ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1492.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1492/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný L. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 4. 2014 sp. zn. 55 To 246/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 45/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný L. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. 1 T 45/2010 uznán vinným přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním uvedeným ve výroku tohoto rozsudku, a byl za to podle §219 odst. 2, §43 odst. 2, §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému peněžitému trestu ve výměře 300 celých denních sazeb ve výši 1.000,- Kč jedné denní sazby, tedy v celkové výši 300.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 2. 2012 č. j. 5 T 11/2009-402 a další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud tím pozbyla svého podkladu. Taktéž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody ve výši 7.553.881,- Kč ve vztahu k poškozené EXCON Development, s. r. o., Praha 9.
Proti uvedenému rozhodnutí podal odvolání obviněný, jakož i státní zástupce, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. O nich rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. 4. 2014 sp. zn. 55 To 246/2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl, že se obviněný L. P. uznává vinným tím, že poté, co dne 29. 12. 2008 byla na jeho běžný účet vedený u ČSOB a. s. pobočka Liberec, Tř. 1. Máje 18 převedena omylem částka 7.553.881,- Kč z bankovního účtu notářské úschovy vedeného na jméno notářky JUDr. Vladimíry Ostrožlíkové, se sídlem Dvůr Králové nad Labem, Rooseveltova 2855, která měla být ve skutečnosti na základě dohody o notářské úschově sp. zn. N 198/2008 uzavřené dne 23. 5. 2008 mezi spol. EXCON village, s. r. o., Sokolovská 187/2009, Praha 9, FACE AND BODY SERVICES, spol. s r. o., Dlouhá 704, Praha 1 a notářkou JUDr. Vladimírou Ostrožlíkovou po ukončení notářské úschovy převedena na účet složitele společnosti EXCON village, s. r. o., ale v důsledku administrativní chyby v této dohodě – záměny čísla bankovního účtu u složitelky, byla uvedená částka převedena na účet vedeného na obžalovaného L. P., z kterého byl téhož dne automaticky proveden bankou převod částky ve výši 7.555.086,- Kč na termínovaný vklad vedený u ČSOB a. s. na obžalovaného L. P., kdy přesto, že obžalovaný věděl, že na základě jiné, související dohody o notářské úschově sp. zn. N 197/2008 ze dne 23. 5. 2008 uzavřené mezi obžalovaným L. P., EXCON village, s. r. o. a notářkou JUDr. Vladimírou Ostrožlíkovou, byla předmětem úschovy, která mu měla být za splnění v dohodě stanovených podmínek vyplacena, částka 47.608.500,- Kč, která mu případně měla být vyplacena postupně po částkách 21.780.889,- Kč, 21.780.888,- Kč a 4.046.723,- Kč, avšak při splnění podmínek nejpozději do 30. 11. 2008 a kdy dne 23. 12. 2008 byl obžalovaný L. P. zástupcem společnosti EXCON village, s. r. o. informován, že podmínky pro vydání předmětu notářské úschovy splněny nejsou a tedy nemohl se domnívat, že právě částka 7.553.881,- Kč byla dne 29. 12. 2008 na jeho účet zaslána oprávněně, poté, co byl opakovaně telefonicky, textovou zprávou vyzýván k vrácení finančních prostředků, v L. dne 5. 1. 2009 provedl hotovostní výběr z tohoto účtu ve výši 1.000.000,- Kč, dne 19. 1. 2009 provedl výběr ve výši 500.000,- Kč a po převzetí písemných výzev k vrácení peněz zaslaných do vlastních rukou dne 28. 1. 2009, dne 29. 1. 2009 provedl výběr ve výši 490.000,- Kč a dne 28. 1. 2009 na základě podaných příkazů provedl převod částek ve výši 3.000.000,- Kč a 2.000.000,- Kč na účet společnosti Dražební společnost Morava s. r. o., čímž si přisvojil částku ve výši 7.553.881,- Kč, která se dostala do jeho moci omylem a způsobil tak škodu ve výši 7.553.881,- Kč společnosti EXCON village, s. r. o., přejmenované ke dni 20. 6. 2008 na společnost EXCON Development, s. r. o. Praha, se sídlem Praha 9, Sokolovská 187/203.
Tím spáchal trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1, odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.) a byl za to odsouzen podle §254 odst. 2, §53 odst. 1, odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému peněžitému trestu ve výši 500.000,-Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 2. 2012 č. j. 5 T 11/2009-402, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud tím pozbyla svého podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit poškozené EXCON Development, s. r. o., Praha 9 škodu ve výši 7.553.881,-Kč.
Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel především namítá, že skutkový děj popsaný soudy nemohl naplnit skutkovou podstatu jimi uvedeného trestného činu. Zásadní vadu spatřuje v extrémním rozporu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. Tento extrémní rozpor podle dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud měl k dispozici důkazy odůvodňující dvojí možný závěr, a to o vině, případně nevině dovolatele, ale zvolil pro něj závěr nepříznivý. Zároveň dovolatel napadá způsob, jakým se soud vypořádal s jeho obhajobou a vznáší i námitky k odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 7. V další části poukazuje na obsah výpovědi obviněného ve vztahu k uzavřené kupní smlouvě a dovolává se opětovně institutu zadržovacího práva, což podle něj soudy měly hodnotit jako předběžnou otázku. Taktéž zpochybňuje hodnocení důkazů, zejména ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, jehož se měl dopustit. Nebyl mu prokázán úmysl způsobit někomu škodu, resp. si přisvojit cizí věc bez právního důvodu. Předmětnou částku si ponechal, jelikož se domníval, že na ni má nárok podle uzavřené kupní smlouvy a považoval ji za částečné plnění z kupní ceny. Nezmocnil se jí tudíž lstí ani svémocí. V další části dovolání obviněný předkládá vlastní popis skutkového děje a zároveň i vlastní hodnocení důkazů a činí závěr, že soudy nedisponovaly důkazy prokazující úmysl dovolatele ve vztahu k tvrzenému trestnému činu, neboť takové důkazy neexistují. Poté se opakovaně zabývá problematikou kupní smlouvy a otázkou splatnosti kupní ceny a tvrdí, že soudy se s tímto nedostatečně vypořádaly, zejména pokud jde o subjektivní stránku trestného činu. Taktéž poukazuje na občanskoprávní řízení, které je v této věci vedeno u Okresního soudu v Liberci a spojuje s tím otázku subsidiarity trestního řízení, přičemž cituje z některých rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu. Poté znovu zpochybňuje skutkové závěry ve vztahu k soudy provedeným a zhodnoceným důkazům a v důsledku toho i závěry hmotněprávní. V této souvislosti se následně dovolává zásady in dubio pro reo a činí vlastní rozbor důkazní situace a vyslovuje názor, že mělo být ve věci rozhodnuto ve prospěch obviněného, tedy že měl být zproštěn obžaloby. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku obviněného k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve konstatovala výsledný výrok odsuzujícího rozsudku, jakož i námitky vznesené dovolatelem proti tomuto rozhodnutí. Dále pak uvedla, že se naplnění zákonného znaku „omylem“ a tedy mylný způsob nabytí dovolatelovy dispozice s finančními prostředky poškozeného, neodvíjí od výchozí kupní smlouvy mezi nimi uzavřené dne 23. 5. 2008, ale vyplývá ze souvisejícího právního úkonu, kterým bylo dílčí smluvní ujednání o způsobu úhrady kupní ceny za pomoci institutu notářské úschovy peněz. Podmínky zde dohodnuté nebyly z dovolatelovy strany splněny. Nebylo proto ani důvodu, aby se soudy ve smyslu §9 odst. 2 tr. ř. zabývaly podmínkami výplaty kupní ceny, jak vyplývaly z kupní smlouvy. Nejednalo se o nezbytný předpoklad pro rozhodnutí o dovolatelově vině. Nebyl zde ani dán prostor k úvahám o právním titulu dovolatele k dispozici s penězi, jenž by vyplýval z namítaného retenčního oprávnění věřitele ve smyslu §175 a násl. občanského zákoníku. Přestože se finanční prostředky kupujícího nedostaly na bankovní účet dovolatele v důsledku jeho lstivého, popř. svémocného jednání, zůstalo podstatným, že jím tvrzené podmínky vzniku zadržovacího práva na jeho straně splněny nebyly a že mu chybějící právní titul pro nakládání s nimi musel být zcela zřejmý. Na existující právní stav byl ze strany kupujícího složitele opakovaně upozorněn a vyzýván k vrácení peněz. Při následném nakládání s těmito penězi tak byl nepochybně srozuměn minimálně s tím, že si ke škodě kupujícího neoprávněně přisvojil jeho finanční obnos ve výši více jak sedm a půl milionu korun. Závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného je tudíž správný. V další části státní zástupkyně reaguje na argumenty dovolatele domáhající se aplikace principu ultima ratio a připomíná, že v právním státě je sice nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování práv soukromoprávní povahy, avšak pouze tehdy, pokud vedle toho nejsou splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nepochybně zjištěny. O takovou situaci se ale podle státní zástupkyně v přezkoumávaném případě nejedná. Všechny podstatné okolnosti dovolatelova jednání totiž vypovídají o jeho trestní odpovědnosti za trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1, 2 tr. zák. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu se pak nachází dovolatelova argumentace ohledně extrémního rozporu mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy. Dovolatel navíc soudům pouze vytýká, že se nepřiklonily k verzi jeho obhajoby a nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. Jde ale o procesní zásadu, která se pohybuje mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně vzhledem k výše uvedenému proto navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání, a v této formě řízení aby bylo rozhodnuto i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 4. 2014 sp. zn. 55 To 246/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud kromě výše uvedeného musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti této právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný dovolání označil jako podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání ale kromě jiného napadl i soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, a dokonce, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Zároveň ale dovolatel připustil, že učiněná skutková zjištění neplynula z logicky nepřijatelného způsobu hodnocení důkazů, ale zmíněný extrémní rozpor je spatřován výlučně v tom, že soudy se přiklonily k takovému hodnocení důkazů, které vyústilo do skutkových závěrů nevýhodných pro dovolatele, tedy že se dopustil jednání, které ve svém výsledku zakládá skutkovou podstatu trestného činu zatajení věci.
K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že takováto výhrada dovolatele obecně není s to naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v extrémním rozporu mezi skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů. Bývá totiž obvyklé, že obviněný hodnotí provedené důkazy jinak, než tak činí procesní soud. Takový rozdíl v hodnocení důkazů a tím i ve výsledném stanovení skutkového stavu věci, ale ještě nemusí nutně založit tzv. extrémní rozpor, který bývá důvodem pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí soudů nižších stupňů. Zde je třeba poznamenat, že soudy hodnotily zejména důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny ve formě svědeckých výpovědí a dále ve formě listinné. Na základě zhodnocení těchto důkazů dospěly ke skutkovému zjištění, které rozhodně nelze označit za takové, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházelo v úvahu, a tudíž bylo s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Naopak soudy obou stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná z nezbytného a postačujícího množství důkazů a je tak zřejmé, že oba soudy postupovaly ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když se náležitě vypořádaly se skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Proto i procesní námitka dovolatele, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, tedy v jeho prospěch, není nejenom podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, ale není na místě ani z věcných důvodů. V ostatních podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a výstižná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména soudu odvolacího, aniž by cítil potřebu je sám znovu opakovat.
Pokud se týká dalších námitek dovolatele, které lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu označit za spadající pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je ohledně nich nutno konstatovat, že se jedná o výhrady, které byly ze strany obviněného uplatněny již v průběhu předchozího řízení, zejména před odvolacím soudem. Jde především o tvrzení, že oba soudy se nezabývaly, resp. řádně nevypořádaly v rámci řešení tzv. předběžné otázky podle §9 tr. ř. s problematikou „kupní smlouvy“, kde byly podmínky splatnosti kupní ceny stanoveny jinak, než ve smlouvě o notářské úschově a obviněný měl tudíž důvod se domnívat, že částka poukázaná na jeho bankovní účet, je součástí kupní ceny.
K tomu je ale třeba uvést, že nejen soud prvního stupně, ale zejména odvolací soud se danou problematikou zabýval ve svém rozhodnutí na str. 6 až 7 a dospěl k důvodnému závěru, že obviněný měl dostatek informací, aby věděl, že finanční částka 7.553.881,- Kč byla na jeho bankovní účet převedena v důsledku omylu. Bylo zjištěno, že obviněný s těmito penězi zacházel jako s vlastními dokonce i poté, co byl opakovaně poškozenou společností upozorněn, že předmětná finanční částka byla na jeho bankovní účet připsána omylem, důvod omylu mu byl vysvětlen a byl vyzván k jejímu vrácení. Přesto tak obviněný neučinil.
Zde je třeba poznamenat, že pokud byl obviněný jiného názoru, měl možnost se domáhat realizace uzavřené kupní smlouvy cestou vyjednávání s protistranou, případně podáním soudní žaloby, ale rozhodně nikoli zadržením omylem poukázané finanční částky, neboť zákonné podmínky k takovému postupu, tedy zadržení této částky zde nenastaly.
Výše zmíněný omyl byl totiž způsoben nesprávným uvedením čísla bankovního účtu (patřilo obviněnému) v jedné z uzavřených smluv a v pozdějším příkazu k výplatě ze strany notářky JUDr. Ostrožlíkové na tento bankovní účet, a nikoli na číslo bankovního účtu skutečně oprávněného subjektu, jímž byla společnost EXCON ... . Obviněný sice tento omyl nezpůsobil, ani se na něm nijak nepodílel, ale muselo mu být jasné, že mu předmětná finanční částka nepatří. Tento závěr vyplývá zejména ze skutečnosti, že výše poukázané částky neodpovídala žádné z částek obsažených jak v kupní smlouvě (v části týkající se postupné výplaty kupní ceny), tak v žádosti o notářskou úschovu peněz (v části ohledně pokynu k vydání předmětu úschovy), které mezi sebou uzavřeli obviněný a poškozená společnost EXCON … . Jednalo se totiž ve skutečnosti o částku, kterou obsahoval protokol o notářské úschově uzavřený mezi společnostmi EXCON … a FACE AND BODY SERVICES, takže částka 7.553.881,-Kč se z tohoto zdroje ani teoreticky nemohla na bankovním účtu obviněného objevit. Navíc bylo obviněnému známo, že nebyly splněny veškeré smluvní podmínky, na něž byla postupná výplata kupní ceny za jím prodávaný pozemek z notářské úschovy vázána. Nebylo tudíž třeba se problematikou platnosti kupní smlouvy v dané souvislosti speciálně zabývat. Samotná otázka platnosti či neplatnosti kupní smlouvy, která byla paralelně mezi stejnými subjekty, tedy obviněným a poškozenou společností EXCON …, rovněž podepsána, je otázkou další, která ale při výše zjištěných skutkových okolnostech, nemá pro posouzení protiprávnosti jednání obviněného z hlediska trestně právního rozhodující význam. Proto dovolatelem neustálé poukazování na jeho zadržovací právo vůči předmětné peněžní částce s ohledem na jeho přesvědčení, že podmínky uzavřené kupní smlouvy byly splněny, je sice součástí jeho nepřetržité obhajoby, ale ta byla při posuzování jeho trestní odpovědnosti za spáchaný skutek s ohledem na výše uvedené důvodně označena za irelevantní.
Jestliže pak dovolatel v této souvislosti rovněž namítá, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy úmysl, přičemž zmiňuje, že se předmětné částky nezmocnil lstí, či svémocí, tak nelze než uvést, že to nemůže nic změnit na opodstatněném závěru, že obviněný vědomě s předmětnou finanční částkou nakládal jako s vlastní, ačkoli věděl, že na jeho bankovní účet byla připsána omylem. Je tomu proto, že obviněný sám a dobrovolně přistoupil na podmínky stanovené v protokole o notářské úschově ze dne 23. 5. 2008, za nichž mu měla být za prodej pozemku postupně vyplacena kupní cena z této notářské úschovy. Současně věděl, že pokud smluvené podmínky nebudou splněny ve stanovené době, k realizaci kupní smlouvy nedojde a peněžní prostředky složené do notářské úschovy budou vráceny složiteli. I když mu bylo známo, že ke splnění těchto podmínek nedošlo, ponechal si finanční částku, která byla do jeho dispozice, tedy na jeho bankovní účet, omylem převedena. Poté s ní dále nakládal jako se svým vlastnictvím i poté, kdy byl opakovaně vyzván poškozenou k jejímu vrácení. Minimálně úmysl nepřímý /§4 písm. b) tr. zák./ přisvojit si takovou věc, v tomto případě finanční částku přesahující sedm milionů Kč, která se do jeho moci dostala omylem a bez přivolení oprávněné osoby, je tak zcela evidentní.
Pokud se dovolatel ve zbývající části dovolání domáhá aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, týkající se subsidiarity trestní represe, tedy jinými slovy toho, že se jedná o standardně civilněprávní vztah, který není třeba podřazovat pod ustanovení trestního práva hmotného, tak je třeba připomenout, že jednání obviněného bylo odvolacím soudem správně a v jeho prospěch posouzeno podle zákona č. 140/1961 Sb., a nikoli podle zákona č. 40/2009 Sb., takže dovolávat se ustanovení, jež je obsaženo v trestním zákoníku, je poněkud nepatřičné.
Přesto je k takovéto námitce nutno obecně uvést následující. Zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Původně šlo zejména o princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestně právní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k deliktní právní úpravě civilní a správně právní, nicméně v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Lze tedy v obecné rovině shrnout, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost. (Srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník I., §1 – 139, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck 2009, str. 92 – 93).
Jestliže obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem souhlasit nelze. I při plném respektování zmíněného principu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Nutno především poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy došlo k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana vlastnického práva k věci. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V takové situaci naopak bylo potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně a nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního. V takovém případě by se totiž jednalo o nepochopení principu ultima ratio. Obviněný věděl, že peněžní částka připsaná na jeho bankovní účet byla poukázána omylem a bez souhlasu poškozené obchodní společnosti, a přesto s touto částkou i poté nakládal jako s vlastním majetkem a na výzvy k vrácení peněz nereagoval. Popsaným skutkem tak obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž nelze konstatovat, že by znaky souzeného trestného činu byly naplněny pouze hraničním způsobem, a to již s ohledem na výši prospěchu, který obviněný tímto způsobem získal. Proto je vzhledem ke způsobu jednání obviněného dána i odpovídající společenská nebezpečnost spáchaného činu ve smyslu §2 odst. 2, 4 tr. zák. a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Zároveň je na tomto místě třeba zopakovat, že vzhledem k taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu není možné využít dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jen proto, že obviněný není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal. Obviněný v dovolání v podstatě opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a zejména pak v odvolacím řízení. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k podstatným výtkám na adresu především odvolacího soudu, který napravil předchozí pochybení soudu prvního stupně, zejména pokud jde o aplikaci odpovídajícího trestního zákona z hlediska jeho časové působnosti. Ve svém výsledku tudíž bylo třeba uplatněné dovolací námitky obviněného posoudit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) proto Nejvyšší soud dovolání obviněného L. P. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c