ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.230.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 230/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2015 o dovolání obviněného Ing. J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 14 To 267/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 101/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Nejvyšší soud v této věci rozhoduje již podruhé, neboť usnesením ze dne 3. 9. 2014 sp. zn. 4 Tdo 1033/2014 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce předchozí usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 14 To 267/2013, kterým byl na základě odvolání obviněného zrušen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. 2 T 101/2013, jímž byl obviněný Ing. J. V. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla též zrušena i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a krajskému soudu bylo podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dne 29. 10. 2014 znovu projednal odvolání obviněného Ing. J. V. a rozsudkem z téhož dne sp. zn. 14 To 267/2013 obviněného uznal vinným přečinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v období od září 2012 do 18. 12. 2012, kdy byl Policií ČR vykázán ze společného bytu, na adrese Č. v H. v Č. se zvyšující se intenzitou a četností fyzicky a psychicky týral svého nezletilého syna, tak, že za každou známku horší než dvojku, kterou syn přinesl ze školy, vždy následoval doma výprask, syna bil většinou rukou do rukou, nohou a do zad, matka byla těmto výpraskům zpočátku přítomna, ale po tom co obžalovanému řekla, že to oznámí, si obžalovaný vyhledával situace, kdy bil syna v její nepřítomnosti, po tom, co se nezletilý zhoršil ve školním prospěchu a chování, z důvodu neadekvátního výchovného přístupu obžalovaného se nezletilý obvykle učil až do nočních hodin, ráno ho probouzel v 05.30 hod., dříve než jeho dva sourozence, a nezletilý se musel učit před odchodem do školy, zakazoval mu mimoškolní aktivity, od počátku prosince 2012 se nezletilý denně bál chodit domů ze školy, protože věděl, že bude výprask, obžalovaný syna po příchodu domů okamžitě kontroloval jaké má známky a pokud přinesl známku horší než dvojku, následoval výprask, synovi nadával a ponižoval ho výrazy – zmetku, debile, sráči, hajzle a podobně, dne 11. 12. 2012 po příchodu syna ze školy a zjištění, že ve škole dostal pětku, uchopil nezletilého v předsíni bytu za ruce, začal na něho křičet, poté ho svalil na zem, klekl si na něho a rukou ho mlátil do hlavy, rukou a zad, čímž mu způsobil hematom a edem za levým boltcem 3 x 3 cm, před levým boltcem na levé tváři hematom 6 x 6 cm a přímo na boltci hematom 2 x 2 cm, uvedené nepřiměřené trestání nezletilého obžalovaným mělo negativní vliv na psychický vývoj nezletilého, projevuje se u něho trvale zvýšená úzkost, občasné pychosomatické obtíže (bolesti hlavy, třes rukou) a snížená důvěra – komplex méněcennosti, v důsledku neadekvátního psychického a fyzického trestání ze strany otce je ohrožen vývoj svébytnosti nezletilého, síla vůle, pružnost a schopnost klást odpor.
Za to mu byl podle §198 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Proti citovanému rozsudku tentokrát podal dovolání obviněný, který je opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel nejprve uvádí, co se podle soudní praxe považuje za „týrání.“ Dále vyslovuje názor, že jím prováděné trestání syna nedosáhlo intenzity, aby naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby. Jediným relevantním důkazem o použití fyzického násilí je lékařská zpráva MUDr. B., z níž cituje. Poukazuje, že žádný z případů potrestání nezanechal na poškozeném vážnější následky. Jeho jednání bylo neplánované, nebylo jako týrání zamýšleno a úmysl mu v tomto směru nebyl prokázán. Ačkoli, krajský soud byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, přesto se domnívá, že konečné rozhodnutí není správné a je přesvědčen, že se trestného činu nedopustil. V další části vyslovuje názor, že existující stanovisko Nejvyššího soudu je v rozporu s dřívější rozhodovací praxí, která za týrání označuje jiné činnosti, které zde podrobně vyjmenovává a konstatuje, že se ničeho takového nedopouštěl. Poté uvádí, jaké důvody jej k jeho jednání vůči synovi vedly, a poukazuje přitom na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, která podle jeho názoru deklarují odlišné závěry, než jaké Nejvyšší soud vyslovil v jeho věci.
V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil, dále aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a poté věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby ji znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta nejprve rekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení a jednotlivá ve věci dosud vydaná soudní rozhodnutí, jakož i obsah podaného dovolání obviněného. Konstatovala, že vznesené námitky obviněný uplatnil v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení. Vtělil je i do svého odvolání a zabýval se jimi i Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí. Poukázala na závěry tohoto rozhodnutí dovolacího soudu a prohlásila, že meritorní rozhodnutí v předmětné věci není zatíženo vadou, kterou by bylo třeba napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl. Navrhla tak, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 14 To 267/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl tedy v dovolání relevantně uplatněn pokud se týká vznesených výhrad vůči formě a intenzitě jednání obviněného, což podle jeho názoru nenaplnilo zákonné znaky přečinu podle §198 odst. 1 tr. zákoníku a dále i pokud jde o subjektivní stránku, tedy úmysl, ve vztahu k tomuto přečinu. Ostatní výhrady dovolatele, zpochybňující hodnocení provedených důkazů či výslednou podobu skutkového zjištění, jak je vyjádřily ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů, zejména pak soud odvolací, nejsou způsobilé založit uplatněný dovolací důvod, a proto se jimi Nejvyšší soud nezabýval
Pokud jde o relevantně uplatněné výhrady z hlediska výše konstatovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak je zde třeba uvést, že se jedná pouze o jejich neustálé opakování, ačkoli se předmětnými námitkami zabýval soud prvního stupně, Nejvyšší soud v rámci dovolání nejvyššího státního zástupce a po něm opakovaně soud odvolací, jemuž bylo nařízeno, aby se věcí opětovně zabýval a rozhodl o ní. Je zbytečné opakovat to, co v těchto rozhodnutích již bylo vysloveno, pokud jde o hodnocení povahy a jednotlivých způsobů jednání obviněného vůči jeho nezletilému synovi v kritické době. Bylo jasně řečeno, že objektem trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku je primárně zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo ve výchově jiných osob. Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou, která je v péči pachatele, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. přiměřeně rozhodnutí č. 20/1984, 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy . Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně.
I když lze připustit, že přímým úmyslem obviněného nebylo týrat svého syna, ale přimět jej k lepším studijním výsledkům, což by samo o sobě nebylo nic negativního, tak pokud by se taková snaha projevila pouze např. dočasným zákazem mimoškolních aktivit včetně zákazu sledování televize či provozování počítačových her, jednání v takové podobě a s touto motivací by jistě za týrání pokládat nebylo možné. V konkrétním případě se ale jednání obviněného neomezilo výhradně na takové zákazy. Zde to bylo spojeno i s jeho častými opakovanými nepřiměřenými reakcemi na školní výsledky syna, spojené s hrubými a urážlivými výroky, umocněné násilnými projevy, jako jsou facky, pohlavky či bouchání do těla, celkově vedoucí k psychickým potížím dítěte a problémům v jeho možném vývoji. Míra intenzity trestání poškozeného zde již překročila běžnou mez, což je patrno především z utrpěných následků, kdy u nezletilého byla zjištěna zvýšená úzkost, občasné psychosomatické obtíže (bolesti hlavy, třes rukou), snížená důvěra – komplex méněcennosti, ohrožení vývoje svébytnosti … atd. Opíraje se o výklad znaku „týrání“ a kritéria s tím spojená, nelze jednání obviněného vůči nezletilému synovi pokládat za adekvátní. Nerozumnost trestání je patrná právě a především z jeho následků mj. v podobě, kdy nezletilý se v důsledku fyzického a psychického trestání ze strany otce tohoto bál a bojí, nemá k němu vytvořenou důvěru a necítí se v jeho přítomnosti bezpečně. Užité tresty nelze mít v žádném případě za přiměřené, a to, ani kdyby se nezletilý nechoval vždy podle představ otce. Rozumnost trestu musí být zjevná jak co do povahy zvolených prostředků, tak co do přiměřenosti jejich použití. Tato hlediska však jednání obviněného vůči poškozenému evidentně nesplňuje a tudíž znak „týrání“ zde byl naplněn.
Tyto závěry ve svém druhém rozhodnutí vyslovil i odvolací soud (viz str. 6 až 7) a je tak možné na ně pouze odkázat.
K výhradě dovolatele, že mu nebyl prokázán úmysl týrat svého syna a tudíž se předmětného trestného činu nemohl dopustit, lze uvést následující. Již v rozsudku soudu prvního stupně na str. 6 je jasně a srozumitelně vysvětlen závěr, proč bylo shledáno, že jednání obviněného nebylo ovládáno úmyslem přímým, nýbrž úmyslem eventuálním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K tomu lze pouze dodat, že obviněný je osobou vysokoškolsky vzdělanou, a jako takovému mu muselo být jasné, že tyto způsoby a formy jednání vůči synovi, byť se mu jeho vlastní motivace mohla zdát ušlechtilou, není jednáním obvyklým, přiměřeným a v konečném důsledku přijatelným. Časté fyzické ataky, které vyústily v přímé násilné napadení poškozeného, ale i celková atmosféra v rodině, kterou obviněný svým jednáním navodil, vedly k neblahým důsledkům, zejména k negativnímu vymezení poškozeného k osobě obviněného, ale měly i jinak nepříznivé důsledky na psychiku poškozeného celkově. Představa dovolatele, že týrání může spočívat pouze v těch druzích jednání, jejichž výčet provedl v podaném dovolání, je mylná. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1148/2008, 8 Tdo 1215/2008 či 8 Tdo 1627/2010, v nichž byla obdobná jednání pachatelů za trestný čin týrání svěřené osoby označena. Tímto je pak zároveň i reagováno na námitku dovolatele, že rozhodnutí soudů v jeho věci se vymyká zavedené judikatuře Nejvyššího soudu. Po prostudování výše cit. rozhodnutí tohoto soudu lze zjistit, že posouzení jednání obviněného je naopak s touto judikaturou v naprostém souladu.
Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích svým v pořadí druhým rozhodnutím, nyní napadeným dovoláním obviněného, Ing. J. V. za jím spáchané jednání uznal vinným přečinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu za to podmíněný trest odnětí svobody, nelze než jeho rozsudek označit za správný a souladný se zákonem.
Nejvyšší soud také již dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho pozici soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností, jako v odvolání, jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. V takovém případě se totiž v naprosté většině případů jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, a jako takové bývá odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud proto z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného, jako zjevně neopodstatněné, podle výše uvedeného ustanovení trestního řádu, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec