ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1420.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1420/2015-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 177/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 14/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 177/2015 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 2 T 14/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 2 T 14/2015, byl obviněný J. K. uznán vinným jednak ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a jednak ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „ačkoliv věděl, že mu byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 5 T 203/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 7 To 518/2013, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 15 měsíců, a to jako trest souhrnný ve spojení s trestním příkazem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 2 T 252/2013, přesto
v době kolem 21:40 hod. dne 16. 8. 2014 na ul. K. v B., ve směru od kruhového objezdu ulic K. – S. směrem ke křižovatce ulic K. – H., řídil osobní motorové vozidlo zn. Audi A5 červené barvy, přičemž byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, Městského ředitelství Brno, Dopravního inspektorátu, ve složení poškozený pprap. P. J. a poškozená nstržm. B. K., pohybující se ve služebním vozidle Policie ČR zn. VW Transporter, když na základě modré světelné signalizace a rozsvícení červeného nápisu STOP na policejním vozidle a krátkého užití zvukového výstražného znamení zastavil v prostou autobusové zastávky, a poté, co z jím řízeného vozidla vystoupila přes dveře řidiče jeho spolujezdkyně N. H., která ihned z vlastní iniciativy začala připravovat doklady od vozidla, nejprve na výzvu pprap. P. J. vypnul motor a vystoupil z vozidla, o které se opřel v prostoru za dveřmi řidiče, po výzvě pprap. J. k prokázání totožnosti sdělil, že u sebe nemá žádný doklad, pročež byl pprap. J. informován, že jeho totožnost bude ověřena pomocí lustrace, a poté, co policista přinesl z vozidla policie přenosnou radiostanici a přivolal na místo posilu, když v tento okamžik stál poškozený policista vlevo od levého předního světlometu vozidla Audi, v tento moment J. K. náhle skočil do otevřených dveří vozidla Audi, nastartoval s úmyslem z místa ujet a začal se rozjíždět, pprap. J. oběhl otevřené levé přední dveře vozidla Audi, naklonil se do prostoru vozidla a snažil se za pomocí hmatů a chvatů zachytit pravou ruku J. K., případně vytáhnout klíč ze zapalování, což se mu nepodařilo pro důrazný odpor, který J. K. kladl, pravou rukou se policistovi vysmekl a levou rukou jej odstrkoval a takto bránil v úspěšném dokončení zákroku, současně se i nstržm. B. K., která stála vedle pprap. J., snažila alespoň levou rukou ve vozidle zachytit za rameno či oděv J. K. a takto jej zadržet, přičemž ji K. nezjištěným způsobem ruku zachytil a přesto v jízdě s vozidlem pokračoval, v důsledku čehož museli oba policisté nejprve vedle jím řízeného vozidla jít a poté s ohledem na zvyšující se jeho rychlost současně vedle něj běžet, neboť nstržm. K. se nedařilo z úchopu J. K. vyprostit, tedy se musela poté u rozjíždějícího vozidla zapřít pravou rukou o sloupek dveří a takto se jí teprve podařilo vysmeknout, přitom ztratila rovnováhu a upadla na zem, pprap. J. se ještě snažil zachytit alespoň za okno předních dveří, které neměly rám, což se mu nepodařilo a J. K. s vozidlem ujel pryč, když v důsledku pádu na vozovku poškozená nstržm. K. utrpěla zranění spočívající v distenzi krční páteře, komoci mozku (otřes mozku), pohmoždění hrudníku, břicha a lokte vpravo, která si vyžádala její hospitalizaci do 19. 8. 2014 a následnou pracovní neschopnost, která ji citelně omezila v obvyklém způsobu jejího života po dobu přesahující 7 dnů, avšak nepřekračujíc 6 týdnů, pprap. J. újma na zdraví způsobena nebyla“.
Za uvedené jednání byl obviněnému podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Praha, Roškotova 1225/1, IČ 47114321 ve výši 11.969 Kč a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená nstržm. B. K. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 2 T 14/2015, podali státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně i obviněný J. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 177/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného J. K. zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „ačkoliv věděl, že mu byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 5 T 203/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 7 To 518/2013, uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, na dobu 15 měsíců, přesto
v době kolem 21:40 hod. dne 16. 8. 2014 na ulici K. v B. ve směru od kruhového objezdu ulic K. – S. směrem ke křižovatce ulic K. – H. řídil osobní motorové vozidlo zn. Audi A5, červené barvy, přičemž byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, Městského ředitelství Brno, Dopravního inspektorátu ve složení pprap. P. J. a poškozená nstržm. B. K., pohybující se ve služebním vozidle Policie ČR zn. VW Transporter, když na základě modré světelné signalizace a rozsvícení červeného nápisu STOP na policejním vozidle a krátkého užití zvukového výstražného znamení zastavil v prostoru autobusové zastávky a poté, co z jím řízeného vozidla vystoupila přes dveře řidiče jeho spolujezdkyně N. H., která ihned z vlastní iniciativy začala připravovat doklady od vozidla, obžalovaný nejprve na výzvu pprap. P. J. vypnul motor a vystoupil z vozidla, o které se opřel v prostoru za dveřmi řidiče, po výzvě pprap. J. k prokázání totožnosti sdělil, že u sebe nemá žádný doklad, pročež byl tímto policistou informován, že jeho totožnost bude ověřena pomocí lustrace, a poté, co policista přinesl z vozidla policie přenosnou radiostanici a přivolal na místo posilu, když v té době stál tento policista vlevo od levého předního světlometu vozidla Audi, obžalovaný náhle skočil do otevřených dveří vozidla Audi a nastartoval jej s úmyslem z místa ujet, přičemž pprap. J. oběhl otevřené levé přední dveře vozidla Audi, naklonil se do prostoru vozidla a snažil se za pomocí hmatů a chvatů zachytit pravou ruku obžalovaného, případně vytáhnout klíč ze zapalování, což se mu pro jeho důrazný odpor nepodařilo, neboť obžalovaný se policistovi pravou rukou vysmekl, levou rukou jej odstrkoval a takto se bránil v úspěšném dokončení zákroku, současně se i nstržm. B. K., která stála vedle pprap. J., snažila obžalovaného alespoň levou rukou ve vozidle zachytit za jeho rameno či oděv a takto jej zadržet, přičemž i přesto obviněný pokračoval v rozjezdu s vozidlem, v důsledku čehož museli oba policisté nejprve vedle jím řízeného vozidla jít a poté s ohledem na zvyšující se jeho rychlost vedle něj běžet, když nstržm. K. následně ztratila rovnováhu a upadla na zem, přičemž pprap. J. pustil obžalovaného a nechal jej s vozidlem ujet pryč, když poškozená nstržm. B. K. v důsledku pádu na vozovku utrpěla zranění spočívající v otřesu mozku, zhmoždění hlavy, podvrtnutí krční páteře, zhmoždění hrudníku a pravého lokte s oděrkou, která si vyžádala její bezprostřední hospitalizaci do 19. 8. 2014 s následnou pracovní neschopností, když tato zranění ji citelně omezila v obvyklém způsobu jejího života po dobu přesahující 7 dnů“.
Za uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Praha, Roškotova 1225/1, IČ 47114321, ve výši 11.969 Kč a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená nstržm. B. K. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 177/2015, podal následně nejvyšší státní zástupce podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání uvedl, že způsob rozhodnutí Krajského soudu v Brně nelze akceptovat, a to z následujících důvodů. Na úvod podotýká, že soud druhého stupně rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř., když toto ustanovení je limitem pro vlastní meritorní rozhodování věci odvolacím soudem a stanoví rozsah uplatnění apelačního principu, který v odvolacím řízení převažuje, a nezbytnou míru zachování prvků kasace. Odvolací soud tak může rozhodnout sám rozsudkem tam, kde může učinit nové rozhodnutí na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, popřípadě skutkového stavu, který byl na základě důkazů provedených přímo před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. To se v daném případě nestalo. Soud prvního stupně totiž výslovně na podkladě provedených důkazů dovodil, že obviněný v době, kdy se rozjížděl s vozidlem s cílem uprchnout, držel za ruku poškozenou, v důsledku čehož ztratila plnou kontrolu nad svým pohybem, spadla a způsobila si zranění. Krajský soud, aniž by dodržel pravidla vyplývající z §259 odst. 3 tr. ř., ovšem tento skutkový závěr změnil tak, že se držení ruky poškozené obviněným neprokázalo. Popsaný postup je tak zřetelným porušením procesních oprávnění soudu v odvolacím řízení a současně, s přihlédnutím ke stabilizované soudní praxi Nejvyššího soudu, skutečností naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dále konstatoval, že odvolací soud shledal v jednání obviněného znak násilí, když dovodil, že obviněný si musel být vědom toho, že byť s vozidlem na zasahující policisty přímo nenajížděl, tak těmto přesto může být při vzájemné „tahanici“ ve dveřích a sedadle řidiče, zejména pak při rozjezdu vozidla obviněného a jejich případném pádu na zem, způsobena újma na zdraví (viz str. 7 jeho rozsudku). To značí, že i odvolací soud akceptoval, že mezi obviněným a policisty došlo ke konfliktu, při němž zcela zásadní roli hrálo vozidlo obviněného, s nímž se rozjížděl, a že si rovněž musel být vědom možného následku na zdraví policistů. Rozhodujícím momentem zde bylo to, že obviněný v daném okamžiku ovládal vozidlo, které mu sice primárně (v tom lze přisvědčit odvolacímu soudu) mělo umožnit uprchnout, ovšem zcela vědomě stran možných následků jej současně užil k realizaci (zesílení) odporu vůči zasahujícím policistům. Za takových okolností nezbývá než konstatovat, že vozidlo bylo použito ve smyslu §118 tr. zákoníku jako zbraň. Takový postup totiž není naplněn pouze najížděním, ale i jiným jeho silovým působením na tělo člověka, jenž se např. z části nachází ve vozidle a dojde tak k jeho částečnému vlečení, uvedení do rotace, smýknutí apod., které je zahrnuto zaviněním pachatele a které by bez vozidla – jež je potom zbraní – nenastalo. Jinak řečeno, pokud odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám posoudil jednání obviněného jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o posouzení újmy na psychice poškozené, je třeba především konstatovat, že lékařská zpráva lékařky z oboru psychiatrie byla do spisu založena až v řízení před soudem, po ukončení léčby ostatních zdravotních následků poškozené a poté, co přetrvávaly vegetativní a spánkové poruchy a třes spolu s úzkostnými stavy. V návaznosti na to státní zástupce činný ve věci zcela důvodně navrhl přibrání příslušného znalce. Odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) ovšem znalce nepřibral, a to jednak s nesprávným poukazem na údajné jiné nevyužité procesní možnosti a zejména za chybného zodpovězení si odborné otázky. Odvolací soud totiž z dílčích zjištění o chování poškozené po útoku odborně (v rovině psychiatrie) dovodil, že poškozená posttraumatickou stresovou poruchu a tedy psychickou újmu neutrpěla. Takové hodnocení ovšem zásadně příslušelo odborníkovi v dané oblasti, tedy psychiatrovi. Obecně je třeba zdůraznit, že posttraumatickou stresovou poruchu spočívající u poškozené nstržm. B. K. v přetrvávání vegetativní a spánkové poruchy a třesu spolu s úzkostnými stavy je nutno považovat za vážné onemocnění, které omezovalo způsob života poškozené nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozené. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (R 9/1981-II., R 51/1983). Odvolací soud přitom sice jisté odůvodnění neprovedení důkazu – přibrání znalce a provedení znaleckého posudku – podal, ovšem zcela irelevantně. S ohledem na to je třeba předmětný důkaz považovat za opomenutý s tím, že současně stabilizovaný skutkový děj byl i již soudem prvního stupně nesprávně právně posouzen, neboť neumožňoval kvalifikaci psychické újmy na zdraví poškozené (s ohledem na absenci výchozího odborného názoru). Takový postup soudů ovšem založil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
S přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem se proto domnívá, že již soud prvního stupně pochybil v právním posouzení skutku, když, aniž by dostatečně stabilizoval skutkový stav věci, neposoudil následek jednání obviněného na straně poškozené jako těžkou újmu na zdraví, čímž naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tuto vadu potom z podnětu odvolání státního zástupce nenapravil ani Krajský soud v Brně, což značilo založení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jmenovaný soud ovšem současně z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci rozhodl, a to způsobem odporujícím souvisejícím hmotně právním ustanovením, zejména §118 tr. zákoníku, tedy svůj rozsudek zatížil i dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 177/2015, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 2 T 14/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému J. K., který se prostřednictvím své obhájkyně k dovolání vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 177/2015, nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Navrhuje, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se však opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Uvedené však nebylo Nejvyšším soudem zjištěno.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 177/2015, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je částečně důvodné.
Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 2 T 14/2015, uvedl, že na základě zhodnocení listinných důkazů a výpovědí svědků, poškozených policistů Policie ČR nstržm. B. K. a pprap. P. J., má za prokázané, že oba policisté se při hlídkové činnosti rozhodli zastavit a kontrolovat vozidlo řízené obviněným, přičemž již při zastavování jeho vozidla bylo vidět, jak spolujezdkyně N. H. přelézá z místa spolujezdce na místo řidiče a vystupuje ven předními levými dveřmi vozidla. Následovně policistům tvrdila, že ona sama vozidlo řídila a současně jim předkládala doklady od vozidla. Policisté vyzvali obviněného k předložení osobních dokladů, a protože tvrdil, že žádné u sebe nemá, přivolali posilu a snažili se provést úkony lustrace. Nato obviněný do vozidla nastoupil, nastartoval a snažil se z místa odjet a ve své činnosti neustal i přes skutečnost, že byl policisty vyzýván k zastavení, a naopak se aktivně bránil tak, že odstrkoval a snažil se vysmeknout policistům nstržm. B. K. a pprap. P. J., kteří se mu snažili v útěku z místa zabránit tím, že ho chtěli vytáhnout z vozidla a vytáhnout klíč ze zapalování. Nstržm. B. K. potom byla držena obviněným za ruku tak, že se nemohla po určitou dobu vysmeknout, což následně způsobilo, že se musela s vozidlem rozběhnout, přitom se přidržovala pravou rukou za středový sloupek, avšak po uvolnění ruky v důsledku setrvačnosti upadla na zem a způsobila si výše uvedená zranění, která si vyžádala její hospitalizaci od 16. 8. 2014 do 19. 8. 2014 a následnou pracovní neschopnost, která ji citelně omezila v obvyklém způsobu života po dobu přesahující 7 dnů, avšak nepřekračující 6 týdnů. Soud prvého stupně dále dovodil, že za shora uvedených skutkových okolností musel být obviněný minimálně srozuměn s možnými následky, konkrétně s tím, že může dojít ke kontaktu vozidla s policisty a k následku ve formě těžkého ublížení na zdraví. Motorové vozidlo v souladu s ustálenou soudní praxí soud považoval za zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku, na základě kterého je za zbraň třeba považovat cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Proto dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním spáchal vedle přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i zločin násilí proti úřední osobě dle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Současně konstatoval, že jednání obviněného nebylo možno kvalifikovat podle přísnější právní kvalifikace ve smyslu §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jak bylo státním zástupcem s ohledem na další okolnosti navrženo až u hlavního líčení, vzhledem k tomu, že diagnostikovanou posttraumatickou stresovou poruchu poškozené nstržm. B. K. nebylo možno posoudit jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku.
Krajský soud v Brně pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., avšak na základě výsledků provedeného dokazování nelze jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností učinit závěr o tom, že by obviněný předmětné vozidlo záměrně použil právě proti zasahujícím policistům, a to v úmyslu působit na výkon jejich pravomoci coby úředních osob. V této souvislosti rovněž uvedl, že v žádném případě nebylo prokázáno, že by obviněný na zasahující policisty najížděl, resp. že by je chtěl právě prostřednictvím vozidla nějakým způsobem ohrozit či zastrašit, ani že by držel při rozjíždění poškozené ruku. Soud dospěl k závěru, že úmysl obviněného směřoval jednoznačně k ujetí s vozidlem a nikoliv prostřednictvím vozidla jako zbraně užít násilí vůči zasahujícím policistům. Odvolací soud proto uzavřel, že odstrkování policisty pprap. P. J., který chtěl dokončit zákrok a obviněného zadržet, rozjetí se s automobilem, přestože jej nstržm. B. K. držela za rameno, když v důsledku toho musela vedle rozjíždějícího auta jít a poté s ohledem na zvyšující se rychlost běžet, poté ztratila rovnováhu a upadla, v důsledku čehož utrpěla výše uvedená zranění, jsou užitím násilí pouze ve smyslu §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Současně krajský soud uvedl, že nikoliv každý posttraumatický stresový syndrom musí zakládat těžkou újmu na zdraví, když z okolností věci mu takový závěr ani nevyplývá. K tomu doplnil, že pokud se státní zástupce domáhal právní kvalifikace i ve smyslu §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, mohl vzít zpět obžalobu a věc došetřit nebo sám opatřit potřebný znalecký posudek.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebylo prokázáno, že by obviněný zasahující policisty chtěl právě prostřednictvím vozidla nějakým způsobem ohrozit či zastrašit, ani že by držel při rozjíždění poškozené nstržm. B. K. ruku. Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud při veřejném zasedání dne 3. 6. 2015 (č.l. 177 a násl.), v němž projednával odvolání obviněného J. K. a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, neprovedl žádné doplnění dokazování a ve věci rozhodl tak, že zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř., tedy pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost anebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, resp. proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a dále proto, že v přezkoumávané části rozsudku bylo porušeno ustanovení trestního zákona. Poté ve věci podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl odsuzujícím rozsudkem.
Podle §259 odst. 1 tr. ř. může odvolací soud sám rozhodnout ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací neprovedl při veřejném zasedání žádné doplnění dokazování tím, že by nějaký podstatný důkaz znovu provedl a ani neprovedl důkaz, který by nebyl proveden v hlavním líčení před soudem prvního stupně, a přesto se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Ten v popisu skutku uvedl, že obviněný poškozené „…nezjištěným způsobem ruku zachytil a přesto v jízdě s vozidlem pokračoval“. Naproti tomu odvolací soud, aniž postupoval podle §259 odst. 3 tr. ř., dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by obviněný chtěl zasahující policisty prostřednictvím vozidla nějakým způsobem ohrozit či zastrašit, ani že by držel při rozjíždění poškozené nstržm. B. K. ruku. V tzv. skutkové větě rozsudku popsal jednání obviněného tak že: „…. současně se i nstržm. B. K., která stála vedle pprap. J., snažila obžalovaného alespoň levou rukou ve vozidle zachytit za jeho rameno či oděv a takto jej zadržet, přičemž i přesto obviněný pokračoval v rozjezdu s vozidlem, v důsledku čehož museli oba policisté nejprve vedle jím řízeného vozidla jít a poté s ohledem na zvyšující se jeho rychlost vedle něj běžet, když nstržm. K. následně ztratila rovnováhu a upadla na zem…“.
Podle §263 odst. 7 tr. ř. z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám provedl ve veřejném zasedání.
Judikatura vychází z názoru, že pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, proč jsou skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popřípadě k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozhodnout novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem (viz rozh. č. 20/1997 Sb. rozh. tr.).
Trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Skutek se posoudí též podle §325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel spáchá uvedený čin se zbraní.
Z toho, jak je v ustanovení §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vymezena subjektivní stránka trestného činu, vyplývá, že jednání pachatele, které záleží v užití násilí, musí být vedeno úmyslem ovlivnit výkon pravomoci úřední osoby, a že úmyslem pachatele musí být zahrnuto také užití násilí. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití ustanovení §325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je rovněž třeba úmyslu, neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného (Trestní zákoník II, Zvláštní část, Šámal, P. a kol, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 2012, s. 3129).
Spočívá-li výkon pravomoci úřední osoby v silniční kontrole prováděné Policií ČR, je trestný čin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchán typicky takovým jednáním, při kterém řidič v úmyslu vyhnout se kontrole najíždí vozidlem na policisty nebo na policejní vozidlo proto, aby si vynutil volný průjezd místem a aby mohl pokračovat v jízdě, aniž by se podrobil policejní kontrole.
V posuzované věci soudy zjistily, že úmysl obviněného směřoval k tomu, aby se mu podařilo uprchnout před zasahujícími policisty a zmařit tak dokončení silniční kontroly a aby se tak vyhnul potrestání za své protiprávní jednání. Tento úmysl vyplýval z objektivně zjištěných okolností týkajících se toho, že obviněný nebyl držitelem řidičského oprávnění, byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel atd. Úmysl zmařit dokončení silniční kontroly obviněný dostatečně demonstroval tím, že naskočil do vozidla a snažil se z uvedeného místa ujet. Za tohoto stavu však nevyznívá příliš přesvědčivě závěr soudu prvního stupně, že v konečném stadiu celého incidentu obviněný prostřednictvím svého vozidla úmyslně užil násilí proti zasahujícím policistům. Pokud se obviněný na jedné straně snažil vyhnout se dokončení silniční kontroly, tedy dopadení za předchozí protiprávní jednání, je s tím na druhé straně těžko slučitelná úvaha, že obviněný chtěl ve vozidle policisty zadržovat ve smyslu tzv. přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo že s jejich zadržováním ve vozidle byl srozuměn ve smyslu tzv. nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud námitku nejvyššího státního zástupce týkající se toho, že vozidlo bylo použito obviněným ve smyslu §118 tr. zákoníku jako zbraň, za nedůvodnou. Tento závěr nic nemění na tom, že odvolací soud při svém rozhodnutí porušil ustanovení §259 odst. 3 tr. ř.
Jinak je tomu v případě další námitky dovolatele, jíž reagoval na posouzení újmy na psychice poškozené. V daném případě byla lékařská zpráva lékařky z oboru psychiatrie do spisu založena až v řízení před soudem, po ukončení léčby ostatních zdravotních následků poškozené a poté, co přetrvávaly vegetativní a spánkové poruchy a třes spolu s úzkostnými stavy, přičemž v návaznosti na to státní zástupce činný ve věci navrhl přibrání příslušného znalce. Soud prvního stupně ani odvolací soud však znalce nepřibraly a z dílčích zjištění o chování poškozené po útoku pak dovodily, že poškozená posttraumatickou stresovou poruchu - tedy psychickou újmu neutrpěla. Zde se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem nejvyššího státního zástupce, že takové hodnocení příslušelo odborníkovi v dané oblasti, tedy psychiatrovi. Nejvyšší soud shledal, že pochybení soudů spadá v tomto případě do kategorie tzv. opomenutých důkazů. Z tohoto hlediska je ústředním problémem posuzované věci to, jaké důkazy soudy ve věci provedly, jak se s provedenými důkazy vypořádaly a jaké závěry z nich postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Významným pro rozhodnutí v dané věci je řádné zjištění, zda poškozená neutrpěla na základě jednání obviněného posttraumatický stresový syndrom, případně zda se v této souvislosti nejednalo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že podle §105 tr. ř., je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení a v řízení před soudem předseda senátu znalce. Znalecký posudek podléhá stejně jako jiné důkazy proceduře podle §2 odst. 6 tr. ř. (viz rozh. č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.).
Uvedenými zásadami se soudy obou stupňů v projednávané věci neřídily. Soudy vhodnost důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie posuzovaly, ale požadavky na objasnění dalších souvislostí týkajících se posttraumatického stresového syndromu znaleckým posudkem bez dalšího jako nadbytečné zamítly, zejména s odkazem na další důkazy, ze kterých vyplývá, že poškozená vykonává nadále práci jako policistka, studuje, a s odkazem na výpověď MUDr. D., která uvedla, že tato porucha poškozenou v obvyklém způsobu života citelně neomezuje.
Pouze znalec však může v posuzovaném případě objasnit, zda se u poškozené jedná nebo nejedná o posttraumatickou stresovou poruchu, příp. zda utrpěla či neutrpěla psychickou újmu. Pokud soudy bez věcně adekvátního odůvodnění zamítly návrh státního zástupce na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, pochybily a dokazování tak zůstalo neúplným. Lze tedy souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že současně stabilizovaný skutkový děj byl již soudem prvního stupně nesprávně právně posouzen, neboť neumožňoval kvalifikaci psychické újmy na zdraví poškozené (s ohledem na absenci výchozího odborného názoru). Takový postup soudů pak založil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Napadené rozhodnutí tak nemohlo obstát, když byly úspěšně naplněny důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů proto shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 177/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 2 T 14/2015. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť tento soud může v řízení o odvolání napravit pochybení, kterého se dopustil.
Při novém projednání věci soud prvního stupně znovu posoudí všechny okolnosti ve smyslu vad vytýkaných tímto usnesením a znovu ve věci rozhodne. Soud prvního stupně je vázán podle §265s odst. 1 tr. ř. právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí.
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu