ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.873.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 873/2015-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání obviněného J. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 7 To 48/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 81/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný J. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 2 T 81/2012 uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 12. 9. 2012 v době kolem 10:08 hodin v P., Ch. ulici přistoupil k osobnímu motorovému vozidlu Mercedes Benz C180, šedé metalické barvy a úmyslně kopl svojí nohou do levých zadních dveří, v důsledku čehož došlo k poškození spočívajícím v promáčknutí karoserie vozidla, čímž způsobil poškozené společnosti Echinda Properties, s.r.o., IČ: 27244351, se sídlem Josefská 1, Praha 1, škodu ve výši 36.210,- Kč .
Za to byl odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozené Echinda Properties s.r.o., se sídlem Josefská 1, Praha 1 na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, jež Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 7 To 48/2015 podle §256 tr. ř. zamítl.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že v dané věci uvedeným rozhodnutím nejprve předcházelo opakované postoupení věci k projednání Obvodnímu úřadu Městské části Praha 1, Vodičkova 18, Praha 1, neboť podle Obvodního soudu pro Prahu 1 se nejednalo o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř. Postupně vydaná usnesení v této věci pod sp. zn. 2 T 81/2012 ze dne 16. 4. 2013, 1. 10. 2013, 7. 1. 2014 byla vždy podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušena a to usneseními Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 7 To 184/2013, ze dne 22. 11. 2013 sp. zn. 7 To 402/2013 a ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. 7 To 25/2014, přičemž posledně uvedeným usnesením bylo zároveň podle §149 odst. 5 tr. ř. nařízeno, aby o věci rozhodl jiný samosoudce. Opatřením místopředsedy Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 2. 2014 byla tato věc k projednání a rozhodnutí přidělena předsedkyni senátu 9 T Mgr. Vlastě Langhamerové. Obvodní soud pro Prahu 1 posléze rozsudkem ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. 2 T 81/2012 zprostil obviněného obžaloby (správně mělo být uvedeno návrhu na potrestání) ve smyslu §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán (a zároveň bylo rozhodnuto o návrhu na náhradu škody poškozené společnosti Echinda Properties, s.r.o.), který k odvolání státní zástupkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 7 To 264/2014 zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 1 dalším rozsudkem ze dne 11. 9. 2014 sp. zn. 2 T 81/2012 zprostil obviněného návrhu na potrestání ve smyslu §226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že stíhaný skutek spáchal obviněný (a zároveň bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti), který k odvolání státní zástupkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2014 sp. zn. 7 To 382/2014 zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a vrátil věc podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně. Obvodní soud pro Prahu 1 pak rozhodl shora uvedeným odsuzujícím rozsudkem ze dne 27. 11. 2014.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 7 To 48/2015 napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, jež podpořil odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel nejprve v obecné rovině konstatoval pochybení v podobě nesprávného posouzení protiprávního jednání jako pojmového znaku trestného činu, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, porušení práva na spravedlivý proces při rozhodování Vrchního soudu v Praze o neodůvodněné stížnosti obviněného proti zamítavému usnesení o námitce podjatosti senátu odvolacího soudu a existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi případu.
Konkrétně obviněný uvedl, že stíhaný skutek byl nesprávně právně posouzen jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednáním nevznikla na předmětném vozidle žádná škoda. Obviněný měl toliko v úmyslu dát poškozenému jako bezohlednému řidiči jedoucímu nebezpečně vědět, co si o jeho chování za volantem myslí, tedy že spáchal přestupek (což potvrdil věrohodný svědek J. U.), aniž se k němu znal či se za něj omluvil. Obviněný kopl nártem pravé nohy obuté ve sportovní obuvi směřující do zadní části boku vozu řízeného poškozeným, čímž však nevznikla žádná viditelná škoda. Jednání obviněného proto mělo být s ohledem na neexistenci škody posouzeno maximálně jako přestupek proti veřejnému pořádku. Nebylo rovněž prokázáno, že škoda vznikla v příčinné souvislosti s následkem protiprávního jednání a že obviněný předmětný skutek spáchal. Svědek M., kterého si na pomoc vzaly soudy obou stupňů, vypověděl, že vozidlo osobně neobcházel, ani nezkoumal, neboť to bylo v koloně, bylo to strašně rychlé a bylo třeba se hýbat. Poškozený nahlásil škodnou událost na Policii ČR až s čtyřhodinovým odstupem od vzniku škodné události na jiném místě, než se stala událost, a vozidlo po tuto dobu nadále používal, tudíž panují důvodné pochybnosti, kdy k poškození vozidla došlo a zda obviněný mohl vůbec zjištěné poškození způsobit.
Odvolací řízení je podle dovolatele zatíženo i vážnou procesní vadou spočívající v tom, že obviněný nebyl vyzván k doplnění své blanketní stížnosti učiněné do protokolu směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 7 To 48/2015, jímž bylo vysloveno, že podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodu §30 odst. 1 tr. ř. není senát 7 To složený z předsedy senátu JUDr. Pavla Bendy a soudců JUDr. Felicie Hruškové a JUDr. Richarda Petráska vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného, které bylo obhájkyni obviněného doručeno dne 25. 2. 2015, jíž bylo v trestní kanceláři Městského soudu v Praze sděleno, že k doplnění či odůvodnění stížnosti bude vyzvána stížnostním soudem. Vrchní soud v Praze však stížnost obviněného zamítl ve smyslu §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesením ze dne 13. 3. 2015 sp. zn. 9 To 20/2015 bez toho, aniž by obviněného vyzval k doplnění odůvodnění stížnosti analogicky ve smyslu §209 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), výzvou k odstranění vad podání.
Dovolatel proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil obviněného obžaloby a aby mu byly nahrazeny náklady řízení.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se po seznámení s obsahem dovolání a dostupným spisovým materiálem rozhodla, že se nebude k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně vyjadřovat. Zároveň v souladu s §265r odst. 1 tr. ř. souhlasila s projednáním dovolání obviněného v neveřejném zasedání, a to i pro případ předpokládaný ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 7 To 48/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybnil, zda vůbec mohl vozidlo poškozeného poškodit, zároveň namítá, že nebylo dostatečně prokázáno, kdy mělo poškození vzniknout a také to, že se stíhaného skutku vůbec dopustil. Obviněný tedy ve skutečnosti napadá správnost skutkových zjištění učiněných soudy, když zároveň předkládá odlišný průběh skutkového děje, než jak byl zjištěn v předchozím řízení, a teprve posléze poukazuje na nesprávnou právní kvalifikaci skutku. To ale s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze s úspěchem namítat, neboť se nejedná o výhrady vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Uvádí-li obviněný také, že skutek měl být s ohledem na absenci byť minimální výše škody posouzen nanejvýše jako přestupek proti veřejnému pořádku, neboť chtěl poškozeného vytrestat za bezprostředně předcházející spáchaný domnělý přestupek v dopravě, neodpovídá jeho tvrzení zjištěnému skutkovému stavu. Škoda způsobená kopnutím obviněného do levých zadních dveří předmětného vozidla byla totiž náležitě vyčíslena znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady na částku v celkové výši 36.210,- Kč, která více jak sedmkrát přesahuje škodu nikoli nepatrnou ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, jež je základním znakem skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl dovolatel uznán vinným. Lze tak konstatovat, že jednání obviněného vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, takže o protiprávnosti činu nelze pochybovat. Znaky trestného činu přitom nebyly naplněny pouze hraničním způsobem, a tudíž nebylo na místě posoudit předmětný skutek pouze jako přestupek. Měl-li obviněný za to, že poškozený svým předchozím jednáním spáchal přestupek v dopravě, nebyl oprávněn nijak poškozeného trestat či mu „dávat za vyučenou“, mohl toliko přivolat policii k vyšetření přestupku. Z rozhodnutí obou soudů se nadto podává, že předchozí jednání poškozeného spočívající v nedání přednosti v jízdě pak nalézací soud zohlednil ve prospěch obviněného při ukládání trestu.
Námitka obviněného směřující do příčinné souvislosti mezi jeho kopem do vozidla řízeného poškozeným a vznikem promáčknutí karoserie tohoto vozidla, byla náležitě posouzena soudem prvního i druhého stupně. Obviněný ji opakuje, a neuvádí nic jiného, než že poškozený se dostavil na policii k nahlášení poškození vozidla až několik hodin po incidentu, a není tedy zřejmé, zda škoda na předmětném vozidle nevznikla později. S touto neustále se opakující argumentací se však oba soudy, zejména pak soud odvolací (viz str. 8 až 9 jeho usnesení) dostatečně vypořádaly a Nejvyšší soud nemá důvodu o jejich závěrech pochybovat.
K další námitce obviněného lze uvést, že v dovolacím řízení nelze brát zřetel na výtky směřující proti jinému rozhodnutí (tedy i zamítavému rozhodnutí stížnostního soudu, který přezkoumal na základě stížnosti rozhodnutí městského soudu o námitce obviněného o podjatosti senátu soudu rozhodujícího o jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku) než tomu, které je napadáno dovoláním, neboť Nejvyšší soud je toliko oprávněn přezkoumat vady napadených rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., popřípadě řízení jim bezprostředně předcházející v intencích zákonných dovolacích důvodů. Nad rámec toho je možno uvést, že analogické užití ustanovení §209, popřípadě §43 občanského soudního řádu při odstraňování vad podání je v trestním řízení nepřípustné, jelikož trestní řád odkazuje na přiměřené užití občanského soudního řádu toliko pro doručování. S ohledem na charakter stížnosti a omezený revizní princip ovládající řízení o stížnosti není nutné, aby stěžovatel výslovně uvedl, proti kterému výroku usnesení brojí ani v čem záleží procesní pochybení, případně zda a jak mohlo mít vliv na nesprávnost některého z výroků. Stížnostní soud přezkoumá všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať byly stížností napadeny či nikoli, pokud jej mohl stěžovatel napadnout, stejně jako správnost postupu řízení předcházejícímu napadenému usnesení. Přihlíží se přitom i k těm vadám, které nebyly výslovně vytýkány. U stížnosti zákon totiž neukládá ani formálně pořádkově (srov. §249 odst. 1 tr. ř.), aby stížnost byla odůvodněna, i když to jistě připouští. Absence odůvodnění stížnosti nesmí být důvodem jejího zamítnutí orgánem, který o ní rozhoduje. Stížnost má tedy podobu a význam určitého impulsu, který zavazuje orgán povolaný k jejímu projednání, aby zahájil svou činnost, v zákonem stanoveném rozsahu přezkoumal vady napadeného usnesení a předchozího řízení v celé šíři, i když stěžovatel konkrétní vady nenamítl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 1777 a 1792). Vrchní soud v Praze také přes chybějící odůvodnění stížnosti obviněného zevrubně v souladu se zákonem napadené usnesení přezkoumal v režimu revizního principu řízení o stížnosti. Jak bylo vysvětleno výše, nebyl povinen před svým rozhodnutím vracet stížnost obviněnému k doplnění chybějícího odůvodnění, jelikož to nepředstavuje nepominutelnou součást stížnosti. Rozhodně se tak nejedná o zásadní procesní chybu, jež by kupříkladu měla porušit právo obviněného na spravedlivý proces. Současně lze vyslovit vážnou pochybnost o tom, že obhájkyni obviněného se dostalo poučení, že bude stížnostním soudem vyzvána k odůvodnění podané stížnosti, jelikož takový postup neodpovídá znění zákona a v trestním řízení by byl naprosto neobvyklý. Zde je též třeba zdůraznit, že obviněný v dovolání neuplatnil samostatný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Nejvyšší soud se proto výtkami směřujícími k údajné podjatosti senátu 7 To Městského soudu v Praze blíže nezabýval.
Obviněný také namítl existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi případu, které však blíže nijak nepodpořil žádnými konkrétními výtkami, jež by mohly být přezkoumány v dovolacím řízení. Nejvyšší soud nemůže domýšlet či dotvářet dovolací argumentaci obviněného, který je prostřednictvím své obhájkyně ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. sám povinen konkrétně vymezit rozsah a důvody, kvůli kterým svým mimořádným opravným prostředkem dané rozhodnutí napadá. Pokud tak neučinil, nelze k jeho obecně a tudíž nekonkrétně vznesené výhradě přihlížet.
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti uplatnil námitky, jež pod něj nelze subsumovat, popřípadě námitky opakovaně namítané již v dřívějším řízení, s nimiž se soudy vypořádaly, a ve zbytku zaměřil své výtky vůči jinému rozhodnutí, než které napadl svým dovoláním. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného J. V. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Na úplný závěr Nejvyšší soud poznamenává, že jednak o návrhu obviněného na uhrazení jeho nákladů řízení Nejvyšší soud v dovolacím řízení nerozhoduje a jednak podle §151 odst. 1 tr. ř. vlastní náklady obviněného, vydání způsobená zvolením obhájce (vyjma odměny a náhrady hotových výdajů zvoleného obhájce obviněným, který má nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu) stát nenese.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu