ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.3097.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 3097/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. Š. , zastoupené Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 7, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému JUDr. Janou Lammelovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 242/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. ledna 2015, č. j. 69 Co 456/2014-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. července 2014, č. j. 20 C 242/2013-112, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je spoluvlastníkem specifikovaných nemovitostí v rozsahu jedné ideální poloviny. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. ledna 2015, č. j. 69 Co 456/2014-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně sice ohlásila uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. a vytýká odvolacímu soudu „ nesprávnou aplikaci ustanovení §630 OZ “ tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), jíž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu prezentované „ například rozhodnutím sp. zn. 29 Cdo 1708/2000 “, její námitky však směřují primárně proti skutkovým zjištěním, na nichž je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že z provedených důkazů (zejména ze spisu Policie České republiky č. j. KRPM-52419-12/ČJ-2009-070520 a ze zvukového záznamu) jednoznačně vyplynulo, že jednání žalovaného (jeho hrubé urážky, častování vulgárními výrazy před dětmi a v pozdních nočních hodinách) mělo charakter jednání soustavného, a že nešlo o pouhý exces. Má rovněž za to, že odvolací soud pochybil, jestliže při rozhodování bral v úvahu její chování spočívající v sázení, uzavírání smluv o půjčkách a navázání nového vztahu, neboť nic z toho nemohlo počínání žalovaného ospravedlnit („ je důsledkem nikoli příčinou“) . Závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že ji žalovaný fyzicky napadl, ani zjištění, že hádky byly oboustranné, nemají podle žalobkyně oporu v provedeném dokazování. Uvedené námitky jsou námitkami skutkovými. Argumentuje-li žalobkyně v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z její skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaný (obdarovaný) svých chováním naplnil skutkovou podstatu §630 obč. zák. a nárok na vrácení daru je proto opodstatněný. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (je pro dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že ustanovení §630 obč. zák. je norma s relativně neurčitou hypotézou. Vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V posuzovaném případě se odvolací soud nikterak neodchýlil od závěrů, které Nejvyšší soud přijal a odůvodnil nejen v rozsudku ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, který žalobkyně v dovolání zmiňuje, ale v řadě dalších rozhodnutí ( srov. např. rozsudky ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003), v nichž se též vyjádřil k aplikovatelnosti §630 obč. zák.
Namítá-li žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že z jeho odůvodnění není seznatelné, jak odvolací soud ke svým skutkovým a právním závěrům dospěl (tj. kritizuje-li kvalitu zdůvodnění rozhodnutí), nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávní rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně sice napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu