ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.185.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 185/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 6 To 272/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 109/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 6 To 272/2014.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 5. 2014, pod sp. zn. 4 T 109/2014, byl obviněný J. H. dále jen („obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že
„dne 3. 1. 2014 kolem 11:30 hod. jako řidič autobusu tov. zn. SOR.NB 12, (vlastník DP hl. m. P.), P., ulici na P. směrem od ulice P. v levém jízdním pruhu v křižovatce ulic N. P. P.− Ú.− V R. začal odbočovat vlevo na zelený světelný signál do ulice V R. a dostatečně nesledoval dopravní situaci protisměrné části komunikace, vjel do křižovatky, přičemž nedal přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu tov. zn. Nissan Cabstar, (vlastník M. Ř.), řízené L. O. jedoucím po ulici Ú. ve směru od ulice Č. na zelený světelný signál a střetem vozidel utrpěl zadní luxaci kyčelního kloubu vlevo s odlomením zadní hrany acetabula vlevo, mnohočetné zlomeniny zánártních kostí s vykloubením L. a Ch. kloubu vlevo, tržnězhmožděnou ránu v oblasti levého kolena, povrchové kožní oděrky na dolní části levého předloktí a kožní oděrku na horní části holenní kosti vpravo 3x3 cm, to je poranění, jež jej omezovala v obvyklém způsobu života po dobu 3 měsíců a jednání se dopustil proto, že porušil ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což mu podle §147 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného L. O. odkázal s jeho nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních
Proti tomuto rozsudku podala v neprospěch obviněného do výroku o trestu odvolání státní zástupkyně Obvodního zastupitelství pro Prahu 2, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 6 To 272/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. c ) tr. ř. zprostil obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 23. 4 2014, sp. zn. 1 ZT 99/2014, pro skutek v něm uvedený.
S takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu se nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) neztotožnil a podal proti němu v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel po shrnutí dosavadního průběhu řízení a závěrů odvolacího soudu konstatoval, že lze akceptovat jeho skutková zjištění včetně aplikace zásady in dubio pro reo, nelze se však plně ztotožnit s jeho právními závěry. Pokud obviněný najel do křižovatky na zelený signál, byl si vědom, že musí při odbočování vlevo dát přednost vozidlům jedoucím v protisměru, aby je svým odbočovacím manévrem neohrozil. Poškozený, jedoucí v protisměru ve vztahu k obviněnému, potom – s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo – vjel do křižovatky na žlutý nebo dokonce na červený signál, ač jeho povinností bylo zastavit vozidlo před světelným signalizačním zařízením [§70 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu], což lze jistě považovat za pochybení, resp. porušení povinnosti. Pokud jde o posouzení jednání obviněného, ten ve výše popsané situaci nemohl vědět a neměl ani relevantní důvod předpokládat, že v protisměru přijíždějící vozidlo vjíždí do křižovatky již na žlutý či červený signál (v tomto ohledu dovolatel vyjádřil domněnku, že ani zásadu in dubio pro reo nelze vykládat natolik široce, že poškozený mohl vjíždět do křižovatky až po déle svítícím červeném signálu, ale spíše je namístě vycházet z varianty hraniční, tedy vjetí do křižovatky poškozeným nejvýše bezprostředně po rozsvícení červeného signálu), neboť o stavu signalizačních zařízení protijedoucích vozidel neměl přehled. V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že obviněný v rámci své výpovědi o stavu světelné signalizace ve směru jízdy poškozeného, resp. o možnosti červeného světla, nehovořil (nevěděl o ní) a akceptoval své pochybení (byť je k jeho doznání nutné přistupovat ve smyslu §2 odst. 5 věta druhá tr. ř.).
Podle dovolatele se tak obviněný zjevně nechoval ohleduplně a ukázněně, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích, nevěnoval se plně řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, když jako řidič odbočující vlevo měl dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům (což bylo i za daného stavu věcí nepochybně i vozidlo poškozeného). Tím, že zkřížil poškozenému směr jeho jízdy, jednal zjevně v rozporu s §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona o silničním provozu. V přímé příčinné souvislosti s jednáním obviněného došlo k dopravní nehodě a zranění poškozeného a v konečném důsledku k dokonání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Dovolatel poukázal, že i ze strany poškozeného zřejmě došlo k pochybení, byť v případném řízení proti jeho osobě při aplikaci zásady in dubio pro reo by důkazní situace k prokázání spáchání deliktu nepostačovala, mělo by být v řízení proti obviněnému zejména ve výroku o trestu, zohledněno, že se poškozený na vzniku nehody, a tedy i na vzniku jejích následků, podílel. Nejvyšší státní zástupce proto uzavřel, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jestliže Městský soud v Praze obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., dopustil se nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ne zcela adekvátním shledal dovolatel rovněž výrok podle §226 písm. c) tr. ř., a to ani při zohlednění názoru Městského soudu v Praze, neboť obviněný se skutku uvedeného v obžalobě zcela jistě dopustil (byť za případných určitých upřesnění, které však na jeho totožnost nemají žádný dopad), neboť pokud by obviněný žádnou svoji povinnost ve smyslu zákona o silničním provozu neporušil, bylo namístě konstatovat, že skutek není trestným činem a odkázat na §226 písm. b) tr. ř. Ve věci totiž nebylo zjištěno, že by skutek byl trestným činem, avšak spáchaným jinou osobou [což by postup podle §226 písm. c) tr. ř. odůvodňovalo], neboť byť by i nehodu zavinil poškozený, jeho jednání by bylo patrně toliko přestupkem. Rovněž dodal, že pokud by bylo dovolání akceptováno, bylo by třeba zvážit upřesnění skutkové věty, neboť její současná verze nepřesně vzbuzuje dojem, že ke zranění došlo na straně obviněného a nikoli poškozeného (… obviněný … jako řidič autobusu… začal odbočovat… nesledoval dopravní situaci… nedal přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu… řízené L. O.… a střetem vozidel utrpěl… ).
Závěrem svého podání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je ve věci nutno rozhodnout jiným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 3 tr. ř.], a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se však opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). To však Nejvyšší soud v této věci nezjistil.
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je třeba zdůraznit, že nejvyšší státní zástupce v dovolání v podrobnostech vytýká, že jestliže Městský soud v Praze obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., dopustil se nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky lze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit.
Jelikož Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., proto přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti kterým bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v podaném dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona .
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Praze v souladu s trestním zákoníkem, pokud pro skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto rozhodnutí) a podrobně rozveden v jeho odůvodnění, a který byl kvalifikován jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
Především je třeba vytknout některá procesní pochybení, kterých se Městský soud v Praze dopustil. V záhlaví protokolu o veřejném zasedání ze dne 23. 9. 2014 je jako předseda senátu uveden JUDr. Luboš Vlasák, ale na jeho konci je předseda senátu napsán JUDr. Tomáš Stuchlík, který by tedy měl podle znění protokolu rozsudek vyhlásit (§128 odst. 1 tr. ř.) a také podepsat. Odporuje také obsahu rozsudku (§120 tr. ř.), neboť písemné vyhotovení neobsahuje jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili. Rozsudek je pak opět podepsán JUDr. Tomášem Stuchlíkem. Dále je třeba uvést, že z rozsudku není zřejmé, jaké úvahy vedly městský soud ke zproštění obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. , a nikoli podle §226 písm. b) tr. ř., jak na to správně poukazuje nejvyšší státní zástupce. Městský soud se ani blíže nezabýval, když jednání obviněného nekvalifikoval jako trestný čin, zda se nedopustil alespoň přestupku v silniční dopravě.
Podle doplněného dokazování Městského soudu z jeho skutkového zjištění mimo jiné plyne, že obviněný J. H. „ …jako řidič autobusu v levém jízdním pruhu v křižovatce ulic N. P. – P. – Ú. – V. R. začal odbočovat vlevo na zelený světelný signál do ulice V R., vjel do křižovatky, přičemž v protisměru jelo vozidlo tov. zn. Nissan Cabstar, (vlastník M. Ř.), řízené L. O., jedoucím po ulici Ú. ve směru od ulice Č. a střetem vozidel utrpěl zranění ( která jej omezovala v obvyklém způsobu života po dobu 3 měsíců….)“.
Konkrétně utrpěl zadní luxaci kyčelního kloubu vlevo s odlomením zadní hrany acetabula vlevo, mnohočetné zlomeniny zánártních kostí s vykloubením L. a Ch. kloubu vlevo, tržnězhmožděnou ránu v oblasti levého kolena, povrchové kožní oděrky na dolní části levého předloktí a kožní oděrku na horní části holenní kosti vpravo 3x3 cm, to je poranění, jež jej omezovala v obvyklém způsobu života po dobu 3 měsíců , tj. zranění, které svým charakterem, délkou léčení a zejména dobou, po kterou vážná porucha zdraví u jeho osoby trvala, očividně naplňuje znak těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Odvolací soud doplnil dokazování výpovědí svědka J. T., který s vozidlem stál v levém odbočovacím pruhu ve směru jízdy poškozeného a údajně sledoval dopravní situaci na křižovatce. Když uslyšel náraz, podíval se na semafor ve směru jízdy poškozeného a viděl svítit červený signál. Dělalo to na něj dojem, jakoby řidič chtěl ještě stihnout křižovatku projet. Svědek dále uvedl, že v jeho směru jízdy svítil červený signál, který se změnil na zelený až chvíli po střetu vozidel. Odvolací soud také vyslechl k nastavení časového intervalu signalizačního zařízení svědka J. T., který vypověděl, že ve směru jízdy autobusu, tedy obviněného, v okamžiku, kdy se mění světelný signál červené na žlutou, svítí osm sekund červený signál pro odbočení vlevo v ulici Ú. Červený signál ve směru jízdy poškozeného se rozsvěcuje o sekundu dřív než červený signál ve směru jízdy autobusu a navíc svítí vždy tři sekundy světlo žluté (správně mělo být uvedeno oranžové). Žluté světlo ve směru jízdy poškozeného se tedy rozsvěcuje čtyři sekundy před tím, než se rozsvítí červené signální světlo pro jízdu obviněného. Je proto vyloučeno, aby pro odbočování vlevo z ulice Ú. svítil zelený signál v době, kdy pro přímý směr z ulice N. P. svítil stejný signál.
Odvolací soud po takto doplněném dokazování dospěl k závěru, že dopravní nehoda se stala odlišně od verze poškozeného. Pokud by poškozený vjel do křižovatky na zelenou, pak by poté ještě tři sekundy v jeho směru jízdy svítila žlutá, teprve pak červená. J. T. by pak v okamžiku, kdy se podíval na semafor ve směru jízdy poškozeného, musel vidět žlutý signál, ale svědek uvedl, že již svítilo červené světlo. Za této situace by pak k nehodě muselo dojít v křižovatce v delším úseku než 20 metrů, než jak k ní skutečně došlo. Uvedené důkazy podle městského soudu údajně vyvracejí jednoznačně tvrzení poškozeného, že do křižovatky vjel na zelený signál. Městský soud pak uzavřel, že nelze jednoznačně prokázat, zda poškozený vjel do křižovatky na signál žlutý nebo již dokonce na signál červený. Postupoval proto podle základní zásady trestního řízení „in dubio pro reo“ a obviněného obžaloby zprostil podle §226 písm. c) tr. ř.
Aniž by Nejvyšší soud chtěl zasahovat do hodnocení důkazů soudů nižších stupňů, musí zdůraznit, že i kdyby vyhodnotil odvolací soud důkazy ve smyslu zásady „in dubio pro reo“, tzn. „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, nelze jej z žalovaného jednání vyvinit. Povinností řidiče autobusu, tedy obviněného, bylo při jízdě sledovat dopravní situaci v protisměrné části komunikace a umožnit projet vozidlu zn. Nissan Cabstar, které řídil L. O., a to i za situace, kdyby tento porušil pravidla silničního provozu a vjel již do křižovatky na oranžovou či dokonce červenou. Pokud tak neučinil, porušil ustanovení zákona o silničním provozu č. 361/2000 Sb, a to v §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5. V příčinné souvislosti s tímto porušením pak došlo k dopravní nehodě a zranění poškozeného, které je podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku těžkou újmou na zdraví. Je též nutno připomenout, doznání obviněného, že dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu, zejména přijíždějící protijedoucí vozidlo poškozeného. Navíc z výslechu svědka J. T., který vypovídal ke světelné signalizaci na křižovatce, pak není dostatečným způsobem objasněna situace, kdy obviněný viděl odbočovat vozidla z protisměru doleva.
Za tohoto stavu je patrné pochybení v jízdě obviněného jako řidiče autobusu. Nejvyšší soud však z důvodu procesní ekonomie nespatřuje nutnost doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy, a to ohledně rychlosti vozidla řízené poškozeným, zda autobus, který řídil obviněný, skutečně v době střetu již stál, jak tvrdil obviněný. Není tak ani nutné tzv. rozfázovat znalcem „světelné signalizační zařízení“, jak o něm vypovídal svědek T. apod.
Rozhodnutí tak nemohlo obstát, když byl úspěšně naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Trestní zákoník nemá ustanovení obsahově odpovídající znění §88 odst. 1 tr. zák. Lze však konstatovat, že obviněný nedodržel jak míru povinné opatrnosti vyplývající z předmětných zákonných ustanovení, tak i míru opatrnosti, kterou jako řidič byl schopen v konkrétním případě vynaložit. Pokud tedy v jednání poškozeného bude odvolací soud spatřovat spoluzavinění, tuto okolnost vyjádří ve výroku o trestu, když za této situace ani dovolací soud nespatřuje za nutné ukládat obviněnému trest zákazu činnosti.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů proto shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 6 To 272/2014. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť tento soud může v řízení o odvolání napravit pochybení, kterého se dopustil.
Při novém projednání věci bude Městský soud v Praze vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§265s odst. 1 tr. ř.).
Shora uvedené rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal