ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.203.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 203/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně COMATEX Czech a. s. se sídlem Humpolec, Jana Zábrany 233, identifikační číslo: 260 76 101, zastoupené JUDr. Michalem Lorencem, advokátem se sídlem Praha 3, Žerotínova 1132/34, proti žalované Ing. K. M. , zastoupené JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlážděná 1586/4, o povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 149/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 26. 8. 2014, č. j. 15 Co 339/2014-463, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.554,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Davida, advokáta se sídlem Praha 1, Dlážděná 1586/4.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 26. 8. 2014, č. j. 15 Co 339/2014-463, potvrdil rozsudek ze dne 22. 4. 2014, č. j. 1 C 149/2013-387, jímž Okresní soud v Pelhřimově zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobkyní ve výroku specifikovanou kupní smlouvu a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.); má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované rozsudkem ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, a to tím, že „potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než o který opřel své rozhodnutí soud prvního stupně, se svým právním názorem účastníky neseznámil a neumožnil jim se k němu vyjádřit“, a proto je jeho rozhodnutí překvapivé. Dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, příp. ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1276/2011) i tím, že odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Prosazuje rovněž, že odvolací soud se při výkladu smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 28. 6. 2001 (dále jen „smlouva“) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované rozhodnutím ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, z něhož cituje pasáž týkající se metod výkladu jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě; konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že „nepřistoupil (řádně) k výkladu gramatickému, logickému, teleologickému či jinému“ a nezkoumal, k čemu směřovala skutečná vůle účastnic. Je přesvědčena, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008) při interpretaci ujednání smlouvy o době, do kdy má být kupní smlouva uzavřena, neupřednostnil výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Výklad obsahu smlouvy odvolacím soudem považuje za „přehnaně formalistický“ a v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz jeho nález ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 770/11). Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně sice zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání účastnic v článku 2. bodu 2.3 smlouvy nesplňuje náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí podle §50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), avšak (posuzováno podle obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) činí tak procesně neregulérním způsobem. Námitky žalobkyně primárně míří proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci. Namítá totiž, že nesprávným výkladem obsahu ujednání v článku 2. bodu 2. 3. smlouvy odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že si v něm strany nesjednaly dobu, do kdy má být zamýšlená kupní smlouva uzavřena. Dovolací soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3/2002 pod č. 46, na něž navázal Nejvyšší soud v mnoha dalších rozhodnutí). Zpochybňuje-li žalobkyně právní závěr odvolacího soudu, že žalované na základě ujednání obsaženého v článku 2. bodu 2.3 nevznikla povinnost uzavřít s ní realizační smlouvu, argumentací, že uvedený článek obsahuje projev vůle žalované uzavřít s ní do stanovené doby kupní smlouvu, aniž by tento závazek byl vázán na získání stavebního povolení, napadá tím správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu. Formuluje totiž vlastní skutkovou verzi, jejímž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Pomíjí, že uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci založeného na odlišném skutkovém zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze úspěšné zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jen jako obiter dictum se sluší poznamenat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při interpretaci ujednání účastnic obsaženého v článku 2. bodu 2.3 smlouvy použil kromě výkladu jazykového i ostatní výkladová pravidla v souladu s §35 odst. 2 obč. zák.
Opodstatněnou není námitka, že odvolací soud postupoval v rozporu se základním principem výkladu smluv, kterým je priorita výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, vyjádřeným např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008. Tento princip se může prosadit pouze tehdy, je-li výklad nezakládající neplatnost smlouvy vůbec možný. Za situace, kdy odvolací soud dovodil, že ujednání v článku 2. bodu 2. 3. neobsahuje dobu, do které má být kupní smlouva uzavřena (a tento závěr nemůže být podroben dovolacímu přezkumu), nemůže soud nahrazovat chybějící údaje výkladem projevu vůle účastnic smlouvy.
Namítá-li žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a překvapivé, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však dovolací soud přihlíží (je-li jimi řízení zatíženo) jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Přisvědčit nelze ani výtce žalobkyně, že postup odvolacího soudu je přehnaně formalistický. Dovodil-li odvolací soud, že žalovaná není povinna uzavřít kupní smlouvu za situace, kdy ujednání v článku 2. bodu 2.3 smlouvy neobsahuje náležitost požadovanou §50a odst. 1 obč. zák. (tj. sjednání doby, do které má být kupní smlouva uzavřena, nezíská-li žalobkyně stavební povolení), nedošlo z jeho strany k takové interpretaci právní normy, jež by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a znamenala by porušení základního práva či svobody.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu