ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.3675.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3675/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ekonomické stavby s. r. o. se sídlem ve Zruči-Senci, Ke Křižovatce 466, identifikační číslo 25224476, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5. května 36, proti žalovaným 1) L. L. , a 2) T. L. , o zaplacení 385.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 363/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 15. dubna 2014, č. j. 23 Co 124/2014-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. dubna 2014, č. j. 23 Co 124/2014-78, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. ledna 2014, č. j. 6 C 363/2013-45, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 385.650,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty z titulu neuhrazené zálohy na provedení díla, je se zřetelem k blíže uvedeným skutečnostem v rozporu s dobrými mravy, a žalobě tak nelze vyhovět.
Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozhodnutími sp. zn. 32 Odo 202/2006, 33 Cdo 3123/2010, 29 Odo 10/2005, 23 Cdo 436/2011, 33 Cdo 307/2012 a 33 Odo 875/2005.
Dovolání žalobkyně není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Spatřuje-li dovolatelka naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, argumentujíc pasáží, podle které „odstoupení od smlouvy ale není povinností pronajímatele, nýbrž jeho právem, které je i v zákonné úpravě vázáno na přísné podmínky a chápáno jako výjimečný způsob zániku závazku tam, kde nelze očekávat, že závazkový vztah splní účel, pro který jej strany sjednaly“, pak přehlíží, že pro řešení otázky, zda výkon práva na zaplacení smluvní pokuty odporuje podle §3 odst. 1 obč. zák. dobrým mravům, tyto závěry nebyly rozhodující. Naopak podle téhož rozhodnutí „odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka. Smluvní pokuta by např. byla účtována v situaci, kdy by bylo zřejmé, že závazek plněn nebude, že smluvní pokuta zde postrádá svou prevenční funkci a nelze očekávat, že bude plnit funkci kompenzační.“
Přípustnost dovolání není způsobilý založit tvrzený rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí s rozsudkem dovolacího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 3123/2010, jenž řešil otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska rozporu její výše s dobrými mravy podle §39 obč. zák. a nikoli otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Ani poukaz na rozsudky ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 10/2005, ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, ze dne 25. září 2012, sp. zn. 23 Cdo 436/2011, ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, popř. usnesení ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 1687/2006, není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť v těchto rozhodnutích nebyla řešena otázka výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy , a tak dovoláním napadený rozsudek při řešení této otázky nemůže být s jejich závěry v rozporu.
Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s rozsudkem ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 307/2012, jemuž má rozhodnutí odvolacího soudu odporovat, dopouští se jeho dezinterpretace; dovoláním napadené rozhodnutí je naopak s jeho závěry zcela v souladu. Citované rozhodnutí vychází z premisy, že „smyslem ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (...) není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích , kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.“ Pasáž, kterou žalobkyně z rozhodnutí cituje, zdůrazňuje „výjimečnost“ aplikace §3 odst. 1 obč. zák., založenou na předpokladu, že „ použití „dobrých mravů“ při výkonu práva s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti (aequum et bonum), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, by v každém případě mělo zůstat výjimečné. To znamená, že by nemělo vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů (...) Proto lze usuzovat, že použití §3 odst. 1 jako občanskoprávní normy s relativně neurčitou hypotézou je možné jen ve výjimečných odůvodněných případech (v části evropského právního prostředí se hovoří o krajním – extrémním rozporu práva a mravního řádu) jako spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro citlivé hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, které sleduje odstranění případných tvrdostí a příkrostí zákona (...) Závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být proto vždy v každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění (nelze rozhodně předpokládat, že oprávněný bude v budoucnu své právo vykonávat v rozporu s dobrými mravy), jakož i o jasné a přesvědčivé odůvodnění soudu. Jen takové rozhodnutí soudu je s to naplnit sledovaný požadavek, tj. přibližovat občanskoprávní normy k cíli, tj. hledání a nalezení spravedlnosti. Jen tak zároveň mohou soukromé právo a jeho normy preventivně výchovně působit do budoucna.“
Jestliže podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné v těch případech, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , je bez významu - z hlediska přípustnosti dovolání - odkaz na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím jiného krajského soudu, navíc ve věci přiměřenosti a mravnosti smluvní pokuty v incidenčním sporu.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu