat každý, jehož se vada právního úkonu objektivně dotýká. Jestliže se oprávněná osoba dovolá relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc); nedovolá-li se dotčený subjekt relativní neplatnosti, zůstane právní úkon – i když s vadou – platný se všemi právními následky, které z právního úkonu vyplývají. Účinky relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich (srov. např. Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 97, ročník 2007). Mezi případy zakládající relativní neplatnost, patří právní úkony manžela, překračující meze obvyklé správy majetku náležejícího do společného jmění manželů (§145 odst. 2 obč. zák.); pro takové úkony má nedostatek souhlasu obou manželů za následek neplatnost právního úkonu podle §40a obč. zák. Právo dovolat se relativní neplatnosti - jako každé jiné majetkové právo nevyloučené z promlčení (§100 odst. 2 obč. zák.) – se promlčuje [srov. Závěry k výkladu ustanovení občanského zákoníku, změněných a doplněných zákonem č. 131/1982 Sb., a k výkladu některých ustanovení notářského řádu, změněných a doplněných zákonem č. 134/1982 Sb., které byly uveřejněny ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, vydaných v SEVT Praha 1986, na str. 424 a násl., znění §865 odst. 4) obč. zák., a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo1669/2000, a rozsudek ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 97 / 2007]. Promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (srov. §100 odst. 1 věta první a §101 obč. zák.). Již v dřívější odborné literatuře (srovnej Češka, Z., Ondřej, J., Švestka, J., a kolektiv, Občanský zákoník, Komentář, I. svazek, Panorama 1987, str. 183 a násl.) byl zastáván názor, že po uplynutí tříleté promlčecí doby nelze se již úspěšně této relativní neplatnosti dovolávat za předpokladu, že druhá strana vznesla námitku promlčení. Jestliže tak druhá strana učiní a námitku promlčení vznese, je třeba právní úkon považovat nadále za platný. Na shora podaný výklad možno navázat potud, že platí-li, že právní účinky dovolání se relativní neplatnosti nastávají dojitím tohoto projevu vůle všem subjektům relativně neplatného právního úkonu (všem účastníkům smlouvy), pak rovněž oni mohou (každý sám za sebe) namítat, že právo dovolat se relativní neplatnosti je promlčeno. Správně žalovaní poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009, podle něhož nedojde-li adresovaný projev vůle jednajícího do sféry adresáta, právní úkon není perfektní. Projev vůle dojde adresátovi, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice, tzn. v okamžiku, kdy adresát nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Od okamžiku dojití projevu vůle do sféry adresáta je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat. Není přitom nezbytné, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu; dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, a ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 563/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2006). Jestliže písemnost (dovolání se relativní neplatnosti) adresovaná čtvrté žalované na adresu, na níž se nezdržovala (proto ani na této adrese nebyla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí), byla odesílateli vrácena, nelze dospět k závěru, že tato žalovaná měla objektivní možnost zjistit obsahu tohoto právního úkonu s důsledky s tím spojenými. Okolnost, že jí žalobce zaslal zásilku na adresu uvedenou v kupní smlouvě, není způsobilá zvrátit závěr o tom, že čtvrtá žalovaná při tomto způsobu doručení hmotněprávního úkonu žalobce neměla objektivně možnost se s jeho obsahem seznámit.
Pakliže v průběhu promlčecí doby, která začala běžet den po uzavření smlouvy o advokátní úschově (tj. 30. 3. 2006) a skončila 30. 3. 2009 (viz §122 odst. 2 a 3 obč. zák.) se žalobce nedovolal vůči všem účastníkům smlouvy relativní neplatnosti, a stalo se tak až doručením žaloby čtvrté žalované, je správný závěr, že se jeho právo dovolat se neplatnosti tohoto právního úkonu promlčelo. V situaci, kdy čtvrtá žalovaná vznesla námitku promlčení, nezbylo než žalobu zamítnout.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.), a dovolání žalobce zamítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o důvodnosti námitky promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti smlouvy o advokátní úschově, bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda I. M. vůči žalovaným uplatnila právo předstihu spojené s aktivní solidaritou (věřitelů).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení.
Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 31. 12. 2012 (čl. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb., a čl. II vyhlášky č. 120/2014 Sb. - dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 46.640,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč - §13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 9.857,40 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. ledna 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu