ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.284.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 284/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R. & B. Service spol. s r. o. se sídlem Praha 4, ul. 5. května 63, zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem Praha 10, Daliborova 648/10, proti žalovaným 1) RNDr. A. K. , a 2) Ing. M. S. , zastoupeným JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce C.C.P. Establishment se sídlem Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 11, o 9,604.478,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 36/1999, o dovolání žalobkyně a žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2009, č. j. 18 Co 11/2009-466, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2009, č. j. 18 Co 11/2009-466, se zrušuje až na výrok, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. dubna 2007, č. j. 5 C 36/1999-321, v části výroku III. zamítající požadavek, aby platební povinnost byla žalovaným stanovena společně a nerozdílně, a věc se vrací Městskému soudu v Praze v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 23. dubna 2007, č. j. 5 C 36/1999-321, uložil každé ze žalovaných povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 714.649,- Kč s úroky z prodlení ve výši 26 % od 1. 11. 1997 do zaplacení (výroky I. a II.), žalobu o zaplacení částky 8,175.180,- Kč s úroky z prodlení ve výši 26 % od 1. 11. 1997 do zaplacení a „žádost“, aby soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku společně a nerozdílně, zamítl (výrok III.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků, vedlejšího účastníka a státu (výroky IV. až VI.).
K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2009, č. j. 18 Co 11/2009-466, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (I. a II.) změnil jen tak, že částku 714.649,- Kč je každá ze žalovaných povinna žalobkyni zaplatit s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 1. 11. 1997 do 27. 4. 2005 ve výši 1,392.292,88 Kč, 9,5 % od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2005 ve výši 11.904,29 Kč, 8,75 % od 1. 7. 2005 do 31. 12. 2005 ve výši 31.522,87 Kč, 9 % od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 ve výši 31.894,88 Kč, 9 % od 1. 7. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 32.423,52 Kč, 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 33.666,82,- Kč, 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 35.125,48 Kč, 10,5 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 37.416,28 Kč, 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 38.728,10 Kč, celkem ve výši 1,644.975,12 Kč, a od 1. 1. 2009 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů a vždy takto stanovené znovu k prvnímu dni dalšího pololetí; jinak jej v těchto výrocích, jakož i v zamítavém výroku o věci samé (III.) a ve výrocích o nákladech řízení (IV., V. a VI.) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako nájemkyně a matka žalovaných M. S. jako pronajímatelka uzavřely dne 1. 2. 1993 smlouvu o nájmu a správě nemovitosti - domu čp. 1884 se stavební parcelou č. 1462 v k. ú. N. M., P., S. (dále též „smlouva“ a „nemovitost“). Pronajímatelka přenechala nemovitost včetně příslušenství a vnitřního vybavení nájemkyni na dobu neurčitou, nejméně na dobu 22 let, za účelem provedení stavebních úprav na vlastní účet nájemkyně pro nebytové účely, k nimž jí dala souhlas. Smluvní strany si dohodly výši a splatnost nájemného a důvody, pro něž má pronajímatelka právo od smlouvy odstoupit. Jedním z nich byl případ, kdy nájemkyně přes upomínku nezaplatí nájemné do doby splatnosti dalšího nájemného (článek VI. smlouvy). V článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy si smluvní strany pro případ, že smlouva bude předčasně ukončena a pronajímatelce vznikne provedenými stavebními úpravami a montáží technologických zařízení bezdůvodné obohacení, ujednaly, že pronajímatelka uhradí nájemkyni částku odpovídající 60 % ze sjednaného nájemného připadajícího na zbývající dobu platnosti smlouvy, přičemž, bude-li nájem ukončen pro neplacení nájemného, sníží se tato částka o 40 %. Nájemkyně se zavázala předat nemovitost pronajímatelce ve stavu dosaženém po stavebních úpravách, včetně technologického zařízení, do 10 dnů ode dne skončení platnosti smlouvy. Odbor výstavby Obvodního úřadu pro Prahu 2 rozhodnutím ze dne 15. 7. 1993, č. j. Výst. 12186/93-Vá, D 1884/2 povolil žalobkyni - stavebníkovi rekonstrukci nemovitosti včetně vestavby garáže ve dvoře. V letech 1993 - 1994 žalobkyně předmět nájmu rozsáhle zrekonstruovala a právní předchůdkyně žalovaných k prováděným stavebním úpravám neměla výhrady. Odbor výstavby Obvodního úřadu pro P. kolaudačním rozhodnutím ze dne 16. 3. 1994, č. j. Výst. 37/94/Vá, D-1884/2, povolil užívání rekonstruovaného administrativního domu čp. 1884 v P. včetně rekonstruovaných přípojek vody, plynu a přístavby garáží. Zhodnocení domu bylo oceněno znalcem z oboru ekonomika - oceňování nemovitostí J. R. na 17,198.580,- Kč. Žalobkyně finanční prostředky na rekonstrukci nemovitosti získala od vedlejšího účastníka. M. S. dne 7. 11. 1995 zemřela a nemovitost nabyly žalované, každá v rozsahu jedné ideální poloviny, se závazkem uhradit dluhy zůstavitelky. Do pasiv dědictví byla zahrnuta pohledávka žalobkyně ve výši 9,000.000,- Kč. Žalobkyně přestala platit nájemné a žalované z toho důvodu dopisem ze dne 27. 6. 1997 od smlouvy odstoupily a vyzvaly žalobkyni k předání nemovitosti ke dni 1. 7. 1997. Žalobkyně vyzvala žalované k zaplacení částky 10,709.496,- Kč a další náhrady za zhodnocení nemovitosti do 31. 10. 1997. Dopisem ze dne 12. 9. 1997 žalované uznaly pohledávku žalobkyně ve výši 10,709.496,- Kč z titulu vyrovnání za rekonstrukci nemovitosti, vypočítanou podle článku VII. smlouvy. Žalobkyně uzavřela dne 28. 2. 1997 se společností SYSCAE, s. r. o. smlouvu o podnájmu administrativní budovy a garáží na dobu určitou od 1. 4. 1997 do 30. 6. 1999 za sjednanou úhradu 4,700.000,- Kč ročně. Podnájemkyně zaplatila žalobkyni za období od 1. 4. 1997 do 31. 12. 1997 jednorázově 3,363.138,- Kč. V důsledku sporu mezi účastnicemi nemovitost k 31. 12. 1997 vyklidila. Žalobkyně uzavřela dne 16. 9. 1998 s kupující B.A.G. Invest spol. s r. o. kupní smlouvu o prodeji garáží na pozemku parc. č. 1462/2 k. ú. N. M.. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 9. 2001, č. j. 16 C 37/99-107, který nabyl právní moci dne 1. 1. 2002, vyhověl žalobě žalovaných o určení, že každá z nich je v rozsahu jedné ideální poloviny vlastnicí uvedených garáží, jež jsou součástí věci hlavní - domu čp. 1884. Tentýž soud rozsudkem ze dne 1. 7. 1998, č. j. 21 C 227/97-22, zamítl žalobu žalovaných, aby žalobkyně vyklidila nemovitost, s odůvodněním, že žalobkyně ji k 31. 12. 1997 vyklidila. Žalobkyně podmiňovala předání nemovitosti žalovaným zaplacením 10,700.000,- Kč, v nemovitosti měla stále své věci (telefonní centrálu, systém zabezpečení, nářadí, materiál a nábytek), které si odstěhovala až v listopadu 1999. Žalované neměly do nemovitosti přístup do 20. 4. 1999, kdy si násilím objekt otevřely a vyřadily z provozu zabezpečovací systém žalobkyně. Za období od 1. 8. 1997 do 31. 10. 1999 činilo reálné tržní nájemné za užívání nemovitosti celkem 8,060.715,- Kč.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalované v souladu s určitým a srozumitelným ujednáním obsaženým v článku VI. smlouvy odstoupily od smlouvy z důvodu neplacení nájemného žalobkyní, v důsledku čehož byla smlouva zrušena v částech týkajících se nájemního vztahu a správy nemovitosti, nikoli však v části upravující vypořádání smluvních stran sjednaného právě pro takový případ. Žalobkyni vzniklo ve vztahu k žalovaným právo na úhradu částky 10,709.496,- Kč z titulu finančního vypořádání vyčísleného v souladu s článkem VII. odst. 2 a 3 smlouvy, z níž požaduje po částečném zpětvzetí žaloby 9,604.478,- Kč. Okolnost, že žalované hodnotí žalobkyní provedené rekonstrukce jako neúčelné a že se rozhodly k dalším stavebním úpravám, považoval soud prvního stupně za nerozhodnou. Výkon práva žalobkyně na zaplacení finančního vyrovnání neshledal v rozporu s dobrými mravy, neboť vyplývá ze smluvního ujednání. Neuznal námitku promlčení práva žalobkyně, kterou žalované vznesly s odůvodněním, že žalobkyně právo na plnění ze smlouvy uplatnila až dne 8. 3. 2004 po poučení soudem; dospěl k závěru, že žalobkyně právo vyplývající z článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy uplatnila před uplynutím tříleté promlčecí doby u soudu dne 11. 1. 1999, jelikož již v žalobě uváděla, že uplatněný nárok v sobě zahrnuje částku 10,709.496,- Kč, kterou žalované uznaly, ale odmítly zaplatit, a v průběhu řízení pouze upřesnila žalobní tvrzení, jejichž změnu soud připustil (§95 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že žalobou je požadováno plnění ze smlouvy, a nikoli vydání bezdůvodného obohacení, nepřisvědčil soud prvního stupně žalovaným, že žalobkyně není věcně aktivně legitimována ve sporu, financoval-li rekonstrukci nemovitosti vedlejší účastník. Žalované v rámci procesní obrany postupně započetly na žalovanou pohledávku (do její výše) své pohledávky v celkové výši 16,652.092,- Kč (13,500.000,- Kč - ušlý zisk ve výši ekvivalentu nájemného za dobu od 1. 8. 1997 do 31. 10. 1999, po kterou žalobkyně užívala nemovitost po zániku nájmu, 910.000,- Kč - ušlý zisk ve výši ekvivalentu nájemného za dobu od 1. 11. 1999 do 31. 12. 2001, kdy jim žalobkyně neumožnila užívání garáží, 2,242.092,- Kč - bezdůvodné obohacení, které žalobkyně získala na jejich úkor tím, že si ponechala úhradu za podnájem nemovitosti od společnosti SYSCAE s. r. o. i za dobu od 1. 7. do 31. 12. 1997, kdy již nebyla nájemcem nemovitosti). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že způsobilou k započtení na žalovanou pohledávku ve výši 9,604.478,- Kč je pouze část pohledávky žalovaných z titulu náhrady škody v podobě ušlého zisku za dobu od 1. 1. 1998 do 31. 10. 1999, kdy žalované nemohly nemovitost pronajmout v důsledku jednání žalobkyně, která nemovitost po skončení nájmu nevyklidila a nepředala (§420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění - dále jen „obč. zák.“). Ušlý zisk ve výši 8,175.180,- Kč odpovídající částce, za kterou mohla být nemovitost v uvedeném období pronajata, soud prvního stupně vyčíslil na základě provedených důkazů (posudku Prague Real Estate Consultants, výpovědí svědků Ing. N. a Ing. R., smlouvy o podnájmu uzavřené mezi žalobkyní a společností SYSCAE s. r. o., znaleckého posudku z oboru ekonomika-ceny a odhady nemovitostí vypracovaného znalkyní Ing. M. M. a její výpovědi) a za použití soudcovské úvahy ve smyslu §136 o. s. ř . Úspěšnou shledal námitku žalobkyně, že je promlčeno právo na zaplacení ušlého zisku za dobu od 1. 8. 1997 do 31. 12. 1997, neboť žalované uplatnily nárok až podáním ze dne 31. 10. 1999 doručeným žalobkyni dne 12. 4. 2000, tedy po marném uplynutí subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák., a rovněž tak právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2,242.092,- Kč, které žalované uplatnily teprve podáním ze dne 13. 5. 2005 doručeným žalobkyni 6. 6. 2005 po marném uplynutí subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. Neztotožnil se s argumentací žalovaných, že žalobkyně uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť o svá práva řádně nepečovaly, jestliže již od 1. 7. 1997 věděly, že žalobkyně neoprávněně užívá nemovitost a nic jim za to neplatí. Pohledávku žalovaných ve výši 910.000,- Kč soud prvního stupně vyhodnotil jako nezpůsobilou k započtení, protože garáže v uvedeném období neužívala žalobkyně, ale společnost B.A.G. Invest spol. s r. o., s níž vedly spor. Na základě těchto závěrů soud prvního stupně dovodil, že vzájemné pohledávky v rozsahu 8,175.180,- Kč, v jakém se vzájemně kryjí, zanikly započtením (§580 obč. zák.); žalobě tudíž vyhověl do částky 1,429.298,- Kč, z níž každé ze žalovaných uložil zaplatit jednu polovinu. Protože žalované jsou v prodlení se splněním svého závazku od 1. 11. 1997, vznikl žalobkyni tímto dnem nárok na úroky z prodlení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právními závěry, že odstoupením z důvodu dohodnutého účastnicemi smlouvy byla smlouva zrušena vyjma článku VII. a podle ujednání v něm obsaženého vzniklo žalobkyni právo na finanční vyrovnání v souvislosti s rekonstrukcí nemovitosti. Zdůraznil, že požadavek žalobkyně není možno poměřovat ustanoveními občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, ale je nutno vyjít z obsahu smluvního ujednání. Právo žalobkyně proto podléhá obecné promlčecí době podle §101 obč. zák. Vzhledem k tomu, že výši žalobou uplatněného nároku učinily účastnice v řízení před soudem prvního stupně nespornou, a žalované ji přes poučení podle §119a o. s. ř. zpochybnily prostřednictvím nových tvrzení až v odvolacím řízení, jde o nepřípustnou novotu, k níž nemůže odvolací soud přihlížet (§205a o. s. ř.). Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyni, které svědčí aktivní legitimace ve sporu, se důvodně po žalovaných domáhá zaplacení 9,604.478,- Kč a že její právo není promlčeno. Odvolací soud pohledávku ve výši 13,500.000,- Kč uplatněnou žalovanými k započtení posoudil jako nárok z odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 a §442 odst. 1 obč. zák., jelikož byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vznik tohoto nároku. Žalobkyně tím, že nepředala žalovaným nemovitost do 10 dnů po skončení nájmu, porušila právní povinnost vyplývající ze smlouvy. V důsledku toho žalované nemohly vykonávat své vlastnické právo a vznikla jim škoda ve formě ušlého zisku (nedošlo u nich k rozmnožení majetkových hodnot o příjem z pronájmu nemovitosti, ač se tak dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí). Mezi zaviněným protiprávním jednáním žalobkyně (minimálně ve formě vědomé nedbalosti) a vznikem škody je příčinná souvislost (nebýt protiprávního jednání škoda by nevznikla). S ohledem na žalobkyní úspěšně vznesenou námitku promlčení bylo možno na žalovanou pohledávku započítat jen nepromlčenou část pohledávky žalovaných za dobu od 1. 1. 1998 do 31. 10. 1999 ve výši 8,175.180,- Kč, která je vyčíslena správně ve výši „ekvivalentu tržního nájemného“ na základě provedených důkazů a soudcovské úvahy (§136 o. s. ř.). Odvolací soud nepřihlédl k tvrzení žalovaných, že již dopisem ze dne 31. 10. 1999 pohledávku z ušlého zisku z pronájmu nemovitosti vyúčtovaly a započetly ji proti eventuálním pohledávkám žalobkyně, poněvadž žalované s tímto tvrzením přišly až v odvolacím řízení a jde o nepřípustnou novotou ve smyslu §205a o. s. ř. Přisvědčil soudu prvního stupně, že žaloba je důvodná do 1,429.298,- Kč, neboť žalovaná pohledávka zanikla započtením vzájemné pohledávky žalovaných v rozsahu 8,175.180,- Kč; odlišně rozhodl pouze o úrocích z prodlení při zohlednění nařízení vlády č. 163/2005 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnické strany.
Žalobkyně přípustnost dovolání dovozuje z §237odst. 1 písm. c/ o. s. ř., zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v nesprávně určené výši ušlého zisku, kterou soudy vyčíslily soudcovskou úvahou podle §136 o. s. ř., aniž svůj postup a výši ušlého zisku logicky zdůvodnily. Ačkoli soudy výši nároku za období od 1. 1. 1998 do 31. 10. 1999 uplatněného žalovanými měly možnost zjistit ze znaleckého posudku, určily ji s odkazem na podnájemní smlouvu, kterou uzavřela se společností SYSCAE s. r. o. Má za to, že odvolací soud nemohl bez dalšího vyjít z úplaty za podnájem ve výši 4,700.000,- Kč ročně sjednané ve smlouvě o podnájmu, aniž by zohlednil slevu poskytnutou z této úplaty, náklady spojené s opatřením podnájemkyně a s úpravou nemovitosti, kterou provedla na žádost podnájemkyně. Z hlediska určení výše ušlého zisku považuje z blíže uvedených důvodů bez významu výpověď svědka Ing. R. a závěry Ing. M. vyjádřené ve znaleckém posudku. Dále soudům vytýká, že v rozporu s §135 odst. 2 o. s. ř. pominuly pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba žalovaných, aby jí byla uložena povinnost vyklidit nemovitost, s odůvodněním, že ji k 31. 12. 1997 vyklidila, a že vycházely v tomto řízení z nepravdivého tvrzení žalovaných, že „…ještě v listopadu 1999 měla v nemovitosti své věci…“. Z policejních protokolů založených ve spise přitom vyplynulo, že věci neměla v nemovitosti, ale v přilehlých garážích, jež byly ve vlastnictví B.A.G. Invest spol. s r. o. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalované dovoláním napadly rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou bylo žalobě vyhověno ve vztahu ke každé z nich do částky 714.649,- Kč, a jímž byl změněn ohledně příslušenství pohledávky. Přípustnost dovolání dovozují z §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl jinak než v předchozím rozsudku, který odvolací soud zrušil se závazným právním názorem. V dovolání označily dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Po podrobné a rozsáhlé rekapitulaci geneze tohoto případu a průběhu řízení namítly nesprávnost závěru, že žalobkyně je v tomto sporu věcně aktivně legitimovaná, argumentací, že stavební úpravy jejich nemovitosti byly financovány z prostředků vedlejšího účastníka, a nikoli na vlastní náklady žalobkyně, jak se ve smlouvě zavázala. Nebyla tak splněna podmínka v článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy, na jejíž splnění je vázáno finanční vypořádání, a sice, že se na její úkor bezdůvodně obohatily. K jejich bezdůvodnému obohacení nemohlo dojít i proto, že provedené stavební úpravy nemovitosti nebyly využitelné, po jejím převzetí ji musely rekonstruovat. Dále namítly absolutní neplatnost smlouvy pro její neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák, neboť smluvní ujednání z podrobně rozvedených důvodů neumožňuje výpočet finančního vypořádání podle článku VII. odst. 2 a 3. Považují je rovněž za neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák., neboť na ně neodůvodněně přenáší podnikatelská rizika žalobkyně. Požadavek na smluvní plnění je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, neboť by měly plnit, aniž obdržely jakoukoli ekvivalentní hodnotu. Mají výhrady k názoru odvolacího soudu, že výši finančního vypořádání učinily v řízení před soudem prvního stupně nespornou a že ji začaly zpochybňovat nepřípustnými novotami až v řízení před odvolacím soudem v rozporu se zásadami neúplné apelace. Od počátku řízení popíraly vznik práva žalobkyně na plnění. Zpochybnily správnost závěru, že právo žalobkyně není promlčeno, námitkou, že žalobkyně žalobou požadovala s odkazem na §667 obč. zák. vydání protihodnoty toho, oč se zvýšila hodnota nemovitosti, a to ve výši zjištěné znaleckým posudkem. I když zároveň uvedla, že tento nárok zahrnuje i smlouvou dohodnutý nárok podle jejího článku VII. odst. 2 a 3, jsou přesvědčeny, že ve skutečnosti tomu tak nebylo a že se žalobkyně žalobou dožadovala vydání bezdůvodného obohacení, které se promlčuje v promlčecí době podle §107 obč. zák. Teprve v podání ze dne 29. 2. 2004 začala žalobkyně tvrdit, že se žalobou domáhá smluvního plnění. I nadále jsou názoru, že odstoupením byla smlouva zrušena včetně ujednání v článku VII., neboť ve smyslu §48 odst. 2 obč. zák. se smlouva odstoupením ruší od počátku, není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak. V posuzovaném případě si účastnice ve smlouvě pro případ odstoupení nedohodly vzájemné finanční vypořádání a nesjednaly si, že odstoupením od smlouvy se jejich ujednání v článku VII. neruší. I když je v něm odkaz na článek VI., neznamená to, že byla sjednána možnost odstoupení a právě pro ten případ i vzájemné finanční vyrovnání, neboť ujednání o něm není v přímé vazbě na odstoupení. Namítají nesprávné posouzení otázky promlčení jejich práva na náhradu škody za dobu od 1. 8. do 31. 12. 1997. Výši náhrady škody vyúčtovaly a tuto pohledávku započetly již v dopise ze dne 31. 10. 1999, doručeném přímo žalobkyni i jejímu právnímu zástupci, na něhož odkazovaly ve svém vyjádření k žalobě z téhož dne a jako důkaz ho k vyjádření připojily. S tvrzením o zápočtu pohledávky v dopise proto nepřišly až v odvolacím řízení, takže nejde o nepřípustnou novotu. Jestliže ve svém vyjádření k žalobě, které došlo soudu dne 3. 11. 1999, započetly svou pohledávku na žalovanou pohledávku, uplatnily tím své právo u soudu a již tímto dnem přestala běžet promlčecí doba jejich práva, a nikoli až dnem 12. 4. 2000, kdy bylo jejich vyjádření k žalobě doručeno žalobkyni. Odvolacímu soudu vytýkají, že se vůbec nezabýval jejich odvolacími námitkami proti právnímu posouzení otázek promlčení jejich práva na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2,242.092,- Kč a existence pohledávky z ušlého zisku ve výši 910.000,- Kč soudem prvního stupně. Opakují své argumenty, jimiž polemizují s právními závěry, jež soud prvního stupně k těmto otázkám zaujal. Z uvedených důvodů navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána včas osobami k tomu oprávněnými při splnění zákonné podmínky jejich advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a jsou přípustná, pokud směřují proti jeho výroku o věci samé, podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. dubna 2003, č. j. 5 C 36/99-127, odvolací soud usnesením ze dne 15. října 2003, č. j. 19 Co 401/2003-159, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalobkyně je ve sporu věcně aktivně legitimovaná) a podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., směřuje-li proti jeho měnícímu výroku. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek přezkoumal ve smyslu §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.; byl přitom (až na výjimky uvedené v §242 odst. 3 o. s. ř.) vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly obsahově vylíčeny. Při zvažování důvodnosti dovolání mohl proto posuzovat jen takové otázky, které dovolatelky v dovolání označily.
Žalované ani žalobkyně nenamítají žádnou ze zmatečností vyjmenovaných v §242 odst. 3 o. s. ř. (a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu). Žalované výhradou, že odvolací soud jejich skutkovou námitku k výši náhrady vyplývající z článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy vyhodnotil jako nepřípustnou novotu v systému neúplné apelace, vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., v rámci něhož je možno namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení původně částky 10,709.496,- Kč a po započtení svého dluhu na nájemném částky 9,604.478,- Kč s příslušenstvím, která představuje finanční vyrovnání související se stavebními úpravami pronajaté nemovitosti provedenými se souhlasem pronajímatelky, tak jak bylo sjednáno v článku VII. odstavci 2 a 3 smlouvy pro případ ukončení nájmu před uplynutím sjednané doby. Tvrzení, že výše finanční náhrady podle článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy činí 10,709.496,- Kč, prokazovala žalobkyně listinnými důkazy (smlouvou o nájmu a správě nemovitosti ze dne 1. 2. 1993 ve znění dodatku č. 1 ze dne 2. 2. 1993, odstoupením od smlouvy ze dne 27. 6. 1997 a vyjádřením žalovaných adresované žalobkyni ze dne 12. 9. 1997), z nichž bylo zjištěno, že účastnice smlouvy sjednaly nájem nemovitosti minimálně do 1. 2. 2015, že nájem zanikl odstoupením žalovaných od smlouvy pro neplacení nájemného žalobkyní ke dni 1. 7. 1997 a že pro případ předčasného ukončení nájmu z takového důvodu se pronajímatelka zavázala uhradit nájemci z titulu provedených investic částku odpovídající 20 % ze sjednaného nájemného za zbývající dobu platnosti smlouvy, tj. do 1. 2. 2015. Žalované náhradu ve výši 10,709.496,- Kč vyčíslenou žalobkyní uznaly v přípisu ze dne 12. 9. 1997 co do důvodu i výše, ale žalobkyni ji nezaplatily. V průběhu řízení, konkrétně při jednání před soudem prvního stupně dne 8. 3. 2004, uvedly, že „částka podle článku VII. smlouvy o nájmu a správě nemovitosti ze dne 1. 2. 1993 je vypočitatelná a není sporu o tom, že částka 10,709.496,- Kč odpovídá výpočtu, který je v tomto článku obsažen“. Vzápětí zástupci žalobkyně a žalovaných shodně prohlásili, že „částka 10,709.496,- Kč je vypočtena v souladu s ustanovením článku VII. smlouvy ze dne 1. 2. 1993. O tom není mezi účastníky sporu“. K tomu zástupce žalovaných dodal, že žalované tímto neuznaly nárok, ale učinily pouze nesporným způsob jeho výpočtu. Při jednání dne 23. 4. 2007 soud prvního stupně před tím, než vyhlásil rozsudek, poučil přítomné účastníky ve smyslu §119a o. s. ř.; žalované jen namítaly, že právo žalobkyně na úhradu sjednané výše platby podle článku VII odst. 2 a 3 smlouvy nevzniklo. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zpochybnily správnost vyčíslené náhrady argumentací, že způsob výpočtu uvedeného nároku ve smlouvě je neurčitý a tudíž neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud s poukazem na to, že účastnice výši žalobou uplatněného nároku učinily v řízení před soudem prvního stupně nespornou, posoudil skutečnosti, které žalované přes poučení podle §119a o. s. ř. začaly tvrdit až v odvolacím řízení a jejichž prostřednictvím zpochybňovaly výši nároku, jako nepřípustné novoty (§205a o. s. ř.).
Soudu prvního stupně nelze důvodně vytýkat procesně nekorektní postup při provádění dokazování. V souladu s §120 odst. 4 o. s. ř., podle něhož může vzít soud za svá skutková zjištění též shodná tvrzení účastníků, totiž vyloučil z dokazování výši náhrady za žalobkyní provedené investice. Uvedené ustanovení dává soudu možnost, aby svá skutková zjištění činil nejen prostřednictvím důkazních prostředků, které jsou příkladmo vyjmenovány v §125 o.s.ř., ale i ze shodných tvrzení účastníků. Ta jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak - kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli - musel objasňovat dokazováním. Jestliže soud prvního stupně skutkové zjištění o výši náhrady podle ujednání v článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy učinil z nesporného tvrzení účastnic, které tím projevily vůli omezit dokazování jen na ty skutečnosti, které zůstaly mezi nimi spornými, pak se nedopustil žádného pochybení ve smyslu vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a odvolací soud pak vskutku nemohl přihlížet k nově tvrzeným skutečnostem, jimiž se žalované nepřípustně až v odvolacím řízení snažily zpochybnit výpočet výše nároku, tj. skutkový závěr. Nelze souhlasit s názorem žalovaných, že jimi v odvolání tvrzené skutečnosti byly těmi, pomocí kterých mělo být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že tedy šlo o přípustné nové skutečnosti ve smyslu §205a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Sluší se ještě poznamenat, že i z údajů v písemném podání žalovaných ze dne 12. 9. 1997 vyplývá, že posléze žalobou uplatněný nárok uznávaly jak co do důvodu, tak co do výše. Od věci není připomenout ani to, že účastnice běžně za trvání nájemního vztahu ve smyslu smluvního ujednání o nájemném vyčíslovaly nájemné za určitá období a nebylo mezi nimi sporu o tom, zda je lze vypočítat či nikoli; žalobkyně takto vyčíslené nájemné hradila a žalované (resp. jejich právní předchůdkyně) je přijímaly. Jestliže řízení netrpí namítanou vadou, z níž žalované dovozovaly, že způsob výpočtu byl ve smlouvě sjednán neurčitě, pak se ani nemůže prosadit jejich námitka, že smlouva je pro neurčitost neplatným právním úkonem podle §37 odst. 1 obč. zák.
Žalované vytkly odvolacímu soudu pochybení, které mělo spočívat v tom, že v rámci úvah o platnosti smlouvy z hlediska §37 odst. 1 obč. zák. pouze odkázal na závěr obsažený v jeho usnesení ze dne 15. 10. 2003, č. j. 19 Co 401/2003-159; mají za to, že tím porušil zásadu dvouinstančnosti, neboť v zrušujícím usnesení se soud neměl takovou otázkou vůbec zabývat a soud prvního stupně vysloveným právním závěrem zavazovat. Dovolací soud názor žalovaných nesdílí. Soudy obou stupňů totiž při posuzování otázky platnosti smlouvy z hlediska určitosti ujednání o výši náhrady podle jejího článku VII. odst. 2 a 3 vycházely ze skutkového zjištění, že tato náhrada činí 10,709.496,- Kč, kterou účastnice učinily nespornou po zrušení v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 19 Co 401/2003-159. Jde-li o právní závěry, že si strany dohodly určitým a srozumitelným způsobem možnost odstoupit od smlouvy a pro ten případ i vzájemné vypořádání, které byly vysloveny ve zrušujícím usnesení, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepochybil, odkázal-li v odůvodnění napadeného rozhodnutí na tyto závěry při nezměněném skutkovém stavu.
Námitkou, že si smluvní strany ve smlouvě nesjednaly pro případ odstoupení od smlouvy finanční vyrovnání, žalované zpochybnily správnost skutkového zjištění, na němž soud založil právní posouzení věci. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle podle §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, a rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Žalované tak ve skutečnosti uplatnily dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod č. C 8). Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
S výhradou žalovaných se nelze ztotožnit, neboť skutkový závěr odvolacího soudu (převzatý od soudu prvního stupně), že účastnice smlouvy si v jejím článku VII. odst. 2 a 3 sjednaly pro případ předčasného ukončení vztahu založeného touto smlouvou finanční vyrovnání, má oporu v provedeném dokazování. Ze smlouvy, která byla provedena k důkazům a která podporuje tvrzení žalobkyně, vyplývá, že její účastnice si v ní ujednaly nájem na dobu neurčitou, nejméně na dobu 22 let s tím, že nejsou oprávněny jej před uplynutím sjednané doby jednostranně ukončit, vyjma případů uvedených v článku VI. smlouvy (článek VII. odst. 1 smlouvy). Článek VI., upravující způsoby „skončení a zániku platnosti smlouvy“, v odstavci 1 pod body a/ až e/ obsahuje výčet případů, kdy má pronajímatelka právo od smlouvy odstoupit (mimo jiné pro neplacení nájemného nájemkyní - písm. c/), v odstavci 2 téhož článku vyjmenovává případy, kdy má nájemkyně právo smlouvu písemně vypovědět (body a/ až c/), a v odstavci 3 je upraveno skončení nájmu uplynutím doby, na niž byl sjednán (tj. 1. 2. 2015). V bezprostředně navazujícím článku VII. odstavci 2 smlouvy je obsažen text, podle něhož v případě, že dojde k ukončení platnosti smlouvy před uplynutím sjednané doby dle odst. 1 tohoto článku a pronajímatelce by tak vzniklo bezdůvodné obohacení zejména z titulu provedených stavebních úprav a montáže technologických zařízení, je pronajímatelka povinna uhradit za dobu, která zbývá do konce minimální doby platnosti této smlouvy částku odpovídající 60 % ze sjednaného nájemného za zbývající dobu platnosti této smlouvy, tj. do 1. 2. 2015. Následující odstavec 3 obsahuje ujednání, podle něhož ukončí-li pronajímatelka platnost smlouvy před uplynutím doby, na kterou byla smlouva sjednána (odstavec 1 tohoto článku) z důvodů uvedených v článku VI. odstavci a/, b/ a c/, sníží se částka, kterou je pronajímatelka povinna uhradit nájemkyni podle odstavce 2 tohoto článku, o 40 %. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyložil obsah této pasáže písemné smlouvy v souladu s interpretačními pravidly uvedenými v §35 odst. 2 obč. zák.; přihlédl k vůli smluvních stran zde slovně vyjádřené. Tvrdí-li žalované, že vůle smluvních stran nesměřovala ke sjednání finančního vypořádání v případě, že nájemní vztah bude předčasně ukončen, přehlížejí, že jednoznačné jazykové vyjádření obsahu písemné smlouvy z hlediska použitých pojmů a jejich řazení v textu smlouvy neumožňuje v posuzovaném případě usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, neboť odlišný výklad by byl v rozporu s jazykovým projevem (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/1999, a ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněné v Souboru pod č. C 686 a C 1627). Za pomoci teleologického výkladu lze dojít k závěru, že účelem ujednání obsaženého v článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy bylo nahradit žalobkyni náklady, které se souhlasem pronajímatelky vynaložila v průběhu trvání nájmu na stavební úpravy pronajaté nemovitosti a na montáž technologických zařízení, jimiž se nemovitost zhodnotila, a to pouze v případě, kdy nájem bude ukončen před uplynutím sjednané doby. Tomuto závěru napovídá ujednání smluvních stran v článku VIII. odstavci 3, podle něhož se nemovitost po 1. 2. 2015 (tj. po uplynutí sjednané doby) předá bezplatně. Jinými slovy z kontextu jednotlivých ujednání obsažených ve zmiňovaných článcích smlouvy vyplývá, že její účastnice se dohodly na tom, že v případě skončení nájmu uplynutím doby nebude pronajímatelka povinna hradit nájemkyni náklady vynaložené na změnu předmětu nájmu, kdežto v případě předčasného skončení nájmu bude povinna jí tyto náklady nahradit dohodnutým způsobem, jak vyplývá z článku VII. odst. 2 a 3. Tomu pak odpovídá i použití pojmu „bezdůvodné obohacení“ v návaznosti na předcházející text „ukončení platnosti této smlouvy před uplynutím sjednané doby dle odst. 1 tohoto článku“. Lze uzavřít, že výraz „bezdůvodné obohacení“ účastnice smlouvy použily jen v souvislosti se situací, kdy vynaložené náklady na změnu předmětu nájmu nebudou „konzumovány“ jeho užíváním po celou sjednanou dobu. Takový výklad konvenuje přednesu žalobkyně ze dne 15. 3. 2002 (vyjádření žalobkyně na čl. 66 a násl. spisu).
Nepřípadná je výhrada žalovaných, že v řízení nebylo doloženo, jaká byla hodnota investic žalobkyně k okamžiku zániku nájemního vztahu, neboť zjištění, že nemovitost byla v důsledku nájemkyní provedených stavebních úprav a montáže technologického zařízení zhodnocena, čerpal soud prvního stupně (a odvolací soud je převzal) ze znaleckého posudku ze dne 23. 7. 1997, vypracovaného znalcem z oboru ekonomika - oceňování nemovitostí J. R., a proti zjištění, které bylo z tohoto důkazu učiněno, žalované žádné konkrétní námitky nevznášejí.
Irelevantní jsou námitky žalovaných, že žalobkyně není aktivně legitimována ve sporu, neboť změnu předmětu nájmu financoval vedlejší účastník, a že se proto nemohly na její úkor bezdůvodně obohatit. Součástí nezpochybněného skutkového stavu věci, který byl podkladem pro právní posouzení, je totiž zjištění, že to byla žalobkyně, která provedla v souladu se stavebním povolením a se souhlasem pronajímatelky rozsáhlé stavební úpravy nemovitosti a tím ji podstatným způsobem zhodnotila. Okolnost, z jakých zdrojů žalobkyně získala finanční prostředky k uskutečnění těchto úprav, je přitom bez významu. Nevýznamné z hlediska úvah o opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku jsou i námitky, že investice do nemovitosti nebyly objektivně využitelné a že výše náhrady je kalkulována nikoli jako náhrada, nýbrž jako ušlý zisk, podmínkou jehož přiznání je splnění zákonných atributů (a k jejich splnění v posuzovaném případě nedošlo).
Lze uzavřít, že žalované dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. neuplatnily opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalované zpochybňují správnost závěru, že v důsledku odstoupení byla smlouva zrušena až na ujednání v článku VII. odst. 2 a 3; i nadále prosazují názor, že zrušena byla smlouva celá, včetně uvedeného ujednání.
Podle §48 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto (odst. 1). Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (odst. 2).
Podle §667 odst. 1 obč. zák. změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím spojených může nájemce požadovat jen v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li smlouva jinak, je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po skončení nájmu po odečtení znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci.
Jednostranně odstoupit od smlouvy lze, jen je-li to v zákoně pro konkrétní případ stanoveno, nebo bylo-li odstoupení od smlouvy dohodnuto mezi jejími subjekty (srovnej nález sp. zn. I. ÚS 670/02, v němž Ústavní soud vyslovil, že smluvní autonomie, projevující se ve volnosti uzavírání smluv, nemůže znamenat jenom volnost výběru typu smluv, výběru smluvního partnera, utváření obsahu smlouvy, volnosti formy, ale znamená i možnost svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu a na případných následcích dohody o zrušení smlouvy). Pro občanskoprávní vztahy platí, že v důsledku odstoupení se smlouva od počátku (ex tunc) ruší, nestanoví-li právní předpis či dohoda něco jiného; závazek plnit z takto zrušené smlouvy odpadá (nebylo-li dosud plněno) a práva a povinnosti smluvních stran zanikají. V případě zániku smlouvy o nájmu věci (tak jako v posuzovaném případě) zaniká na straně nájemce právo předmět nájmu užívat a na straně pronajímatele zaniká jeho povinnost umožnit nájemci užívání předmětu nájmu (tj. obnovuje se jeho dispoziční právo s předmětem nájmu). To, že v důsledku zániku smlouvy zanikají tyto práva a povinnosti, které jsou podstatnými obsahovými složkami nájemního vztahu, ještě neznamená, že zároveň zanikají další, ze smlouvy, případně ze zákona, plynoucí nároky (např. nároky z dlužného nájemného, popř. ze slevy na nájemném).
S argumentací žalovaných, že odstoupením byla smlouva zrušena včetně ujednání v článku VII. odst. 2 a 3 a že po jejím zrušení vzniká nájemci nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčující se podle §107 obč. zák., se nelze ztotožnit. Výkladem ujednání obsaženého v uvedeném článku bylo zjištěno, že účastnice si v něm dohodly pro případ předčasného zrušení smlouvy náhradu nákladů, které nájemkyně v průběhu nájemního vztahu se souhlasem pronajímatelky vynaložila na změnu předmětu nájmu, a to způsobem zde uvedeným. Ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. je dispozitivní povahy a připouští v rámci široké smluvní volnosti odchylné ujednání smluvních stran, které mohou určitou právní úpravu modifikovat, popř. ji i vyloučit; znamená to, že smluvní strany si mohou platně v nájemní smlouvě upravit nejen možnost změn předmětu nájmu, ale i způsob a výši náhrady nákladů či zhodnocení. Mohou se dohodnout i tak, že nájemci právo na náhradu nákladů, popř. zhodnocení nenáleží. Taková dohoda může být i součástí nájemní smlouvy. Nestanoví-li dohoda stran jinak, právo na náhradu nákladů či zhodnocení předmětu nájmu podle §667 odst. 1 obč. zák. vzniká až dnem skončením nájmu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2005). Na rozdíl od případů, kdy nájemce provede změnu předmětu nájmu bez souhlasu pronajímatele, jde o samostatný občanskoprávní nárok nájemce, který podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák., a nelze jej posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004, uveřejněný v Souboru pod č. C 3004). Protože podle §667 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu vzniká nájemci zásadně až skončením nájmu - a tak se také účastnice smlouvy v rámci autonomie vůle dohodly - nemůže se prosadit názor žalovaných, že odstoupením byla smlouva zrušena včetně ujednání v článku VII. odst. 2 a 3; i v tomto případě se plně uplatní zásada pacta sunt servanda.
Opodstatněnou není námitka žalovaných, že smlouva je v článku VII. částečně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), který spatřují v okolnosti, že toto ujednání je „neodůvodněným přenesením podnikatelského risika ze strany nájemce na pronajímatele“.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s dobrými mravy; tj. s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah právního úkonu, aby byl v souladu se základními respektovanými zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Při zvažování otázky platnosti právního úkonu podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy byl právní úkon učiněn (smlouva uzavřena); okolnosti posléze nastalé nelze při tomto právním posouzení zohledňovat. V rámci posuzování věci podle §39 obč. zák. nelze „izolovaně“ zohledňovat a současně vytrhávat z kontextu pouze jednu z více okolností a opomíjet další právně významné okolnosti, jak to činí žalované.
Způsobilou prosadit se není ani výhrada, že žalobou uplatněný nárok je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., kterou žalované uplatnily s tvrzením, že neobdržely od žalobkyně žádnou ekvivalentní protihodnotu a že přebudovaný objekt je nevyužitelný a musel být znovu rekonstruován. Odvolací soud se sice (oproti soudu prvního stupně) v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nezabýval otázkou, zda uplatnění nároku žalobkyní lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., avšak právní posouzení věci nelze považovat za nesprávné, jestliže právně významné skutečnosti, jež by opodstatňovaly použití korektivu dobrých mravů, nevyšly v řízení najevo.
Žalované nejsou srozuměny s právním závěrem, že právo žalobkyně na plnění podle ujednání v článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy není promlčeno. Mají za to, že žalobkyně je uplatnila až v odvolání proti v pořadí prvnímu rozsudku soudu prvního stupně (doručeném soudu dne 20. 6. 2003) a v podání ze dne 29. 2. 2004, ve kterých navrhla změnu žaloby, jíž požadovala stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) kvalifikoval požadavek žalobkyně jako nárok na finanční vypořádání sjednané v článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy; dovodil, že se toto právo nepromlčelo, neboť je žalobkyně uplatnila již v žalobě ze dne 31. 12. 1998 (v níž uvedla, že uplatněný nárok v sobě zahrnuje i částku 10,709.496,- Kč), tj. před uplynutím obecné tříleté promlčecí doby plynoucí od 1. 7. 1997, kdy byla smlouva zrušena odstoupením.
Žalobkyně se žalobou ze dne 31. 12. 1998, která došla soudu prvního stupně dne 11. 1. 1999, domáhala po žalovaných zaplacení částky 13,642.614,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že s právní předchůdkyní žalovaných uzavřela dne 1. 2. 1993 smlouvu o nájmu a správě nemovitosti, na jejímž základě provedla stavební úpravy nemovitosti, na něž vynaložila celkové náklady 15,974.046,40 Kč. Pronajímatelka dala k provedení změny na pronajaté nemovitosti souhlas a pro případ ukončení nájmu před uplynutím sjednané doby se v článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy zavázala uhradit bezdůvodné obohacení, které by jí vzniklo z titulu provedených stavebních úprav a montáží technologického zařízení. Nájemní vztah skončil předčasně k 30. 6. 1997 odstoupením žalovaných od smlouvy pro neschopnost žalobkyně platit sjednané nájemné. Žalované projevily vůli uzavřít do 31. 7. 1997 dohodu o náhradě částky týkající se kompenzace nákladů na provedenou rekonstrukci a stavební úpravy nemovitosti; navrhly stanovit výši náhrady jednak podle znaleckého posudku a jednak podle smluvního ujednání v čl. VII. odst. 2 a 3 smlouvy. Podle smlouvy byla náhrada vyčíslena na 10,709.496,- Kč, které žalované uznaly, ale neuhradily. Podle znaleckého posudku se hodnota nemovitosti rekonstrukcí zvýšila k 23. 7. 1997 o 14,747.632,- Kč. Protože žalované odmítají uspokojit její nárok, žalobkyně vůči nim uplatňuje „nárok podle ust. 667 obč. zák. na vydání protihodnoty toho, oč se zvýšila hodnota nemovitosti k datu ukončení platnosti smlouvy o nájmu a správě nemovitostí, a to ve výši zjištěné znaleckým posudkem č. 756-81/97 ze dne 23. 7. 1997, t.j. Kč 14 747 632,- Kč. Tento nárok zahrnuje i smlouvou dohodnutý nárok žalobce podle čl. VII. odst. 2/ a 3/ smlouvy“. Dále uvedla, že si je vědoma svého dluhu na nájemném za období od 1. 10. 1996 do 30. 6. 1997 ve výši 1,105.018,- Kč; po jeho započtení proto požaduje 13,642.614,- Kč. Z takto v žalobě vylíčeného skutkového děje je zřejmé, že žalobkyně uplatnila žalobou právo na náhradu nákladů, jimiž se souhlasem pronajímatelky zhodnotila předmět nájmu (§667 odst. 1 obč. zák.). Okolnost, že náhradu vyčíslila s poukazem na znalecký posudek částkou 14, 747. 632,- Kč, je nevýznamná, neboť právo na náhradu nákladů vynaložených na zhodnocení pronajaté věci nájemcem, které je upraveno v §667 odst. 1 obč. zák., se řídí především dohodou smluvních stran, a žalobkyně již v žalobě ze dne 31. 12. 1998 uvedla, že uplatněný nárok zahrnuje i 10,709.496,- Kč vyplývajících z článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy. Ať již žalobkyně v průběhu řízení tzv. „upřesňovala“ či „měnila“ žalobní tvrzení, je zjevné, že od zahájení řízení podáním žaloby byl jeho předmětem nárok na náhradu nákladů, které žalobkyně vynaložila na zhodnocení pronajaté nemovitosti, a že skutkový základ tohoto nároku zůstal v průběhu řízení beze změny; žalobkyně pouze měnila nárok co do jeho výše v závislosti na tom, zda vycházela z vyčíslení podle znaleckého posudku nebo z ujednání v článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až §110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Jestliže uplynula zákonem určená promlčecí doba a věřitel v ní své právo u soudu nevykonal, nevykonané právo se promlčelo. Znamená to, že věřiteli sice zůstává promlčené právo zachováno, avšak dlužníku, který je i nadále povinen svůj dluh splnit, vzniklo oprávnění vznést v řízení po marném uplynutí promlčecí doby námitku promlčení; v důsledku toho dojde k zániku nároku věřitele (tzn. že jeho právo není soudně vynutitelné). Smluvní právo na plnění ze smlouvy uzavřené podle občanského zákoníku (tak jako v posuzovaném případě, kdy nejde o právo na vydání bezdůvodného obohacení) se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák., která začíná běžet ode dne, kdy se právo stalo nárokem (actio nata), tedy kdy mohlo být - objektivně posuzováno - odůvodněně vykonáno podáním žaloby u soudu. Ve většině případů nastává splatností dluhu, která může být určena dohodou, stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§563 obč. zák.). Není-li splatnost takto určena, stává se dluh splatným na požádání věřitele, který tak může splatnost dluhu vyvolat sám. Podle ustálené judikatury v takovýchto případech promlčecí doba začne běžet dnem bezprostředně následujícím po dni, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat, tedy kdy dluh vznikl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2011).
Byla-li smlouva zrušena odstoupením ke dni 30. 6. 1997 a k tomuto okamžiku skončil nájemní vztah touto smlouvou sjednaný, teprve tímto dnem vznikla žalobkyni pohledávka z titulu náhrady podle §667 odst. 1 obč. zák. Jelikož splatnost nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem ani rozhodnutím orgánu (§563 obč. zák.), začala tříletá promlčecí doba běžet dnem bezprostředně následujícím po dni, kdy žalobkyně mohla nejdříve o plnění žalované požádat, tj. dnem 2. 7. 1997. Uplatnila-li žalobkyně právo žalobou došlou soudu dne 11. 1. 1999, stalo se tak před uplynutím obecné promlčecí doby a toto právo není promlčeno.
Žalovaným se tak nepodařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že právo žalobkyně na plnění ze smlouvy není promlčeno.
Žalované v rámci procesní obrany proti žalobě uplatnily k započtení vzájemnou pohledávku ve výši 13,500.000,- Kč z titulu náhrady škody, která jim měla vzniknout v období od 1. 8. 1997 do 31. 10. 1999 tím, že žalobkyně porušila povinnost odevzdat jim po skončení nájmu nemovitost, v důsledku čehož jim ušel zisk z pronájmu nemovitosti v tržních cenách 500.000,- Kč měsíčně; kompenzační námitku uplatnily do výše nepřesahující žalovanou pohledávku (§98 o. s. ř.).
Žalobkyně namítá nesprávnost zjištění, že nemovitost vyklidila až v listopadu 1999, a tvrdí, že z policejních protokolů založených ve spise vyplývá, že v tu dobu měla movité věci v garážích, jež náležely společnosti B.A.G. Invest spol. s r.o. I nadále prosazuje, že nemovitost vyklidila již k 31. 12. 1997, jak bylo zjištěno v řízení o vyklizení nemovitosti, a odvolacímu soudu vytýká, že ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. nevyšel z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla žaloba o vyklizení zamítnuta.
Námitka žalobkyně vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud nepochybil, vyšel-li ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně nepředala nemovitost žalovaným do deseti dnů po skončení nájmu, že ještě v říjnu 1999 měla v nemovitosti umístěn svůj majetek (telefonní centrálu, systém zabezpečení, nářadí, materiál a nábytek), že ji vyklidila až v listopadu 1999, kdy z nemovitosti a garáží vystěhovala nábytek a ostatní svůj majetek, a že do té doby nemohly žalované s nemovitostí volně disponovat; tato zjištění totiž mají oporu v provedených listinných důkazech (vzájemné korespondenci účastnic řízení ze dne 15. 12. 1997, 11. 2. 1998, 14. 7. 1998 a 8. 10. 1999, usneseních Policie ČR-MO Nové Město ze dne 1. 8. 1999, č. j. OR2-2004/Mol-TČ-99, a ze dne 25. 11. 1999, č. j. OR2-3754/ Mol-TČ-99). Soud prvního stupně, s jehož skutkovým zjištěním se odvolací soud ztotožnil i po doplnění dokazování v odvolacím řízení, vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Je proto možno konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v §132 o. s. ř. Odvolacímu soudu nelze oprávněně vyčítat ani to, že nevyšel při rozhodování z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 7. 1998, č. j. 21 C 227/97-22, jímž byla zamítnuta žaloba žalovaných (zde v pozici žalobkyň), aby byla žalobkyni (zde v pozici žalované) uložena povinnost vyklidit předmětnou nemovitost. V tomto rozhodnutí dospěl soud na základě provedeného dokazování k skutkovému zjištění, že žalované nemovitost vyklidily k 31. 12. 1997. Tímto skutkovým závěrem nebyly soudy v posuzovaném případě vázány; v rámci dokazování provedly navržené důkazy (které nebyly provedeny v řízení o vyklizení nemovitosti), jejichž vyhodnocením dospěly k odlišnému skutkovému zjištění, a sice, že žalobkyně vyklidila nemovitost až v listopadu 1999 (srovnej rozhodnutí ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Odo 666/2007, které obstálo i v ústavní rovině - ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 3074/09, a rozhodnutí ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Odo 2427/2008, v nichž Nejvyšší soud vyslovil, že pro účastníky řízení a pro všechny orgány je zásadně závazný pouze výrok pravomocného rozsudku a že posouzení předběžné otázky jiným orgánem, včetně soudu, je pro soud závazné tehdy, byla-li předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí).
Žalobkyně uplatnila též výhradu k výši ušlého zisku a k tomu, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně) vyčíslil nárok postupem podle §136 o. s. ř. Kromě jiného namítá, že odvolací soud měl možnost výši nároku zjistit zejména znaleckým posudkem. Místo toho pohledávku žalovaných za období od 1. 1. 1998 do 31. 10. 1999 ve výši 8,175.180,- Kč určil s odkazem na podnájemní smlouvu, kterou uzavřela se společností SYSCAE s. r. o., a za pomoci postupu podle §136 o. s. ř., aniž použití tohoto ustanovení a určení výše náhrady logicky zdůvodnil. Má za to, že odvolací soud nemohl bez dalšího vyjít z úplaty za podnájem ve výši 4,700.000,- Kč ročně sjednané ve smlouvě o podnájmu, aniž by zohlednil slevu poskytnutou z této úplaty, náklady spojené s opatřením podnájemkyně a s úpravami nemovitosti provedenými na žádost podnájemkyně.
Těmto námitkám, jež z hlediska obsahového vylíčení implicitně směřují proti právnímu posouzení otázky určení ušlého zisku odvolacím soudem (vystihující dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), lze přisvědčit. Jestliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil započítávanou pohledávku žalovaných jako nárok z odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 a §442 odst. 1 obč. zák., pak podle ustálené soudní praxe bylo pro právní závěr, že žalovaným ušel zisk, podstatné zjištění, že porušení právní povinnosti žalobkyně předat po skončení nájmu nemovitost znemožnilo žalovaným pronajmout nemovitost určitému (konkrétnímu) nájemci a inkasovat od něho sjednané nájemné. Pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu nepostačuje; o náhradu škody spočívající v ušlém zisku jde tehdy, jestliže v důsledku protiprávního jednání škůdce nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot poškozených, ač se tak dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat. Výše ušlého zisku je pak dána rozdílem mezi dohodnutým nájemným a mezi náklady, které by poškození museli na dosažení tohoto zisku vynaložit (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004, a ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2434/2004). Odvolací soud však v rozporu s tímto vymezením stanovil výši ušlého zisku ve výši dosažitelného (obvyklého) nájemného v daném místě a čase, která však není tou veličinou, od níž se odvíjí výše ušlého zisku způsobeného protiprávním jednáním. Z uvedeného je zřejmé, že určení ušlého zisku odvolacím soudem spočívá na nesprávném právním posouzení.
Žalované v dovolání vyjádřily výhrady k závěru, že pohledávka z ušlého zisku za pronájem nemovitosti v období od 1. 8. 1997 do 31. 12. 1997 je promlčená a není proto způsobilá k započtení na žalovanou pohledávku.
Podle §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle §581 odst. 2 obč. zák. nelze započíst pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.
Započtení je jedním ze způsobů zániku práva z občanskoprávního vztahu. Předpoklady zániku pohledávek započtením jsou a/ vzájemnost pohledávek (zásadně musí jít o dva existující závazky mezi týmiž subjekty, kde věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), b/ stejný druh plnění (ten je splněn, jde-li o pohledávky peněžité), c/ způsobilost pohledávek k započtení (nejde o pohledávky, jejichž kompenzabilnost je vyloučena zákonem nebo dohodou účastníků), a d/ právní úkon směřující k započtení (jednostranný či dvoustranný). Ke kompenzaci je třeba, aby jeden z účastníků učinil projev k započtení adresovaný druhému z nich. Kompenzační projev lze učinit poté, co se pohledávky setkaly; tj. od okamžiku splatnosti té, která se stala splatnou později. K zániku peněžitých pohledávek v rozsahu, v němž se vzájemně kryjí, dochází okamžikem, kdy se pohledávky setkaly. Ustanovení §581 odst. 2 obč. zák. vylučuje možnost započíst jednostranným právním úkonem pohledávku, která není ještě splatná, proti splatné pohledávce. Nedovoluje-li zákon započtení pohledávky, která není splatná, pak kompenzační projev učiněný věřitelem s takovou pohledávkou nenabývá žádných účinků ani v okamžiku, kdy se pohledávka stane splatnou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2006). Z ustanovení §581 odst. 2 obč. zák. je zřejmé, že zákon rovněž vylučuje možnost jednostranným projevem započíst pohledávky promlčené. Nezáleží přitom na tom, kdy byl učiněn projev k započtení; promlčení se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly. Jinými slovy řečeno, pro posouzení, zda je pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze použít k započtení), je rozhodující okamžik, kdy dospěla pohledávka později splatná. Při splnění zákonných předpokladů platí, že byla-li započítávaná pohledávka promlčena v okamžiku, kdy se pohledávky setkaly, je zánik závazku jednostranným započtením vyloučen. Z hlediska běhu promlčecí doby je přitom významné samotné vznesení kompenzační námitky v soudním řízení (§98 o. s. ř.). Od okamžiku, kdy bylo právo takto v řízení uplatněno, promlčecí doba až do pravomocného skončení řízení neběží; po jeho skončení její běh pokračuje, zanikla-li započtením jen část pohledávky namítnuté k započtení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2008).
Námitka žalovaných, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm a/ o. s. ř.) tím, že nepřihlédl jako k jimi nepřípustně nově tvrzené skutečnosti, že vyzvaly žalobkyni k zaplacení pohledávky již v dopise ze dne 31. 10. 1999, který jí byl doručen poštou, a nikoli až ve vyjádření k žalobě z téhož dne, jež jí bylo doručeno prostřednictvím soudu dne 12. 4. 2000, není opodstatněná. Z obsahu spisu sice vyplývá, že k podání ze dne 31. 10. 1999 byl jako příloha připojen dopis žalovaných adresovaný žalobkyni z téhož dne, v němž vyčíslily škodu za období od 1. 8. 1997 do 31. 10. 1999, avšak v tomto podání a ani v průběhu řízení do skončení jednání před soudem prvního stupně netvrdily a nedoložily, že dopis s výzvou k plnění byl žalobkyni poštou doručen. Žalované naopak na výslovný dotaz soudu prvního stupně při jednání dne 23. 4. 2007 uvedly, že poprvé vyzvaly žalobkyni k vydání ušlého zisku, tj. ekvivalentu nájemného za užívání nemovitosti v době od 1. 8. 1997 do 31. 10. 1999, ve vyjádření k žalobě ze dne 31. 10. 1999, které bylo doručeno soudu. Jestliže přes poučení soudem prvního stupně podle §119a odst. 1 o. s. ř. začaly teprve v odvolacím řízení tvrdit, že žalobkyni vyzvaly k plnění dříve, jedná se v systému neúplné apelace o novou skutečnost, k níž nemohl odvolací soud přihlédnout (§205a odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že žalovaná pohledávka se k výzvě žalobkyně stala splatnou dne 31. 10. 1997. Žalované vyzvaly žalobkyni k úhradě pohledávky z ušlého zisku za období od 1. 8. 1997 do 31. 10. 1999 ve vyjádření k žalobě ze dne 31. 10. 1999, které jí bylo doručeno dne 12. 4. 2000. Zároveň vůči ní v téže listině učinily projev směřující k započtení této pohledávky na její pohledávku. Protože se pohledávka žalovaných stala splatnou teprve dnem následujícím po doručení výzvy k zaplacení, tj. 13. 4. 2000, nemohla být v okamžiku, kdy byl projev započtení vůči žalobkyni učiněn (tj. 12. 4. 2000), splatná a způsobilá k započtení. Úkon směřující k započtení pohledávky, který žalované učinily ve vyjádření k žalobě ze dne 31. 10. 1999, proto nemohl mít žádné právní účinky a způsobit (částečný zánik) žalované pohledávky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Jak se ovšem podává z obsahu spisu, žalované posléze opakovaně učinily vůči žalobkyni projev směřující k započtení této (v tu dobu již splatné) pohledávky, a to při jednáních soudu prvního stupně dne 29. 4. 2002 a 8. 3. 2004. Protože žalobkyně namítla promlčení započítávané pohledávky, bylo nutno otázku promlčení zkoumat k 13. 4. 2000, tedy k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly. Se závěrem, že pohledávka z ušlého zisku za celé období od 1. 8. 1997 do 31. 12. 1997 je promlčena, se dovolací soud neztotožňuje, neboť odvolací soud při úvaze o běhu subjektivní promlčecí doby pominul, že žalované pohledávku z ušlého zisku uplatnily u soudu dne 3. 11. 1999, kdy mu bylo doručeno jejich podání ze dne 31. 10. 1999, v němž uplatnily tuto pohledávku k započtení. Dnem 3. 11. 1999 tudíž nastalo stavení promlčecí doby po dobu trvání řízení, v němž žalované řádně pokračovaly (§112 obč. zák.). Jelikož v posuzovaném případě ke vzniku škody mělo dojít pokračujícím porušováním téže povinnosti v období od 1. 8. 1997 do 31. 12. 1997 a žalované požadovaly ušlý zisk za každý kalendářní měsíc, v němž ke vzniku ušlého zisku mělo dojít, bylo třeba posoudit okolnosti podmiňující počátek běhu subjektivní promlčecí doby zvlášť za každý měsíc, a s přihlédnutím k okamžiku, kdy byla pohledávka uplatněna u soudu, bylo teprve možno dovodit, v jakém rozsahu je nárok za požadovanou dobu promlčen. Právní názor odvolacího soudu, že celá k započtení uplatněná pohledávka za období od 1. 8. 1997 do 31. 12. 1997 byla v okamžiku střetu pohledávek promlčena, není správný. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl proto v tomto ohledu uplatněn opodstatněně.
Žalované v dovolání vytýkají odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval jejich námitkami k tomu, jak soud prvního stupně posoudil otázku promlčení pohledávky z bezdůvodného obohacení ve výši 2,242.092,- Kč a otázku existence pohledávky z ušlého zisku ve výši 910.000,- Kč soudem prvního stupně; podrobně přitom polemizují s právními závěry, které soud prvního stupně k těmto otázkám zaujal. Námitka žalovaných vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Posouzením věci po právní stránce se přitom rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle aplikovaných ustanovení práva a povinnosti ve vztahu k předmětu řízení, a jak byla věc rozhodnuta. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků, v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně. Pro rozsudek odvolacího soudu totiž platí §157 odst. 2 o. s. ř. přiměřeně (srovnej §211 o. s. ř.); odvolací soud při formulování odůvodnění rozsudku vychází z tohoto ustanovení jen potud, pokud to odpovídá zásadně přezkumné povaze jeho činnosti v odvolacím řízení (srovnej §212 o. s. ř.). Absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a řízení trpí vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný pod číslem 10 v sešitu 3/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze); ve svých důsledcích představuje rovněž porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, uveřejněný pod číslem 12/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V podání ze dne 26. 1. 2005 žalované v rámci rozšířené procesní obrany uplatnily k započtení pohledávku ve výši 910.000,- Kč s tvrzením, že jde o náhradu škody v podobě ušlého zisku, kterou jim způsobila žalobkyně tím, že jim znemožnila užívat garáže v období od 1. 11. 1999 do 31. 12. 2001. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů shledal obranu žalovaných v rozsahu 910.000,- Kč neúspěšnou, neboť garáže v inkriminované době neužívala žalobkyně, nýbrž společnost B.A.G. Invest spol. s r. o. Jinými slovy dovodil, že žalované započetly pohledávku, jejímž dlužníkem není žalobkyně. Žalované uplatnily k započtení pohledávku ve výši 2,242.092,- Kč s tvrzením, že jde o nárok z bezdůvodného obohacení, které žalobkyně na jejich úkor získala tím, že si neoprávněně ponechala od společnosti SYSCAE s. r. o. předem zaplacenou úhradu za podnájem nemovitosti připadající na období po skončení podnájmu. Projev k započtení této pohledávky žalované učinily v podání ze dne 13. 5. 2005, které došlo soudu prvního stupně dne 17. 5. 2005 a žalovaným bylo doručeno dne 6. 6. 2005. Žalobkyně namítla, že započítávaná pohledávka je promlčena. Soud prvního stupně z provedených důkazů dovodil, že pohledávka z bezdůvodného obohacení se stala splatnou dne 6. 6. 2005 (§451 a §563 obč. zák.) a že k tomuto dni bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2,242.092,- Kč promlčeno (§107 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, zrekapituloval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, včetně těch, které zaujal ve vztahu k procesní obraně žalovaných, a vylíčil mimo jiné i námitky, jimiž žalované zpochybnily správnost právních závěrů soudu prvního stupně, že započtení pohledávek ve výši 2,242.092,- Kč a 910.000,- Kč nemohlo vyvolat zamýšlený právní účinek, tj. zánik žalované pohledávky v tomto rozsahu. K těmto námitkám zpochybňujícím právní posouzení věci soudem prvního stupně však odvolací soud neučinil žádné závěry a ani se alespoň formou odkazu neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Protože se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal ani s jedinou z četných námitek, jejichž prostřednictvím žalované brojily proti správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně uvedených kompenzačních námitek, a ve svém právním posouzení je ponechal oproti ostatním námitkám zcela stranou, jako kdyby uplatněny vůbec nebyly, je jeho rozhodnutí v tomto rozsahu nepřezkoumatelné a dovolací soud je pro popsanou vadu, která zatěžuje odvolací řízení, neměl možnost věcně přezkoumat.
Z výše uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243 odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu