ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.86.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 86/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2015 o dovolání, které podal obviněný F. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 55 To 211/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 34/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. D. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 2 T 34/2014 uznal obviněného F. D. vinným dílem dokonaným a dílem nedokonaným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku za to, že:
1) dne 8. 7. 2013 kolem 16.00 hod. v Š. na ulici G. K., kontaktoval poškozeného Z. Š., kterému pod smyšlenou legendou otevřeného účtu a výhodné ceny při nákupu elektrozboží v prodejně E. E. v Š. na ul. V. nabídl k zakoupení jím vybranou elektroniku, a poté, co si poškozený na prodejně E. E. v Š. na ul. V. vybral blíže nezjištěný typ televizoru a notebooku v hodnotě kolem 30.000,- Kč, převzal od něj oproti vystavené směnce splatné dne 9. 7. 2013 částku 20.000,- Kč určenou k nákupu vybraného elektrozboží, které se zavázal dodat poškozenému dne 9. 7. 2013, přičemž od počátku jednal s vědomím, že u společnosti E. E.. nemá zřízen zákaznický ani jiný účet opravňující ho k nákupu zboží za výhodné ceny, a nemá sjednánu žádnou slevu z prodejní ceny elektrozboží, přičemž dne 9. 7. 2013 ani později poškozenému jím vybrané elektrozboží nedodal a finanční prostředky poškozenému vrátila až dne 15. 10. 2013 jeho manželka L. D., a to formou zápočtu za prodané vozidlo Ford Tranzit GL-FT 150,
2) dne 9. 7. 2013 kolem 9.00 hod. v Š. na ulici G. K. pod smyšlenou legendou výhodné koupě asi pěti notebooků na prodejně E. E. v Š. na ul. V. požádal poškozeného Z. Š., o zapůjčení finanční hotovosti ve výši 20.000,- Kč, s tím, že současně zakoupí jím vybrané elektrozboží ze dne 8. 7. 2013 a pět notebooků, které mu následně doveze, ačkoli od počátku jednal s vědomím, že u společnosti E. E. nemá zřízen zákaznický ani jiný účet opravňující ho k nákupu zboží za výhodné ceny, a nemá sjednánu žádnou slevu z prodejní ceny elektrozboží, když k předání požadované finanční hotovosti ve výši 20.000,- Kč ze strany poškozeného Z. Š. již nedošlo a hmotná škoda mu nevznikla.
Za tuto trestnou činnost mu byl podle §209 odst. 2 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný podal, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 55 To 211/2014 podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nejprve citoval ustanovení §12, 13 a 15 tr. zákoníku a uvedl, že ve výroku I. byl skutek podle těchto ustanovení nesprávně posouzen, jelikož smluvené zboží - televizor byl poškozenému dodán, avšak odmítl jej převzít a částku 20.000,- Kč skládající se z půjčky 5000,- Kč a částky 15.000,- Kč na nákup televize, a to vše zajištěné směnkou na 20.000,- Kč, obviněný prostřednictvím manželky vrátil v hotovosti dne 20. 8. 2013. Vrácení dne 15. 10. 2013 formou zápočtu za prodané vozidlo FORD Tranzit bylo do skutkové věty doplněno, na rozdíl od obžaloby bez toho, aby k této okolnosti byl proveden jakýkoli důkaz. Popis skutku pak nevyhovuje skutkové podstatě §209 odst. 1 tr. zákoníku. Ve výroku II. soudy podle obviněného dospěly taktéž k nesprávnému vyhodnocení skutku s ohledem na §12, 13 a 15 tr. zákoníku, který nelze posoudit jako trestný čin podvodu podle 209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť z pouhého požadavku na poskytnutí částky ve výši 20.000,- Kč na zajištění koupě zboží, nelze v žádném případě dovodit úmysl obviněného tuto částku vylákat a zboží nedodat. Neobstojí proto ani právní posouzení činu jako nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný poukázal na výpověď poškozeného Š., který uvedl, že neměl v úmyslu žádné peníze půjčovat, a že v podstatě na obviněném vylákal podpis na směnce, čímž vznikla pohledávka ve výši 40.000,- Kč bez reálného právního základu. Konstatoval, že předem podepsaná směnka měla představovat jednak zálohu 20.000,- Kč, kterou obviněnému poskytl dne 8. 7. 2013 na zboží, které později odmítl převzít, a 20.000,- Kč na další poškozeným požadovanou elektroniku. Poškozený navíc obviněnému slíbil, že pokud mu podepíše druhou směnku, první mu vrátí, což však neučinil.
Vzhledem ke skutečnosti, že bylo jednání občanskoprávní povahy posouzeno jako trestné, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci zrušil v plném rozsahu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se písemně vyjádřil k dovolání obviněného v tom smyslu, že dílem jeho námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Konkrétně jde o výhradu, že soudy nezohlednily skutečnost, že obviněný smluvené zboží skutečně dodal, neboť nemá oporu ve skutkových zjištěních soudů, které k takovému závěru nedospěly a s ohledem na výsledky důkazního řízení ani dospět nemohly. Předmětná námitka tedy skutkový stav zjištěný soudy neodráží, nevychází z něj, nýbrž vychází ze skutkového základu prezentovaného obviněným, který je však jeho pouhou konstrukcí. K takto uplatněným námitkám podle státního zástupce nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet. Argumenty, že jeho jednání nevykazuje znaky předmětného pokračujícího přečinu a že soudy porušily ustanovení §12, 13 a 15 tr. zákoníku, že není dán jeho podvodný úmysl a že se jedná o občanskoprávní věc, pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, nejsou však důvodné. V tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně jsou dostatečně jasně vyjádřeny veškeré znaky předmětné trestné činnosti, a to včetně podvodného úmyslu obviněného (především tedy záměr vylákat na poškozeném peněžní prostředky, obohacení, jakož i uvádění v omyl). Státní zástupce proto plně odkázal na znění tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Za nedůvodnou považuje i námitku, že se jedná o občanskoprávní záležitost, jelikož v daném případě se jedná o klasický případ podvodného jednání, při němž nebylo cílem obviněného vstoupit do řádného závazkového vztahu s poškozeným. Cílem obviněného naopak bylo neoprávněně se na úkor poškozeného obohatit, což vyplývá ze všech provedených důkazů, jak správně uzavřely oba soudy nižších stupňů. Z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu, nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění dotčených rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná.
Státní zástupce tak navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu (viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 55 To 211/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Dovolací argumentace obviněného týkající se jeho výtek co do zjištění skutkového stavu u skutku ad bod 1 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, že poškozenému elektroniku předal a ten ji odmítl převzít, je předkládáním odlišné verze průběhu skutkového děje, než jak byl zjištěn oběma soudy nižších stupňů, se kterou se nadto oba soudy dostatečně vypořádaly již v předchozím řízení. Jedná se tak o námitku skutkovou a nikoliv právní, kterou by bylo možno namítnout s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o námitku dovolatele týkající se nedostatku jeho zavinění ve vztahu k oběma skutkům, je třeba poukázat na to, že nalézací soud dovodil u obviněného zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný podle něj dobře věděl, jakého trestného jednání se dopouští vylákáním peněz se záměrem vylákat další finanční prostředky na poškozeném Š. a dopustit se ho chtěl. Odvolací soud k úmyslnému jednání obviněného shrnul, že odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a dodal, že obviněný jednal od počátku ve vztahu k poškozenému Š. v úmyslu od něho vylákat částku 20.000,- Kč pod zcela smyšlenou záminkou výhodného nákupu elektrozboží. S tímto se však nespokojil a požádal poškozeného o zapůjčení částky 20.000,- Kč, a to opět pod záminkou výhodného nákupu pěti notebooků.
Z uvedeného je patrné, že se oba soudy nižších stupňů již v předchozím řízení vypořádaly s námitkou obviněného o nedostatku jeho zavinění, a dovolatel totožnou námitku opakuje znovu v dovolacím řízení, neboť není spokojen s výsledkem trestního řízení. V takovém případě se však jedná o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na patřičné pasáže rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.
Další uplatněnou námitkou dovolatele bylo jeho tvrzení o nedodržení principu užití trestního práva jako prostředku ultima ratio , kdy se mezi ním a poškozeným jednalo výlučně o občanskoprávní vztah, který měl být řešen toliko v civilním řízení, a nikoliv jednostranným trestním postihem dovolatele.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Z principu ultima ratio plyne, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Uplatněním shora uvedených obecných vymezení principu ultima ratio při aplikaci trestního práva na projednávaný případ, lze dospět k následujícím závěrům. Obviněný se podle skutkové věty dopustil jednání, které naplňovalo znaky dílem dokonaného a dílem nedokonaného pokračujícího přečinu podvodu a bylo společensky škodlivé. V této souvislosti nebylo možné nevidět, že obviněný F. D. byl v minulosti vícekrát odsouzen a potrestán za majetkovou trestnou činnost včetně trestného činu podvodu. Mohl a měl tak důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné podle trestního zákoníku. Také je třeba poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V takové situaci je naopak potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně a nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního. V takovém případě by se totiž jednalo o nepochopení principu ultima ratio .
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s názorem dovolatele, že na jeho případ byly prostředky práva trestního aplikovány nepřiměřeně. V situaci, kdy trestná činnost obviněného zásadním způsobem vybočila z rámce běžných civilních (občanskoprávních) vztahů a dostala se, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, do oblasti trestního práva, když obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky dílem dokonaného a dílem nedokonaného pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. D., jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c