ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.3768.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3768/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně N. V. , zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Jižní Předměstí, Radobyčická 830/8, proti žalovanému F. V. , zastoupenému JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o 330.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 36 C 373/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2014, č.j. 10 Co 168/2014-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.003,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Adama Batuny, advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví citovanému rozhodnutí, jímž krajský soud změnil ve věci samé rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 12. 2013, č.j. 36 C 373/2013-49, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 330.000,- Kč s 7,05% úroky z prodlení od 3. 4. 2013 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“), přípustné. Právní otázka, jejíž řešení odvolacím soudem žalobkyně zpochybnila, byla již Nejvyšším soudem vyřešena (viz výklad níže), napadené rozhodnutí je s touto (konstantní) judikaturou v souladu a dovolací soud v projednávaném případě nemá důvod se od ní odchylovat.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován, protože povinnost zaplatit dohodnutou kupní cenu splnil tím, že před podpisem kupní smlouvy částku 350.000,- Kč převedl „k rukám“ , resp. „na účet“ REALITNÍ KANCELÁŘE STYL s.r.o., se sídlem v Plzni-Jižní Předměstí, Resslova 284/9 (zprostředkovatelky). Listina datovaná 30. 8. 2012 obsahuje – kromě kupní smlouvy účastníků – tzv. svěřeneckou smlouvu, tj. trojstranný innominátní kontrakt (§51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), kterou se zprostředkovatelkou uzavřeli žalobkyně (prodávající) a žalovaný (kupující). Účastníci kupní smlouvy se zavázali předložit specifikované doklady, na jejichž základě zprostředkovatelka z peněžních prostředků složených žalovaným měla zaplatit příslušnému finančnímu úřadu daň z převodu nemovitostí a na bankovní účet žalobkyně (po srážce sjednané provize) částku odpovídající kupní ceně. Žalobkyně a žalovaný uložili zprostředkovatelce s finančními prostředky složenými „do úschovy“ nakládat podle sjednaných pravidel, zprostředkovatelka se zavázala pokyny „s péčí řádného hospodáře“ splnit s tím, že sjednaná pravidla „lze měnit jedině s výslovným souhlasem všech účastníků smlouvy, který musí být učiněn formou písemného dodatku k této smlouvě.“ Složením peněžních prostředků na bankovní účet zprostředkovatelky (popř. k rukám zprostředkovatelky) žalovaný – podle odvolacího soudu – dosáhl zániku svého závazku z kupní smlouvy (§588 obč. zák.), a to bez zřetele k tomu, zda se peněžní prostředky dostaly řádně a včas do dispozice žalobkyně.
Právním posouzením otázky splnění závazku (dluhu) žalovaného zaplatit dohodnutou cenu předmětu koupě (§559, §567, §588 obč. zák.) se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013, ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3382/2013, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1164/2014), která ve srovnatelných skutkových poměrech dovodila, že bankovní účet svěřeneckého správce se podle kupní smlouvy a „smlouvy o úschově finančních prostředků“ stal místem plnění kupní ceny, takže závazek kupujícího zanikl složením předmětné částky na tento účet. Okolnost, že se třetí osoba (zde zprostředkovatelka) zavázala podle pokynů účastníků kupní smlouvy převést na bankovní účet žalovaného jím složenou finanční částku, popř. její část, nebudou-li splněny podmínky pro výplatu finančnímu úřadu a žalobkyni, stejně jako to, že peněžními prostředky na bankovním účtu zprostředkovatelky nemohla žalobkyně disponovat, nebrání posouzení smlouvy jako svěřenecké (srov. již zmíněný rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010).
Je třeba zdůraznit, že pro souzenou věc jsou nepřípadné odkazy na rozsudek ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010, ve kterém Nejvyšší soud vyložil institut správy cizího majetku advokátem (§56, §56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), a na rozsudky ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003, ve kterých Nejvyšší soud posuzoval otázky spojené s přijetím peněžních prostředků do notářské úschovy (§85 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů). Specifické postavení advokáta, resp. notáře při výkonu jejich činnosti vyplývající z uvedených zákonů neznamená, že nemohou být účastníky vícestranné svěřenecké smlouvy (stejně jako jiné osoby), ale ve věcech zmíněných shora tomu tak nebylo.
Dovolává-li se žalobkyně závěrů vyplývajících z rozsudku ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, přehlíží, že v tam projednávaném případě účastníky „smlouvy o úschově“ , kterou Nejvyšší soud kvalifikoval jako (dvoustrannou) smlouvu příkazní (§724 a násl. obč. zák.), byli jen žalovaný (kupující) a třetí osoba (advokátní kancelář); přestože žalobce (prodávající) připojil pod listinu svůj podpis, účastníkem „smlouvy o úschově“ nebyl. Právní posouzení daného stavu pak vyústilo v závěr, podle něhož místem k plnění dohodnuté kupní ceny nebyl bankovní účet advokátní kanceláře, na který žalovaný složil zálohu kupní ceny.
Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů však žádnou argumentaci nevznesla.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 19. února 2015
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu