ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.5166.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 5166/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. Š. , zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, proti žalované K. Š. , zastoupené Mgr. Tomášem Váchou, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 5/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2014, č.j. 8 Co 295/2014-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví uvedené rozhodnutí ve výrocích, jimiž krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 9. 2013, č.j. 7 C 5/2013-56, ve věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 16.456,- Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání – v němž žalobce odvolacímu soudu vytýká, že posoudil otázku předpokladů pro vrácení daru (§630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a sice v rozporu se závěrem přijatým v rozsudku ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009 – není přípustné (§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“); žalobce totiž odvolacímu soudu nevytknul nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1, 3 o.s.ř.). Tento (jediný) dovolací důvod nevystihuje argumentace, jíž zpochybňuje právní posouzení věci, vychází-li – a tak je tomu v souzené věci – z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolatel totiž kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem založil na skutkových tvrzeních (že žalovanou požádal o finanční pomoc 20.000,- Kč, že se s ní dohodl na trvalém pobytu v domě i po darování, že žalovaná s ním od července 2010 přerušila jakékoli styky a že zfalšovala jeho podpis na plné moci k prodeji automobilu), která neodpovídají skutkovým zjištěním, z nichž vycházel odvolací soud.
Nezbývá než dodat, že otázkou aplikovatelnosti §630 obč. zák. se Nejvyšší soud zabýval již opakovaně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009) a odvolací soud – dovodil-li, že v řízení zjištěné chování žalované nenaplňuje znaky §630 obč. zák. – rozhodl v intencích této (konstantní) judikatury, přičemž dovolací soud v projednávaném případě nemá důvod se od ní odchylovat.
Dovolání proti měnícímu výroku o nákladech řízení je jednak objektivně nepřípustné (§238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), jelikož tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013), jednak vadné, neboť ve vztahu k tomuto výroku dovolatel neuvedl žádnou argumentaci (§241a odst. 2, §241b odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2015
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu