ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1013.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1013/2015-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných M. M. a J. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 110/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 4 T 110/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 4 T 110/2013, byli obvinění M. M. a J. H. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, kterého se měli dopustit tím, že
1) „na základě společné dohody v úmyslu se obohatit předložil dne 30. 7. 2010 obviněný M. M. poškozené V. P., v místě jejího trvalého bydliště k podpisu Smlouvu o úvěru, dle níž se obviněná J. H. zavázala poskytnout poškozené úvěr ve výši 170.000,- Kč a poškozená se zavázala úvěr i s odměnou ve výši 1.054.995,74 Kč splácet v pravidelných měsíčních splátkách, počínaje dnem 1. 9. 2010 a konče dnem 1. 8. 2035, přičemž při uzavírání smlouvy bylo využito finanční tísně a rozumové slabosti způsobené fází pokročilého stáří poškozené, která byla zřejmá, neboť tato se zavázala v rámci zajištění poskytnutých finančních prostředků z úvěru zajistit ve prospěch obviněné J. H. zřízení zástavního práva k bytové jednotce do té doby ve výlučném vlastnictví poškozené o velikosti 3+1 v ulici D., P. v hodnotě 2.000.000,- Kč, což učinila dne 24. 11. 2010, a to podpisem Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, Smlouvou o úvěru byla dále sjednána jednorázová smluvní pokuta z prodlení ve výši 50.000,- Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1% denně z dosud nesplacené jistiny, čímž se obohatili o částku ve výši 2.000.000,- Kč,“ , ve kterém byl spatřován přečin lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku,
a dále byli obvinění M. M. a J. H. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, kterého se měli dopustit tím, že
2) „na základě společné dohody v období od 2. 8. 2010 do 24. 11. 2010 na blíže nezjištěném místě v P. poškozená V. P., požádala obviněného M. M. o navýšení úvěru, který jí byl poskytnut obviněnou J. H. na základě Smlouvy o úvěru, a to o částku 50.000,- Kč, a obviněný M. M. předložil poškozené k podpisu Smlouvu o úvěru znějící na částku ve výši 900.000,- Kč, jejíž splatnost byla stanovena nejpozději do 31. 12. 2010, příjmový pokladní doklad na částku ve výši 450.000,- Kč datovaný dne 1. 10. 2010 a příjmový platební doklad znějící na částku ve výši 450.000,- Kč datovaný dne 20. 10. 2010, přičemž poškozené tvrdil, že se jedná jen o formality, o dokumenty potřebné k vyplacení navýšené částky ve výši 50.000,- Kč, přičemž obviněná J. H. předala obviněnému částku ve výši 900.000,- Kč, kterou obviněný nepředal poškozené, ponechal si ji pro svoji potřebu a následně přiměl poškozenou k podpisu Smlouvy o úvěru, znějící na částku ve výši 2.080.000,- Kč, věřitele Real Finance CZ, a.s., Souhlasné prohlášení o změně vlastnického práva, Smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce ve prospěch společnosti Real Finance CZ, a.s., Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti ve prospěch společnosti Real Finance CZ, a.s. a Plnou moc jednateli společnosti Real Finance CZ, a.s., kdy na základě těchto dokumentů došlo k refinancování Smlouvy o úvěru a Smlouvy o půjčce na 900.000,- Kč a obviněné J. H. byla vyplacena souhrnná částka ve výši 1.800.000,- Kč, čímž způsobili poškozené škodu ve výši 2.080.000,- Kč“, ve kterém byl spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená V. P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 4 T 110/2013, podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015, tak, že podle §256 tr. ř. bylo odvolání státní zástupkyně zamítnuto.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015, podal následně nejvyšší státní zástupce podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání uvedl, že se závěrem městského soudu o absenci naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku, ani se závěrem, že nebylo prokázáno, že se skutek právně kvalifikovaný jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku stal, nelze souhlasit. Má za to, že zmíněné závěry městského soudu neodpovídají skutkovým zjištěním, v důsledku čehož je dáno jednak nesprávné právní posouzení (stran jednání popsaného pod bodem – I. výroku rozsudku soudu prvního stupně), jednak existuje extrémní nesoulad s provedenými důkazy (stran skutku popsaného tamtéž pod bodem 2.).
K závěru o nesprávnosti právního posouzení skutku, který je namístě právně kvalifikovat jako přečin lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, byl veden následujícími úvahami: Co se týče podmínky hrubého nepoměru, městský soud se jí blíže nezabýval, ale pouze konstatoval, že odkazuje na podrobnosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu stran přiměřenosti výše a počtu splátek, výše úroků, smluvních pokut apod. Obvodní soud přitom ve svém zprošťujícím rozsudku konstatoval, že posoudil vzájemné plnění co do hodnoty obou plnění, zabýval se počtem a výší měsíčních splátek, když s ohledem na výši důchodu poškozené usoudil, že měsíční splátky nelze považovat za nereálné plnění. Dále se zabýval výší úroků a s poukazem na judikaturu dospěl následně k nepříliš přesvědčivému závěru, že s ohledem především na délku splácení a výši jednotlivých splátek nelze plnění uvedené v obžalobě považovat za takové, které by bylo v hrubém nepoměru s poskytnutým plněním, přičemž k zajištění převedená nemovitost v oceněné hodnotě 2.000.000 Kč se jeví jako nepoměrná k půjčené částce 170.000 Kč. Nalézací soud tedy správně dospěl k závěru, že nemovitost v hodnotě 2.000.000 Kč, k jejímuž zajišťovacímu převodu z poškozené na obviněnou došlo, se jeví jako nepoměrná k poskytnutému finančnímu plnění ve výši 170.000 Kč, avšak následně nesprávně usoudil, že tato okolnost nezakládá hrubý nepoměr ve smyslu, v jakém je chápán v rámci skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku. Hodnota nemovitosti, jíž se uvedená smlouva o zajišťovacím převodu práva týkala, přitom téměř 12x přesahovala výši peněžní částky, jež měla být poskytnuta obviněnými. Uvedená skutečnost pak bezpochyby odůvodňuje právní závěr o hrubém nepoměru poskytovaných plnění.
Ohledně podmínky zneužití některého ze stavů uvedených v §218 odst. 1 tr. zákoníku, přítomných na straně osoby, s níž je lichevní smlouva sjednávána, městský soud konstatoval, že nelze uzavřít, že by poškozená byla po rozumové stránce natolik oslabena, že by nebyla schopna chápat smysl a především následky jednání, ke kterému se zavázala, a že by bylo možno takovou situaci považovat za tíseň ve smyslu trestního zákoníku. V naznačené spojitosti je však nutné poukázat na skutečnost, že jak obvodní, tak městský soud se zaměřily pouze na možnou rozumovou slabost nebo tíseň poškozené, nicméně jednak rozumovou slabost nesprávně posoudily, jednak nevzaly v potaz další, alternativní stav uvedený ve zmíněné skutkové podstatě, a to lehkomyslnost, která vyjadřuje nereálné posouzení situace poškozeným a jeho neschopnost uvědomit si rozsah a závažnost důsledků vlastního jednání, zejména dopadů poskytnutého plnění nebo slibu plnění. Jestliže soudy neakceptovaly závěr obžaloby o rozumové slabosti poškozené, lze mít minimálně za to, že obvinění zneužili její lehkomyslnosti. Pokud by poškozená nejednala lehkomyslně, případně ve stavu rozumové slabosti fakticky dovozovaném znalcem, nikdy by nemohla přistoupit na smluvní konstrukce, jež jí byly předkládány obviněným M. M. a k nimž se obviněná J. H., jako smluvní strana z lichevního jednání dozajista nejen formálně profitující, přinejmenším vědomě propůjčila, neboť musela dobře vědět, že půjčování peněz osobám ve vysokém věku, má-li být postupováno seriózně, prostě nepředstavuje dobrou investici. O minimálně lehkomyslnosti, spíše však nerozumu poškozené, svědčí i její následující počínání, kdy se např. zavázala dne 1. 10. 2010 další smlouvou o úvěru na částku ve výši 900.000 Kč tuto částku splatit spolu s úroky nejpozději dne 31. 12. 2010.
K závěru o nesprávnosti právního posouzení skutku právně kvalifikovaného jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, byl pak veden následujícími úvahami. Smlouva o úvěru ve výši 900.000 Kč byla s poškozenou uzavřena a částka měla být dotyčné předána na základě nejasného požadavku poškozené. Obvinění však ve skutečnosti využili k dalšímu získání podpisu pouhého požadavku poškozené na doplacení první půjčky, neboť tato nebyla poškozené vyplacena v plné výši. Pokud byly předloženy příjmové platební doklady, které mají prokazovat, že poškozená měla částku 900.000 Kč skutečně přijmout, v tomto směru je nutno zdůraznit, že podpisy celé řady různých listin vnímala poškozená jako pouhou formalitu, gro představovala ústní domluva s obviněným, zaštítěným autoritou notářů, kterému poškozená plně důvěřovala. Poškozená je osobou důvěřivou, je tedy nepochybné, že poškozená dané listiny, tedy smlouvu o úvěru i příjmové platební doklady, podepsala, nikoli však proto, že by něco obdržela, ale jednoduše proto, že podepsala všechno, co jí obviněný předložil, neboť v jejích očích chtěl její prvotní potřebu a posléze i situaci „řešit“. Závěry o tom, že si poškozená měla něco přečíst, měla být opatrnější apod., nejsou tudíž případné, neboť obviněný s poškozenou jednal právě proto, že se jednalo o osobu s ohledem na svůj věk a duševní stav apriori velmi důvěřivou, která mu v dané fázi a ve stresu z prvotní půjčky a v očekávání něčeho hmatatelného podepíše doslova cokoliv. Soudy obou stupňů tedy měly na základě provedeného dokazování dovodit, že oba obvinění v případě předmětného skutku jednali popsaným způsobem a zejména s popsanými záměry a cíli a v návaznosti na to měly jejich jednání posoudit jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jak bylo navrženo v obžalobě.
S přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem se proto domnívá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil skutkový děj, popsaný v bodu 1. výroku jeho rozsudku. Shodné pochybení je potom namístě konstatovat i u bodu 2. téhož rozhodnutí, a to navíc za existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. právním posouzením. Takový postup obvodního soudu založil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud potom naznačené vady k odvolání státní zástupkyně neodstranil Městský soud v Praze, své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za využití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015, i a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 4 T 110/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněným. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření obviněných.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se však opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Uvedené však nebylo Nejvyšším soudem zjištěno.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015 i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Městský soud v odůvodnění usnesení ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015, uvedl, že řízení nebylo zatíženo žádnou procesní vadou, která by mohla mít vliv na správnost či zákonnost rozhodnutí. Dále konstatoval, že obvodní soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl ke zcela správným závěrům, přičemž se plně ztotožňuje s podrobnou argumentací stran hodnocení jednotlivých výpovědí obviněných, svědků a dalších důkazů. Rovněž uvedl, že obvodní soud se náležitě zabýval základními otázkami, respektoval a hodnotil důkazy svědčící nejen ve prospěch obviněných, ale i v neprospěch, a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, přičemž se plně ztotožnil s argumentací obvodního soudu a shodně se vyjádřil k otázce, zda obvinění zneužili něčí rozumové slabosti či tísně, přičemž dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by poškozená nebyla schopna rozpoznat hodnotu svého plnění či závazku ke vzájemnému plnění vůči druhé straně. Pokud jde o stav tísně poškozené, v rámci kterého měla uzavírat předmětné smlouvy, vyjádřil městský soud souhlas s argumentací obvodního soudu, že pokud poškozená potřebovala finanční prostředky zapůjčit zejména na rekonstrukci bytu, tak nelze tuto okolnost považovat za mimořádně tíživou situaci, která by poškozenou vedla k tomu, aby požádala o nebankovní půjčku. Ohledně zprošťujícího výroku podle §226 písm. b) tr. ř. městský soud uvedl, že nelze dovodit, že by poškozená byla po rozumové stránce natolik oslabena, aby nebyla schopna chápat smysl a především následky jednání, ke kterému se zavázala, ani že by bylo možno takovou situaci považovat za tíseň ve smyslu trestního zákoníku, přičemž ohledně přiměřenosti výše a počtu splátek, výše úroků a smluvních pokut odkazuje městský soud na rozhodnutí obvodního soudu. V závěru tohoto odůvodnění uvedl, že pokud obvodní soud dospěl k závěru, že u obviněných nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je tento závěr odůvodněný a správný, a proto obvodní soud obviněné zcela správně zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo ten, kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, získá-li tím pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.
Objektem trestného činu lichvy je svobodná dispozice s majetkem. Chrání se zde možnost správného rozhodování v majetkových záležitostech i samotný majetek. Nejde jen o ochranu vlastnického práva k určitým věcem, ale §218 se vztahuje na majetek jako celek, do něhož mohou patřit kromě věcí i další majetkové hodnoty, jakými jsou pohledávky, obchodní podíly v obchodních společnostech atd. Objektem trestného činu lichvy je tedy majetková sféra jako celek.
Objektivní stránka má dvě alternativní formy jednání:
a) pachatel zneužije něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení k tomu, aby pachateli nebo jinému bylo poskytnuto nebo slíbeno plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru,
b) pachatel takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede.
Pro posouzení, zda skutek je nebo není přečinem lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je podstatné, zda byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, především pak naplnění znaku hrubého nepoměru vzájemného plnění a znaku zneužití rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení poškozeného. Soudy obou stupňů shledaly, že právě tyto znaky nebyly jednáním obviněného naplněny, resp. neshledaly naplnění znaku hrubého nepoměru vzájemného plnění a znaku zneužití stavu tísně a rozumové slabosti, proto soudy obou stupňů nekvalifikovaly jednání obviněných jako přečin lichvy podle 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Ohledně podmínky hrubého nepoměru obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že posoudil vzájemné plnění co do hodnoty obou plnění, zabýval se počtem a výší měsíčních splátek, přičemž s ohledem na výši důchodu poškozené usoudil, že měsíční splátky nelze považovat za nereálné plnění. Dále se zabýval výší úroků a s poukazem na judikaturu dospěl k závěru, že s ohledem především na délku splácení a výši jednotlivých splátek nelze plnění uvedené v obžalobě považovat za takové, které by bylo v hrubém nepoměru s poskytnutým plněním, přestože k zajištění převedená nemovitost v oceněné hodnotě 2.000.000 Kč se jeví jako nepoměrná k půjčené částce 170.000 Kč. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí touto podmínkou blíže nezabýval, pouze uvedl, že odkazuje na podrobnosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu v otázkách přiměřenosti, výše a počtu splátek, výše úroků, smluvních pokut atd.
Nejvyšší soud ve shodě s názorem nejvyššího státního zástupce konstatuje, že pokud soud prvního stupně sice učinil správný závěr, že nemovitost v hodnotě 2.000.000 Kč, k jejímuž zajišťovacímu převodu z poškozené na obviněnou došlo, se jeví jako nepoměrná k poskytnutému finančnímu plnění ve výši 170.000 Kč, avšak na základě výše uvedeného pak dovodil, že rozdíl mezi cenou nemovitosti (2.000.000 Kč) a poskytnutým plněním ve výši 170.000 Kč nenaplňuje znak „hrubého nepoměru“ podle §218 odst. 1 tr. zákoníku, je takové posouzení nesprávné a jeho následkem je nesprávné právní posouzení skutku.
Soudy obou stupňů nerespektovaly konstantní judikaturu vztahující se k trestnému činu lichvy podle ustanovení §218 odst. 1 tr. zákoníku. Hrubý nepoměr vzájemného plnění podle §218 odst. 1 tr. zákoníku není zákonem přesně stanoven, a proto je nutné vycházet z ustálené praxe týkající se této problematiky. Z judikatorních rozhodnutí týkajících se hrubého nepoměru vzájemného plnění ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku vyplývají meze tohoto nepoměru, při jejichž překročení se již jedná o hrubý nepoměr.
Nejvyšší soud se zabýval otázkou posouzení plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru např. v usnesení ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013, v němž zaujal právní názor, že lichvářského charakteru nemusí být pouze úrok z půjčených peněz, ale i smluvní zajištění pohledávky. Rovněž v usnesení ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1131/2014, Nejvyšší soud konstatoval, že lze v jednání pachatele, který si kromě plnění vyplývajícího ze smlouvy o půjčce pro případ, že tento hlavní závazek nebude protistranou splněn, nechá slíbit ve formě zajištění závazku převodem práva další plnění třeba v podobě převodu členského podílu k družstevnímu bytu na základě smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností, s ohledem na tento akcesorický závazek – při naplnění ostatních znaků – spatřovat trestný čin lichvy.
V daném případě se poškozená zavázala za účelem zajištění své pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřít smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke svému bytu, což vyplývá z listinných důkazů (a to z informace o průběhu řízení na Katastrálním úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovišti Praha (č. l. 287 spisu), přičemž výše uvedenou smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřela již dne 2. 8. 2010, a následně po výzvě k doplnění opětovně dne 7. 10. 2010 (viz č. l. 281 trestního spisu). Smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, kterou obviněná s poškozenou uzavřela za účelem zajištění své pohledávky, má bezpochyby lichvářskou povahu, neboť hodnota nemovitosti, jíž se uvedená smlouva o zajišťovacím převodu práva týkala, značně (více než 11x) přesahovala výši peněžní částky zapůjčené obviněnou. Právní závěr o hrubém nepoměru poskytovaných plnění je tedy zcela namístě.
Při posuzování, zda jde v případě sjednané půjčky o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, jak předpokládá ustanovení §218 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba zvažovat vedle hodnotového poměru vzájemných plnění i dobu, na kterou je úvěr uzavřen. V daném případě byla úvěrová smlouva uzavřena dne 2. 8. 2010, přičemž splátky byly rozloženy na 300 měsíců, tj. na dobu 25 let. Vzhledem k tomu, že poškozené bylo v době uzavření výše uvedené smlouvy cca 78 let, aby úvěr řádně splatila, musela by se ve zdraví dožít 103 let. Z uvedeného vyplývá, že poškozená svým závazkům mohla dostát jen stěží, čehož si evidentně byli vědomi i obvinění, a proto (s ohledem na nereálnost dodržení splátek ze strany poškozené) sjednali pro sebe úvěrovou smlouvu včetně zajišťovacího převodu vlastnického práva k bytu poškozené, přičemž úvěrová smlouva je s ohledem na úrok ve výši 28,8 % p.a., zajišťovací a sankční nástroje a zjevnou nereálnost splnění ze strany poškozené smlouvou lichevní.
Co se týká podmínky zneužití některého ze stavů uvedených v §218 odst. 1 tr. zákoníku městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nebylo prokázáno, že by poškozená nebyla schopna rozpoznat hodnotu svého plnění či závazku ke vzájemnému plnění vůči druhé straně a dále uvedl, že nelze uzavřít, že by poškozená byla po rozumové stránce natolik oslabena, že by nebyla schopna chápat smysl a především následky jednání, ke kterému se zavázala, a že by bylo možno takovou situaci považovat za tíseň ve smyslu trestního zákoníku.
Nejvyšší soud dále shledal, že v této trestní věci byl naplněn i znak zneužití stavu tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení poškozeného ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku. Jak správně uvedl nejvyšší státní zástupce v rámci svého dovolání, soudy obou stupňů se zaměřily pouze na možnou rozumovou slabost nebo tíseň poškozené, avšak rozumovou slabost nesprávně posoudily a rovněž nevzaly v potaz další, alternativní stav uvedený ve zmíněné skutkové podstatě, a to lehkomyslnost. Lehkomyslnost vyjadřuje nereálné posouzení situace poškozeným a jeho neschopnost uvědomit si rozsah a závažnost důsledků vlastního jednání, zejména dopadů poskytnutého plnění nebo slibu plnění. Může být výrazem nedostatečných informací poškozeného o rizicích spojených s jeho určitým rozhodnutím nebo jejich podceněním poškozeným anebo projevem neznalosti všech podstatných souvislostí, a to především pokud jde o vzájemný poměr plnění.
Z provedeného dokazování, především ze znaleckého posudku PhDr. Štěpána Vymětala z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie vyplývá, že poškozená je osobou, na které je znát sociální odstup, a to s ohledem na vysoké stáří (nar. 1932), když projevovala zvýšenou důvěřivost a zvýšenou sugestibilitu, je osobou snáze ovlivnitelnou, přičemž její osobnost byla negativně ovlivněna úbytkem mentální kapacity. Při znaleckém vyšetření poškozená neprokázala znalost prostředí, mechanismů a právních souvislostí, přičemž její schopnosti byly v době podepisování dokumentů sníženy. Z vyjádření znalce plyne, že poškozená sice věděla, co to je, půjčit si peníze, avšak v souvislosti s ručením jí důsledky unikaly (tedy i souvislosti plynoucí ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva). Z výslechu znalce v průběhu hlavního líčení dne 7. 1. 2014 (č. l. 453) vyplynulo, že poškozená se při vyšetření snažila mít věci pod kontrolou, i když jí tyto unikaly. Jako příklad uvedl, že poškozená tvrdila, že věci rozumí, ale vzápětí, když znalec požadoval přečtení a vysvětlení textu, tak mu řekla, že bez brýlí a ve stresu to má rozmlžené. Závěrem znalec uvedl, že poškozená jednotlivé pojmy, které jsou obsahem smluv, přelivy majetku mezi organizacemi nebo subjekty, nechápala. V průběhu hlavního líčení rovněž vyplynulo, že poškozená sice byla vzhledem ke svému věku schopná vyřídit si některé základní záležitosti sama, avšak byla velmi důvěřivá, když měla za to, že obvinění jí chtějí pomoci. Pokud poškozená přistoupila na evidentně nevýhodnou nabídku, muselo být obviněným zřejmé, že tak činí z důvodu neschopnosti uvědomění si rozsahu a závažnosti důsledků plynoucích z jejího právního jednání. Pokud by poškozená nejednala lehkomyslně (příp. ve stavu rozumové slabosti), nikdy by nemohla přistoupit na smluvní ujednání vykonstruovaná obviněným M. M. a obviněnou J. H., která se lichevnímu jednání přinejmenším vědomě propůjčila, neboť musela dobře vědět, že půjčení peněz osobě ve vysokém věku nepředstavuje dobrou investici. Z výše uvedeného je proto zřejmé, že obvinění využili minimálně lehkomyslnosti poškozené.
Skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku naplní ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obvodní soud postupoval správně, když uzavřel, že se nepodařilo prokázat, že by se stal skutek obnášející podvodné jednání obviněných. Dále konstatoval, že se provedeným dokazováním nepodařilo jednoznačně prokázat případnou dohodu mezi oběma obviněnými směřující k tomu, aby uvedli poškozenou v omyl tím, že jí místo navýšení půjčky o 50.000 Kč dá obviněný M. M. k podpisu smlouvu o úvěru ve výši 900.000 Kč. Žádost o navýšení měla být ze strany poškozené vyslovena pouze vůči obviněnému, přičemž z důvodu absence přímých či nepřímých důkazů je třeba vycházet ze zásady in dubio pro reo. Městský soud rovněž uvedl, že se v daném případě jedná se o tvrzení proti tvrzení, přičemž ve prospěch obviněného M. M. svědčí listinné důkazy a poškozená měla možnost ověřit si, k čemu se zavazuje. Městský soud dále konstatuje, že u obviněné J. H. nebyla prokázána ani subjektivní stránka, a že ze strany obviněného nelze spatřovat úmysl obohatit se, neboť následnou úvěrovou smlouvu se společností Real Finance CZ, a. s., již podepisoval J. F., přičemž z obchodního rejstříku nebyla zjištěna jakákoliv souvislost obviněného se společností Real Finance CZ, a. s.
Nejvyšší soud podotýká, že podvodné jednání obviněných v dané trestní věci úzce souvisí s jednáním lichevním, resp. na něj navazuje. Obviněným totiž nešlo primárně o poskytnutí půjčky osobě ve vyšším věku, která by byla splácena jen po nejistou dobu. V posuzovaném případě se jednalo o poměrně sofistikovanou trestnou činnost, jejímž cílem bylo získání bytu poškozené, tedy získání relevantní hodnoty, kterou bylo možno bez větších problémů zpeněžit. Jedině získáním této hodnoty (nikoli pouze jejím využitím k zajištění závazku) lze pak odůvodnit kontraktační činnost obviněného M. M. a zapojení obviněné J. H.
Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že smlouva o úvěru na částku 900.000,- Kč byla s poškozenou uzavřena a částka měla být dotyčné předána na základě nejasného požadavku poškozené. Obvinění využili k dalšímu získání podpisu pouhého požadavku poškozené na doplacení první půjčky ve výši 170.000 Kč, neboť tato nebyla poškozené vyplacena v plné výši. Uvedené vyplývá z bankovních výpisů (č. l. 247 spisu), neboť je zcela evidentní, že obviněný poškozené zaslal pouze několik menších částek. K poskytnutí úvěru ve výši 900.000 Kč tedy došlo za situace, kdy poškozené nebyl v plné výši poskytnut úvěr ze smlouvy o úvěru. Ohledně příjmových platebních dokladů (č. l. 261 spisu), které mají prokazovat, že poškozená měla částku 900.000 Kč skutečně přijmout, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěr o tom, že si poškozená měla listiny přečíst, resp. měla být opatrnější a méně důvěřivá apod., nelze akceptovat. Z výpovědi poškozené vyplývá, že podpisy celé řady různých listin předložených jí obviněným vnímala poškozená jako pouhou formalitu, základem pro ni byla ústní domluva s obviněným. Z výše citovaného znaleckého posudku PhDr. Štěpána Vymětala a z jeho vyjádření ohledně osoby poškozené pak jasně vyplývá, že poškozená je osobou důvěřivou, přičemž svědek M. P. ve své výpovědi uvedl, že poškozená měla za to, že jí chce obviněný pomoci. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání správně uvedl, že poškozená dané listiny, tedy smlouvu o úvěru i příjmové platební doklady, podepsala nikoli proto, že by něco obdržela, ale proto, že podepsala všechno, co jí obviněný předložil, neboť obviněnému lehkomyslně důvěřovala. O tom, že by poškozená skutečně převzala částku 900.000,- Kč, neexistuje žádná indicie. V této souvislosti rovněž nelze pominout, že obviněný mnohem menší částky poukazoval přímo na účet poškozené a že v uvedené době nebyl splněn závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru, a nelze tedy důvodně předpokládat, že by obviněný částku ve výši několika stovek tisíc předal poškozené (osobě ve věku 78 let) v hotovosti. Přestože obviněná ve své výpovědi uvedla, že neví, jaký měla poškozená měsíční příjem, jak velkou částku měla poškozená splácet, příp. komu měla zasílat splátky, měla uvedenou částku ve výši 900.000 Kč v hotovosti (přičemž původ těchto finančních prostředků nebyl dostatečně zjištěn) a oproti předchozímu úvěru bez jakéhokoliv zajištění poskytnout poškozené, osobě ve věku 78 let, která ji vzhledem ke svým majetkovým poměrům splácet nemohla. Navíc splatnost výše uvedené úvěrové smlouvy, jejímž prostřednictvím byl spáchán podvod, byla stanovena na pouhé 3 měsíce, což bylo s ohledem na jistinu 900.000 Kč a poměry poškozené od počátku vyloučené.
Nejvyšší soud konstatuje ve shodě s názorem nejvyššího státního zástupce, že lze dovodit, že uzavření smlouvy o úvěru na částku 900.000 Kč bylo pouze fiktivní a účelovou smluvní operací, k níž přistoupili obvinění jen proto, aby mohla být poškozené v rychlém sledu předložena další, v pořadí již třetí úvěrová smlouva, tentokrát uzavřená se společností Real Finance CZ, a.s., na základě které byl poškozené poskytnut úvěr ve výši 2.080.000 Kč s tím, že částka 1.800.000 Kč z tohoto úvěru bude vyplacena obviněné J. H. Na výše uvedené pak navazuje souhlasné prohlášení o změně vlastnického práva k bytu poškozené, ve kterém obviněná dne 23. 11. 2010 prohlašuje, že zanikly pohledávky poškozené. Toto prohlášení však evidentně směřovalo pouze k tomu, aby mohl být byt poškozené následující den (24. 11. 2010) zatížen zástavní smlouvou, jakož i smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva ve prospěch společnosti Real Finance CZ, a.s., přičemž právě z této úvěrové smlouvy obviněná profitovala. Z konstrukce výše uvedeného postupu jsou zřejmé skutečnosti svědčící pro závěr, že obviněná musela v součinnosti s obviněným a v úmyslu obohatit sebe a jiné, a to právě ke škodě poškozené, jednat již od samého počátku.
Námitkami uvedenými v dovolání nejvyššího státního zástupce tak byl naplněn uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud nejvyšší státní zástupce v dovolání odkázal také na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., také tento shledal Nejvyšší soud naplněným, přičemž v podrobnostech odkazuje na závěry uvedené shora k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci byl tento druhý důvod dovolání založen.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů proto shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015, i a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 4 T 110/2013. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání věci bude Obvodní soud pro Prahu 10 vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněných, není soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu