ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.498.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 498/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) D. F. , b) M. R. , a c) Ing. M. Š. , zastoupených Mgr. Ing. Jiřím Hrušem, advokátem se sídlem Roztoky u Prahy, Nad Vltavou 2161, proti žalované Z. R. , zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 3A, o 203.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 179/2008, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2013, č. j. 10 Co 333/2013-258, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2013, č. j. 10 Co 333/2013-258, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 11. 4. 2011, č. j. 9 C 179/2008-126, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 76.350,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 127.250,- Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 9. 2011, č. j. 10 Co 225/2011-166, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích II., III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 6. 5. 2013, č. j. 9 C 179/2008-244, žalobu o zaplacení částky 127.500,- Kč zamítl (výrok I.), žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 90.049,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
Odvolací soud poté usnesením ze dne 27. 9. 2013, č. j. 10 Co 333/2013-258, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném výroku II. změnil tak, že žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 12.285,13 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně, který vypočetl náklady řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 484/2000 Sb.“), byl tento právní předpis s účinností od 7. května 2013 zrušen nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodoval ke dni 27. 9. 2013, poměřoval nákladový výrok vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „advokátní tarif“). Za jednotlivé úkony právní služby a další náklady spojené s advokátním zastoupením v celkové výši 49.140,52 Kč přiznal žalované náhradu v rozsahu 25 % podle míry úspěchu (§142 odst. 2 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, a to otázky retroaktivních účinků právního předpisu, resp. ustanovení zrušeného Ústavním soudem, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Má za to, že rozhodoval-li soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., měl i odvolací soud přezkoumat správnost jeho výpočtu podle tohoto předpisu, i když byl následující den po vydání rozsudku soudu prvního stupně Ústavním soudem zrušen. Pokud tak neučinil, přiznal derogačnímu nálezu retroaktivní účinky a porušil její právo na legitimní očekávání. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2755/08 i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010, v němž oba soudy odmítly retroaktivní výklad, který by odůvodnil zpětné působení právních norem. Přípustnost dovolání spojuje rovněž s otázkou procesního práva dovolacím soudem dosud neřešenou, a to stanovení náhrady nákladů řízení podle poměru úspěchu účastníka v jednotlivých fázích řízení. Namítá, že odvolací soud při výpočtu náhrady nákladů řízení nezohlednil, že byla částečně neúspěšná pouze v prvním řízení před soudem prvního stupně a ve dvou odvolacích řízeních byla ve věci zcela úspěšná. Zdůrazňuje, že trpí vážným onemocněním srdce, vychovává těžce postiženého syna a že žalobci uplatili žalobou podvodem konstruovaný nárok s cílem donutit ji k prodeji spoluvlastnického podílu. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrzuje a žalobci jsou povinni nahradit jí náklady řízení odvolacího i dovolacího.
Žalobci se ztotožňují se závěry obsaženými v napadeném rozhodnutí.
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná předně zpochybňuje určení výše nákladů řízení v důsledku nesprávné aplikace advokátního tarifu odvolacím soudem, který rozhodoval dne 27. 9. 2013, namísto vyhlášky č. 484/2000 Sb., podle níž o nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně.
Řešení této otázky přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a v dané věci není důvodu se od ní odchylovat.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. byla nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., jako neústavní zrušena, a to s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tedy určení odměny advokáta za zastupování účastníka řízení podle advokátního tarifu. Rozhodným okamžikem pro posouzení, který právní předpis je třeba aplikovat, je zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Rozhoduje-li tedy soud o nákladech řízení (byť v odvolacím řízení) po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. po 7. 5. 2013, použije pro určení výše odměny advokáta advokátní tarif (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014 a 40/2014). Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení, která proběhla před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. Nejvyšší soud rovněž již dříve ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu); jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti druhému (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, nebo ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007). Rozhodnutí zmiňovaná žalovanou v dovolání na posuzovaný případ nedopadají, neboť se týkají nepřípustné zpětné retroaktivity právních předpisů, zejména případů, kdy intertemporální ustanovení v tomto smyslu chybí; o takový případ ovšem v dané věci nejde. Dovolací soud nesdílí názor žalované, že napadeným rozhodnutím bylo narušeno její právo na legitimní očekávání; nelze totiž předpokládat, že by advokátem zastoupená žalovaná nebyla seznámena s právními aspekty, které s sebou nese změna právní úpravy.
Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, rozhodl-li dne 27. 9. 2013 (tj. po dni 7. května 2013, ke kterému byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb.) o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle advokátního tarifu, a nikoli podle v tu dobu již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. Jestliže žalobci napadli nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně odvoláním, jež má suspenzivní účinek (§206 o. s. ř.), nemohl žalované vzniknout nárok na náhradu nákladů řízení, dokud o odvolání žalobců nerozhodl pravomocně odvolací soud. Je tedy bez významu, že soud prvního stupně rozhodl (nepravomocně) o náhradě nákladů řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. v době před jejím zrušením.
Dovolání je však ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky výše přiznané náhrady nákladů žalované v jednotlivých stupních řízení podle poměru úspěchu ve věci, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je tudíž i důvodné.
Právní posouzení věci je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo, sice správně použitý právní předpis, nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odst. 1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odst. 2).
Žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Jinými slovy, posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku, tedy podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí, ve věci uspěl. V případě, kdy je v jedné věci řízení před soudem prvního stupně více, musí být úspěch účastníka počítán pro každé řízení zvlášť. Pokud se totiž posuzuje úspěch účastníka ve dvou různých řízeních, musí být přihlédnuto k výši předmětu řízení v každém z těchto řízení a úspěch účastníka je dán tím, v jaké části předmětu těchto řízení účastník v konečném důsledku uspěl. Soud totiž musí rozhodovat o nákladech řízení v souladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01). Pokud soud meritorními výroky rozhodl o předmětu řízení v určité výši, nemůže se výrok o nákladech odvíjet od předmětu předchozího řízení ve stejné věci. Opačným postupem by docházelo k nesouladu mezi výrokem o náhradě nákladů řízení a meritorními výroky, kdy by meritorní výroky vyzněly plně ve prospěch jednoho účastníka, ale z důvodu posouzení úspěchu účastníka ve věci s ohledem na předmět předchozího řízení by tento účastník nemohl získat plnou náhradu nákladů řízení. Protože i pro odvolací a dovolací řízení platí obdobně ustanovení o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, lze uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení (srov. §224 odst. 1 o. s. ř. a §243c odst. 3, resp. §243b odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012). Odvolatel či dovolatel má ve věci plný úspěch v případě, že v konečném důsledku uspěje v celém předmětu odvolacího či dovolacího řízení. V případě řízení, jehož předmětem je peněžitá částka tedy platí, že pro náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení je třeba úspěch účastníka řízení počítat podle poměru částky, v níž odvolatel či dovolatel v konečném důsledku uspěl, a částky, do níž odvolání nebo dovolání podal, a která tedy byla předmětem odvolacího či dovolacího řízení. Jinými slovy, i posouzení úspěšnosti účastníka v odvolacím či dovolacím řízení závisí na tom, v jaké části předmětu odvolacího či dovolacího řízení účastník v konečném důsledku uspěl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, a ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4193/2013).
V posuzovaném případě odvolací soud výše uvedeným způsobem nepostupoval a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl, aniž zohlednil, jaký byl předmět jednotlivých řízení a v jaké části předmětu jednotlivých řízení žalovaná v konečném důsledku uspěla. Poté, co souhrnně vyčíslil veškeré náklady řízení, jež žalované vznikly v jednotlivých řízeních, přiznal jí jejich náhradu pouze v rozsahu 25 % odpovídající míře úspěchu žalované v řízení (§142 odst. 2 o. s. ř.).
Žalobci uplatnili žalobou nárok na zaplacení 203.600,- Kč a v konečném důsledku jim byla přiznána částka 76.350,- Kč. Procesní úspěch žalobců tak představuje 37,5 % a procesní úspěch žalované představuje 62,5 %. Žalované - procesně úspěšnější účastnici - tak přísluší za první řízení před soudem prvního stupně náhrada poměrné části nákladů řízení ve výši 25 % (od jejího úspěchu ve výši 62,5 % odečten její neúspěch ve výši 37,5 %). Předmětem prvního odvolacího řízení byla částka 127.250,- Kč (výrok rozsudku soudu prvního stupně přisuzující částku 76.350,- Kč nebyl odvoláním dotčen a nabyl samostatně právní moci) a stejná částka byla předmětem řízení i ve druhém řízení před soudem prvního stupně (poté, co odvolací soud usnesením ze dne 15. 9. 2011, č. j. 10 Co 225/2011-166, zrušil v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 4. 2011, č. j. 9 C 179/2008-126). Protože žalovaná měla v těchto řízeních v konečném důsledku plný úspěch (žaloba o zaplacení částky 127.250,- Kč byla zamítnuta), má v souladu s §142 odst. 1 o. s. ř. (resp. §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř.) právo na náhradu nákladů řízení ve výši 100 % za uvedená řízení. Předmětem druhého odvolacího řízení byl toliko nárok žalované na náhradu nákladů řízení přiznaný jí soudem prvního stupně ve výši 90.049,- Kč. Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobcům uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 12.285,13 Kč. Ačkoli žalobci měli v druhém odvolacím řízení převážný úspěch, poměrnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení jim za použití §150 o. s. ř. - z důvodů blíže rozvedených - nepřiznal. Jelikož výrok o náhradě nákladů druhého odvolacího řízení nebyl dovoláním napaden, dovolací soud jeho správnost neposuzoval.
Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení k dovolacímu přezkumu nastolené otázky, neboť odvolací soud, který nezohlednil při rozhodování o náhradě nákladů řízení shora nastíněná hlediska, postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.) s tím, že zůstává spornou pouze výše náhrady nákladů řízení. Nepřistoupil přitom ke změně napadeného rozhodnutí ve smyslu §243d písm. b/ o. s. ř., neboť s přihlédnutím k cílům uvedeným v důvodové zprávě zákona č. 404/2012 Sb., tedy „vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu“ a „posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter“, nepovažuje pouhou kalkulaci náhrady nákladů řízení za podstatnou pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu