ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.485.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 485/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. Z. L. , advokáta se sídlem v Praze 5, Radlická 2487/99, proti žalované Ing. J. N. , zastoupené Mgr. Terezou Konečnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Myslíkova 174/23, o zaplacení 11.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 221/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, č.j. 25 Co 171/2014-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví citované rozhodnutí v části, jíž městský soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 10. 2013, č.j. 25 C 221/2012-66, ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 11.900,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a v části, jíž městský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání, které směřuje proti potvrzujícímu výroku o věci samé, není přípustné, jelikož zpochybněnou právní otázku, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se nemíní odchýlit ani v souzené věci (§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Žalovaná se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že žalobcem inkasovaný přísudek nákladů řízení ve výši 11.900,- Kč není bezdůvodným obohacením, a nezpochybnila ani závěr, že její právo na vydání přísudku se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“). Odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně spojil počátek běhu uvedené promlčecí doby se dnem, kdy žalobce částku obdržel; oproti tomu prosazuje, že promlčecí doba počala běžet až okamžikem, kdy se o svém nároku ze sdělení žalobce dozvěděla, a tudíž její pohledávka byla způsobilá k započtení proti pohledávce žalobce uplatněné v tomto řízení.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008, ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2011, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010, ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2225/2012, ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014) je počátek promlčecí doby určené ustanovením §101 obč. zák., podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, vymezen objektivně, nezávisle na věřiteli. Promlčecí doba běží ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno, kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o něm, v jeho výkonu mu zabránila nemoc apod.). Takto objektivně určený počátek běhu promlčecí doby se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka daného právního vztahu. Ve většině případů nastává splatností dluhu, která může být určena dohodou, stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§563 obč. zák.). Není-li splatnost takto určena, stává se dluh splatným na požádání věřitele, který tak může splatnost dluhu vyvolat sám. Podle judikatury v takovýchto případech promlčecí doba začne běžet dnem bezprostředně následujícím po dni, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat, tedy kdy dluh vznikl.
S tím, co je uvedeno shora, koresponduje závěr odvolacího soudu – který vyšel (implicitně) ze zjištění, že splatnost nebyla určena – že právo žalované na zaplacení přísudku se promlčelo uplynutím tří let ode dne následujícího po dni, kdy žalobce částku obdržel. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že na správnost závěru o promlčení pohledávky žalované ke dni, kdy nejdříve mohlo dojít ke střetu vzájemných pohledávek účastníků (21. 7. 2012), nemá vliv zjevná nesprávnost a chyba v počtech, jichž se dopustil odvolací soud, uvedl-li v odůvodnění svého rozhodnutí, že tříletá promlčecí doba počala běžet ode dne následujícího po dni 8. 6. 2009 (namísto správného 30. 6. 2008) a uplynula 9. 6. 2011.
Argumentace dovolatelky, podle níž žalobcem inkasované přísudky nákladů řízení mají povahu svěřených finančních prostředků (depozita), přičemž advokát není oprávněn „započíst si z depozita ... svoji palmární pohledávku“ , je bez významu; na posouzení takové otázky napadená část rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Dovolatelka sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci nevznesla.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2015
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu