ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.3979.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3979/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. V. , zastoupeného JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Střelecká 672/14, proti žalovanému K. V., zastoupenému JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem Trutnov, Svatojánské náměstí 47, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 96/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2013, č. j. 26 Co 254/2013-351, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vlastimila Marhana, advokáta se sídlem Hradec Králové, Střelecká 672/14.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 3. 12. 2012, č. j. 5 C 96/2008-310, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 26 Co 254/2013-351, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, a to domu čp. 118 na stavební parcele č. 396, stavební parcely č. 396 - zastavěné plochy a nádvoří o výměře 212 m2 a pozemkové parcely č. 781/3 - ostatní plochy o výměře 958 m2, zapsaných na LV č. 20 pro katastrální území a obec M. u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Trutnov, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 25. 2. 2011, č. j. 26 Co 333/2010-239, zrušil předchozí - žalobě vyhovující - rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 5. 2010, č. j. 5 C 96/2008-225, a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v nesprávné aplikaci §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Má za to, že odvolací soud pochybil, jestliže jeho jednání v roce 2006 (odpojení přívodu vody do bytu v darovaném domě, jenž užíval žalobce) kvalifikoval jako hrubé porušení dobrých mravů; tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované rozhodnutími ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1302/2007, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4503/2007, ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2781/2009, a ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 98/2006.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též k aplikovatelnosti §630 obč. zák. v tom smyslu, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Úvaha, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, a ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005).
Žalovaný se mylně domnívá, že řešení právní otázky, které předestřel k dovolacímu přezkumu, je v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu, na něž v dovolání odkazuje; závěry obsažené ve zmiňovaných rozhodnutích týkající se naplněnosti zákonných podmínek pro vrácení daru - zejména kvalifikace jednání obdarovaného vůči dárci jako hrubě porušující dobré mravy (§630 obč. zák.) - se týkaly skutkově odlišných případů, a nelze je tudíž vztáhnout na posuzovanou věc, v níž odvolací soud řešil otázku hodnocení intenzity porušení dobrých mravů jednáním žalovaného (konkrétně odpojení přívodu vody do bytu žalobce).
Odvolací soud nepochybil, jestliže jednání žalovaného (syna žalobce) - s přihlédnutím k zjištěným okolnostem případu - posoudil jako jednání hrubě porušující dobré mravy. Lze mu přisvědčit, že situace, kdy žalobce, který neměl žádný dluh za odběr vody (a mezi účastníky ani nebyl spor o úhradu spotřebované vody), neuposlechl výzvu žalovaného, aby si v nemovitosti, která nebyla jeho, zřídil vlastní vodoměr, neopravňovala žalovaného bez dalšího vodu do bytu užívaného žalobcem odpojit. Bylo-li prokázáno, že žalovaný svým zcela bezdůvodným jednáním znemožnil žalobci v domě bydlet, ačkoli součástí darovací smlouvy bylo ujednání o právu žalobce v horním bytě domu bydlet, a že jen proto byl žalobce nucen byt opustit, pak, i přes zjištění, že vzájemné vztahy účastníků byly dlouhodobě narušené, je závěr odvolacího soudu, že jednání žalovaného - z hlediska jeho intenzity a závadnosti - hrubým způsobem porušilo dobré mravy ve smyslu §630 obč. zák., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Zbylými dovolacími námitkami se dovolací soud nezabýval, neboť nevystihují jediný v úvahu přicházející dovolací důvod podle 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Argumentace proti závěru, že žalobci vzniklo právo na vrácení daru, založená na námitkách směřujících proti správnosti skutkových zjištění, na nichž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem, není uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Jinými slovy řečeno, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl (ve vztahu k nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu žalovaný neuplatnil žádné výhrady).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon soudního rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. března 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu