ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4208.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4208/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. K. , zastoupeného Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176/2, proti žalovanému JUDr. T. P. , insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300 (identifikační číslo osoby 00033243), zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 237/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č.j. 68 Co 63/2015-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce, které směřuje (hodnoceno podle obsahu) proti potvrzujícímu výroku o věci samé v záhlaví citovaného rozhodnutí, není přípustné (§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Spojuje-li žalobce přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen.
Takovou není první dovolatelem předložená otázka „za jakých podmínek a skutkových okolností by měly obecné soudy odhlédnout od dikce zákona a jeho dogmatu a v rámci odstranění tvrdosti zákona námitku nemožnosti postoupení práva plynoucího ze smlouvy o smlouvě budoucí žalovanému nepřiznat s odkazem na zneužití práva, rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či pro rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a dát soudu prostor pro uplatnění idejí spravedlnosti a pravidel slušnosti“. Na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, taková otázka nebyla v této věci předmětem posouzení odvolacím soudem.
Jako dovolacím soudem dosud nevyřešenou dále žalobce předkládá otázku „spočívající v dodržení zásady pacta sunt servanda a legitimního očekávání v případě, že neplatnost smlouvy – ať již z formálního pohledu jakkoli označená – zakládá práva a povinnosti jejím účastníkům“. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 24. 3. 1993, reg. č. A22, pro neurčitost předmětu smlouvy, kterou nelze překlenout výkladem smlouvy (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Proti závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě (případně proti jejímu výkladu) dovolatel nebrojí. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní práva a povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti, vyjdou-li rozhodné skutečnosti v řízení najevo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 411/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2070/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 222/2013). Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí je v tomto směru v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I.ÚS 353/04, je nepřípadný; odvolací soud byl povinen – jak bylo vyloženo výše – k absolutní neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě přihlédnout z úřední povinnosti, přičemž ze strany žalovaného nešlo o výkon práva, který by mohl být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Vztahuje-li dovolatel svou otázku i k relativní neplatnosti právního úkonu, jak se podává z užité formulace „neplatnost smlouvy – ať již z formálního pohledu jakkoli označená“, pak je třeba uvést, že na posouzení takové otázky napadené rozhodnutí nespočívá.
Konečně přípustnost dovolání shledává žalobce i v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu ustanovení §134 obč. zák., a dále odvolacímu soudu vytýká, že absolutně neplatnou smlouvu o budoucí smlouvě neposoudil jako smlouvu kupní a nezohlednil, že jako oprávněný držitel uplatnil vydržení vlastnického práva; tuto otázku pokládá za dosud nevyřešenou v judikatuře dovolacího soudu. Ani tyto otázky k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Na výkladu ustanovení §134 obč. zák. není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud konstatoval, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat nahrazení projevu vůle na základě tvrzení, že je vlastníkem bytové jednotky z titulu vydržení; uplatněný nárok je tím vnitřně rozporný, neboť žalovaný jednak tvrdí, že již vlastnické právo k předmětné nemovitosti nabyl, jednak se domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného jako prodávajícího ohledně téže nemovitosti. Dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že úvaha dovolatele postrádá logiku, patrně přehlíží, že se domáhá nahrazení projevu vůle; není pochyb o tom, že k úspěchu žaloby na nahrazení projevu vůle prodávajícího nemůže vést tvrzení žalobce, že mu vlastnické právo svědčí.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1, věta první, o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu