ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4236.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4236/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. E., zastoupeného JUDr. Evou Vaškovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Škroupova 957/4, proti žalovanému M. I., zastoupenému JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem Písek, Heydukova 101/2, o vydání osobního automobilu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 10 C 117/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2014, č. j. 7 Co 2370/2013-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.938,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evy Vaškové, advokátky se sídlem Hradec Králové, Škroupova 957/4.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 10 C 117/2012-59, zamítl žalobu o vydání blíže specifikovaného osobního automobilu a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 5. 2014, č. j. 7 Co 2370/2013-163, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost vydat žalobci osobní automobil značky Škoda Octavia 1,9 TDI, VIN: TMBBS61Z558032955 do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II bod 1., 7. zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva týkající se výkladu ustanovení §737 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“), v souvislosti s ustanoveními §49a a §40a obč. zák., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 631/98, sp. zn. 25 Cdo 2436/2000, sp. zn. 33 Odo 621/2002, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009 a sp. zn. 28 Cdo 2788/2011) namítá, že ačkoli odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že žalobce (objednatel) a společnost AUTO D+B s. r. o. (obstaratel) uzavřeli smlouvu o obstarání prodeje věci v souladu s §737 obč. zák. a tato společnost tak byla oprávněna vlastním jménem na účet žalobce osobní automobil prodat, pochybil v závěru, že kupní smlouva je neplatná, jestliže na straně prodávající vystupuje žalobce zastoupený společností AUTO D+B s. r. o. Polemizuje s názorem odvolacího soudu, že posuzovaný případ je shodný s tím, který byl řešen v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 5273/2009. Prosazuje právní názor, že vada v označení účastníka smlouvy je důvodem relativní neplatnosti ve smyslu §49a obč. zák., a této neplatnosti se může dovolat jen on coby druhý účastník smlouvy, který byl uveden v omyl druhou stranou (nevěděl, že podle smlouvy o obstarání prodeje věci má být jako prodávající uveden obstaratel a ne žalobce). Shledal-li odvolací soud kupní smlouvu neplatnou, aniž byla vznesena námitka relativní neplatnosti, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe prezentované např. rozhodnutími dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 2/2012 a sp. zn. 30 Cdo 2371/2010.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Spojuje-li žalovaný přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není otázka posouzení (ne)platnosti kupní smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela jménem žalobce společnost AUTO D+B s. r. o. Na takto nastolené právní otázce totiž napadené rozhodnutí nespočívá; jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud k závěru, že kupní smlouva je neplatná, nedospěl.
Odvolací soud vyšel ze zjištění (jež jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná), že žalobce si se společností AUTO D+B s. r. o. ve smlouvě ze dne 23. 4. 2012 sjednali, že společnost svým jménem prodá osobní automobil žalobce, které od něho převzala do komise, za kupní cenu 189.000,- Kč. Kupní smlouvu o prodeji osobního automobilu za kupní cenu 129.000,- Kč se žalovaným uzavřela dne 1. 8. 2012 jménem žalobce, aniž ji žalobce k tomu zvláštní písemnou plnou mocí zmocnil. Žalobce uzavření kupní smlouvy dodatečně neschválil.
Právní závěr, že kupní smlouva uzavřená dne 1. 8. 2012 nemůže být právním titulem, na jehož základě by žalovaný nabyl vlastnické právo k osobnímu automobilu (§737 a §33 odst. 2 obč. zák.), k němuž odvolací soud dospěl na podkladě zjištěného skutkového stavu věci, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. odvolacím soudem zmiňovaná rozhodnutí ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 631/98, ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2436/2000, ze dne 29. 10. 2002, 33 Odo 621/2002, ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009, a ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 46/2004) a není rozumného důvodu se od ní odchylovat.
Žalovanému nelze přisvědčit, že uzavřená kupní smlouva je relativně neplatným právním úkonem (§40a a §49a obč. zák.). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1600/2010 (jímž navázal na předchozí rozsudek dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněný pod číslem 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na rozsudky ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003, a ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004), formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož důsledkem překročení oprávnění vyplývajícího z plné moci nebo jednání za jiného bez plné moci není neplatnost právního úkonu, nýbrž je jím (za splnění zákonem stanovených předpokladů, srov. §33 odst. 3 obč. zák.) pouze to, že zmocnitel, popřípadě ten, za něhož jednala třetí osoba bez plné moci, není právním úkonem vázán, tj. práva a povinnosti mu z takového právního úkonu nevzniknou.
Odvolacímu soudu tudíž nelze úspěšně vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že společnost AUTO D+B s. r. o. jednala při uzavření kupní smlouvy ze dne 1. 8. 2012 jako nezmocněný jednatel (§33 odst. 2 obč. zák.), a že pro žalobce není tento právní úkon závazný, neboť jej následně neschválil.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 7. dubna 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu