ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.5167.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 5167/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, identifikační číslo 69797111 (s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, 604 47 Brno), proti žalovanému M. P. , zastoupenému JUDr. Kamilem Mattesem, advokátem se sídlem v Moravském Krumlově, Smetanova 167, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené z Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 731/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2014, č. j. 21 Co 132/2012-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 15. prosince 2011, č. j. 14 C 731/2010-60, zamítl žalobu o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. března 2014, č. j. 21 Co 132/2012-84, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil s tím, že se zamítá žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 100.000,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), spojuje s řešením otázky odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), která podle ní nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena.
Dovolání není přípustné.
Pojem „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. března 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zohlednil skutkové okolnosti souzené věci, zejména že všichni zúčastnění, tj. F. V., J. M. a žalovaný byli v úzkých rodinných vztazích, a že F. V. nemínil po žalovaném v souvislosti s převodem nemovitostí cokoli požadovat, jelikož peníze, které ke koupi použil, patřily matce žalovaného. Podle názoru dovolacího soudu tak jeho úvaha o důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. není zjevně nepřiměřená.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu